Vážení přátelé,
Je 23.12. 2020, venku je krásných deset stupňů, asi se půjdu proběhnout po lesích, vezmu s sebou pár jablek do krmelců poschovávaných po cestě, zastavím se u mloka a dole u rybníků a bude mi bezvadně. Ještě před tím ale tradiční poslední článek v roce, v pořadí 620. článek na Koloběžkovém portále.
Včera jsem se po dlouhé době dostal do města a připadalo mi to tam takové… smutné. Tady na vsi běží život tak nějak pomaleji. Celé dny nezavadíte o živáčka, a když ano, volá na vás třeba přes plot, jako minulý týden: „Haloooo pane, nechcete nějaké omalovánky, zrovna uklízím po vnoučatech.“ Neznámá paní vidí, jak zrovna trefuju mladýho šiškou vystřelenou z indiánského samostřílu, a žene se k brance svého domu, místo roušky na tváři úsměv. „Nebo víte co, mám tu ještě nějaké vojáčky a další věci…“ A za pár okamžiků si neseme vánoční výslužku po odrostlých vnucích, oba pusu od ucha k uchu. Odpoledne jsme vyrazili házet ledové kry na rybník. Jakmile znovu zamrzne, jdu se učit s klukem bruslit. Stál jsme na tom naposledy tak před dvaceti lety, ale od letošního Bajkalu mě ta ledová krása tak nějak přitahuje a byla by škoda, kdybychom zamrzlou krajinou jednou nemohli projíždět spolu.
Na podzim jsem se s koloběžkou při plánování Etapáku toulal po nejzapadlejších koutech, kam bych se jindy podíval jen stěží. S klukama jsme se třeba sedm hodin v kuse smáli. Jako by svět okolo neexistoval. Stejně tak na posledním kole koloběžkové Rollo ligy, když nad táborovým ohněm vyšel měsíc. A taky na Lopatárně po pár půllitrech. A taky v Lipníku, když jsme koukali v tělocvičně na San Remo a jedli smažené netopýry na plovárně.
Uplynulý rok byl šílený a ten další nebude lepší. Kromě ne úplně málo kamarádů jsme ztratili i život, na který jsme byli zvyklí. Kamarádi se nevrátí, a zda se vrátí původní život, je ve hvězdách. Díky věcem, které máme rádi, se ale tomu původnímu životu můžeme alespoň přiblížit. Můžou to být gorotky, počítání hvězd na obloze, hoblování syrových fošen, nebo třeba koloběžky.
O víkendu jsem dočetl knihu Zápas od Marka Frosta, pojednávající o jedné golfové čtyřhře z roku 1956, která poznamenala golfový svět navždy. Protože nejste asi úplně golfovými fanoušky, nebudu vás unavovat podrobnostmi. Nicméně skutečností zůstává, že v poslední části knihy jsem na straně 254 nalezl tyto dvě věty.
V životě stále ubývá smysluplných věcí, o něž bychom bojovali kvůli cti, pro lásku k nim nebo ničím nezkalené uspokojení, že jsme otestovali sami sebe v souboji s nejlepšími. Nejde ani tak o to, jestli vyhrajeme nebo prohrajeme, nýbrž o to, že vždycky odejdeme lepší díky pravdě, před kterou jsme stanuli a kterou jsme se o sobě dozvěděli.
Myslím, že koloběžkový sport, je jednou z těch věcí. Dokud jí bude, můžeme se tomu původnímu životu alespoň přiblížit. A to za to stojí.
Vyhlašuji portálové prázdniny a vy mějte krásné Vánoce. Rok 2021 sice nebude lepší, ale můžeme si ho alespoň zpříjemnit. Stačí, když budeme dělat to, co máme rádi.
A závěrem jako vždy písnička, která mě provázela uplynulým rokem. Třeba se bude líbit také vám…
