Je to týden, kdy jsme se vrátili z koloběžkového mistrovství světa a od té doby si spousta z vás žádala report. Co, jak, kde. A tak dále.
Reportů je plný Facebook. Medaile, výsledky, videa, fotografie náměstí plného diváků, dechovka hraje z plna hrdla, domácí oranjes válí a česká hymna opakovaně rozeznívá městečko Losser. Nezaujatý divák by si mohl říci, to je vcelku velký sport ty koloběžky.
Jaká je ale skutečnost?
Skutečnost, přátelé, je taková, že koloběžkový sport umírá. Bude se vám to zdát možná divné, protože v naší malé zemičce potkáváte koloběžkáře každý den, na závodech Rollo ligy se řeže pravidelně přes 150 koloběžkářů, běží další seriály, dlouhý koloběh, přejezdy republiky, ČKP, ČKKP a tak dále. Pak přijedete na mistrovství světa, kde je celé město zavřené kvůli koloběžkám na tři dny, vše obehnáno oplocenkami jako při dojezdu Tour de France, kotel jak na Maracaná, mistři světa všude, kam se podíváš.
Ale přesto všechno koloběžkový sport umírá.
Nablýskané MS v Losser / foto: Marčáno
Před deseti lety se v Holandsku konal světový koloběžkový šampionát ve městečku Kampen. Závodníků se sešlo možná o něco méně, ale koloběžkový sport byl více než živý. V té době se pravidelně závodilo v Čechách, Holandsku, Německu, Itálii, Finsku, Francii, rozjížděla se Belgie, Dánsko, Austrálie, Wales. Čtyři Evropské poháry za sezony byly standardem.
Deset let poté jsme úplně jinde. Jediné dvě pravidelné koloběžkové soutěže se jezdí u nás a v Holandsku. Naši extrémní situaci s více než 150 borci na startovní čáře všichni známe. V Holandsku se koloběžkářů sejde možná 50. A tím jsme, přátelé, skončili.
Německo – nic. Itálie zrušila svůj ligový pohár trvající více než 25 let loni. Finsko – nic. Zbytek světa – nula. Jedině v Estonsku sem tam pořádají krosové závody a v Austrálii se občas sejde pár borců na nějaký ten závůdek.
Sport ve světě navzdory galapředstavení v Holandsku umírá.
Zaznívají hlasy, ať s tím IKSA něco dělá, a podobné rady a porady Přemka Podlahy.
Jenže IKSA, přátelé, neexistuje. Nemá žádný právní základ. V podstatě není.
Před třemi lety, když vše vypadalo, že zanikne dokonce Eurocup, jsme se sešli na fotbalovém hřišti shodou okolností také v Losseru. Shodli jsme se, že se pokusíme alespoň o tři závody Eurocupu za rok, z nichž jeden bude evropský nebo světový šampionát. Pro mnoho lidí z celého světa, které koloběžky baví, je to jediná možnost, jak se vidět s ostatními šílenci, popovídat si, projet se, zazávodit si. Tři Eurocupy. Není to mnoho, ale zatím se daří je udržet. Zatím.
V takové situaci je docela na pováženou, že spousty lidí není soudných. Nekonečné protesty snad v každém dětském závodě, rozmlácené počítače a rvačky o to, čí dítě bude mistr světa? Je to normální? Pokud nejsou soudní dospělí, jak asi dávají bitvy o světové tituly děti? Kdysi jsme možná nesouhlasili s hlasy Petra Pešty o tom, že děti na světové závody nepatří. Po tom, co se odehrálo v Holandsku, mu ovšem dávám za pravdu všema osmatřiceti prsty.
Je to jen koloběžkový sport. Nic víc.
Ale zároveň nic míň.
foto: Marčáno
Nezávodíme o peníze, ale v koloběžkách jsme schopni utopit desítky tisíc. Závodíme na sto procent, ale v cíli si stále ještě podáme ruku a zajdeme na pivo. Scestujeme kus světa, abychom se mohli potkat se stejně postiženými lidmi svého druhu. Skoro všichni se známe osobně. Známe své rodiny, navštěvujeme se, chodíme si na svatby i na pohřby, někdy se zamilujeme a na svět přichází noví mistři světa. A ti staří mistři světa, ti staří mistři světa stále zůstávají, nebo si alespoň přijedou popovídat a znovu po letech se společně zasmát.
Koloběžkový sport nedrží na živu peníze, sponzoři ani ega trenérů a rodičů, ale stará přátelství a vzpomínky. A tak, i kdyby koloběžkový sport umřel ve všech zemích světa, někdo z pamětníků jistě nějaké mistrovství uspořádá. Možná ho nebudou sledovat tisícovky diváků na nablýskané trati a sejde se nás pár desítek, ale bude alespoň pravdivé a upřímné. Tak jako většina lidí, kteří na koloběžkách jezdí, protože ti, kteří k sobě nejsou upřímní, na koloběžku nikdy nestoupnou, nebo z ní velmi rychle slezou. Jak ostatně říká Alpo…
Takže takový je pravdivý obraz koloběžkového světa.
Jsou to jen koloběžky.
Nic víc.
Ale hlavně nic míň.
