4. etapa, Nice - časovka družstev
Korsiku opouštíme za kokrhání kohoutů v Ille Rousse. Naloďujeme se na trajekt, který v sedm ráno zdvihá kotvy a nabírá kurz Nice. Snažíme se spát na palubě, ale moc se nám to nedaří. V půlce plavby nasazujeme samomasážní pomůcku Compex a napojeni na elektrody hrajeme oblíbenou Ski Challenge. V Kitzbühelu jsem neporazitelný. Posléze volá slečna (nyní již paní) Kvasničková z Českého rozhlasu Dvojky a povídáme si o dosavadních útrapách a radostech našeho putování.
Příjezd do Nice je velkolepý, v přístavu jsou jachty obludných rozměrů a také náš karavan s osádkou Holanďanů Karin a Roba, kteří nám mají dělat pojízdnou restauraci. Je tam i Alpova žena s dcerou, takže je veselo. My ovšem neleníme a v pekelné výhni se vydáváme na trať časovky družstev, odpočinkové 22km dlouhé etapy. No, ono se řekne odpočinková, ale balanc na lajně odstavného pruhu tříproudé dálnice, kde projede několik desítek tisíc aut za sekundu, to není úplně odpočinek. Navíc se tam dějí podivné věci typu vypadlá rezerva z auta, do které naletí minimálně pět aut v závěsu, a podobné nesmysly. V jednu chvíli nás míjejí policisté a varovně kývají ukazováčkem. To asi tou značkou zákaz vjezdu cyklistům. Jenže my jsme naštěstí koloběžkáři. Nakonec však přeci jen abdikujeme v polovině etapy, kde cesta vede na totální dálnici s provozem typu Nuselák v osm ráno. Volíme menší objížďku ve stejné délce trasy. Je to jediný okamžik celé Tour, kdy jsme přesně nedodrželi itinerář etapy.
Při návratu na promenádu jedeme po cyklostezce podél dálnice a jsme svědky další nehody. Chlapík na karbonovém ultrakole, které vypadá, že by sneslo nákupku v hodnotě několika stovek tisíc, přelétne přes člena místního gangu, dopadne na hlavu a brutálně se rozseká. Následuje hádka a pro jistotu vyklízíme pozice, abychom neschytali kulku. Myšlenu kulku, ne Kulku.
Alpo v péči australského blogera
V cíli etapy stojí obrovské fanouškovské město. Nakupujeme cyklistické čapky a další suvenýry, sledujeme dojezd poslední korsické etapy a opékáme se tak dlouho, až konstatujeme, že je snad čas se odebrat do kempu. Tam čeká nejen pojízdná restaurace, ale především VITO s posádkou Bouzíno, Láďa a Terka. Dochází na první masáže a rehabku, Jarda si konečně tejpne lýtko, Vašek poprvé zabírá na 4 hodiny masážní stůl. Válečnou poradu s Karin po večeři narušují novináři Grim z idnes.cz a Kohout z Radiožurnálu a posléze i Australan píšící svůj blog o putování s Tour de France. Jsme v dobré náladě, což je dobře. Zítřejší etapa je totiž druhá nejdelší z celé Tour de France. Také článek na idnes.cz končí povzbudivě: „Zatím ovšem celé sexteto věří, že na konci třítýdenního martýria čeká Paříž na kompletní sestavu KICK FRANCE. A s ní i její bulváry plné aut. Vlášek se pousměje: "Tam to bude možná víc o život než v Alpách."
5. etapa, Aix en Provence, Montpellier
Start páté etapy je v Cagnes sur Mer. Za volantem je Bouzíno a při první otočce narvaného Jumpiho málem urve nosič koloběžek o protilehlý svah. Je to jeho první a naštěstí také poslední krizový moment za volantem. Etapa do Marseilles je proklatě dlouhá. 228km je kupodivu vcelku houpavých a začátek nám moc neodsýpá. Pohybujeme se na periferii Nice a celé aglomerace podél pobřeží. Cesta vede kopcovitými záludnými městečky se spoustou odboček, ale René je na vše připraven a s pomocí navigace smrtonosný start zvládáme bez ztráty květinky. Na nohy nás staví parádní druhá snídaně po nákupu v Boulangerii u cesty skládající se z domácího pečiva zapečeného se vším možným. Chvíli poté se vymaňujeme z obětí aglomerace a svištíme na jih. Z krajiny se stává klasická Provence, houpavá, vyprahlá, nezaměnitelná. Hans Christian se vydává do vinice svého mládí kdesi v horách. Má za úkol přivézt k večeři nějaký degustační kousek červeného vína.
Okolo stovky nás poprvé dojíždí předvoj od Pepy Zimovčáka. Pepa pojede až druhou polovinu Tour, ale kluci si chtějí zkusit trasu celou. Povídáme si o strastech cesty, závodíme z kopce a cesta pěkně ubíhá. Postupem času začíná být ukrutné vedro. Finský bohatýr Alpo není s teplem úplně kamarád, což řeší skokem do jezera u cesty v plné polní. Dojíždí nás za deset minut a vypadá jako vodník, za další půl hodinky byste na něm nenašli mokrou nitku.
Na cestě pekelně rozpálenou Provence
Kolem stopadesátého kilometru sedá na Vaška krize a vypadá, jako by už neujel ani centimetr. Situaci řešíme druhým obědem na odpočívadle u cesty, což všem vlévá novou krev do žil. Vašek najednou letí kupředu. Tím spíše, když je před námi Côte de la Roquebrussanne, první kopec, který je obklopen diváky. Poprvé potkáváme El Diabla, fanouškovskou ikonu Tour v obleku ďábla s trojzubcem. Během stoupání se nám zdá, že slyšíme dudy. Vedro již není takové, takže to nevypadá na halucinaci. V jedné ze zatáček stojí opravdu v půlce vozovky Skot v komplet národním obleku a hraje na pořádné dvanáctivýfukovky. Jsme v laufu a kopec vylétneme, jako bychom byli na startu etapy a ne na téměř dvoustém kilometru.
Před Marseilles jsme potkali tohoto dudáka
Den se chýlí ke konci, slunce klesá a krajinu mění dlouhé stíny. Přijíždíme na útesy nad Marseille zalité večerním slunce, pod nimiž se třpytí moře. V jedné ze zatáček při sjezdu z Col de Bastides se v hloubce pod námi objevuje přístav v Marseilles. Žádná krize, žádná únava. Všichni jsme v totální euforii. Cíle na promenádě v Marseilles u ruského kola dobýváme ve vynikajícím čase pod 14 hodin. Paráda.
V kempu u Aix en Provence už na nás čeká skvěle postavené stanové městečko, Bouzíno s Terkou jedou pilu při fyzioterapeutických pracích, Karin je zlitá na mol, ale jídlo nám chutná. Jarda má zítra narozky a objednává si u Karin nějaký dobrý stejk. S takovouhle tu Tour zmákneme levou zadní , říkáme si večer, ale to ještě nevíme, s čím se probudíme do zítřejšího dne …
6. etapa, Marseilles - Montpellier
Ráno je moudřejší večera, říká klasické přísloví. Pro nás však byl večer spíše moudřejší rána. Budíme se do zakaboněného dne. Jdu na snídani, kde pobíhá Pája v slzách. V křesílku sedí Jarda průhledný jak igelit a žmoulá suchou housku. První zjištění říká, že přes noc zmizely z auta dva počítače včetně nějakých externích disků a dalších technických serepetiček, čemuž nezabránil ani Láďa, jehož průměrná délka spánku na Tour byla okolo jedné hodiny a dvaceti sedmi minut. Druhé zjištění je horší. Jarda sere vodu, celou noc nespal, má brutální teplotu a vypadá, že do osmi minut umře. Jediné štěstí je, že nemáme teploměr, jinak by ho asi Hans Christian neshledal způsobilým startu do 175,8km dlouhé etapy do Montpellier.
Cesta na start je deprimující. Navíc bloudíme. Na startu nasazujeme blatníky, protože to vypadá na déšť. Myslím, že Jarda na svoje jedenatřicáté narozeniny jen tak nezapomene, a to i přes to, že z celé etapy si nepamatuje vůbec nic. Celou štreku se potácí s mžitkami v očích na šesti paralenech, trošce suchého chleba a doušku coca - coly. Hans Christian mu říká, že když pojede dál, bude možná jeho cesta poslední, protože se mu zastaví srdce. Jenže Tour nejde vzdát. Lze jí dokončit buď příjezdem do Paříže, nebo na Olšany. Nic jiného neexistuje.
Jarda na pokraji smrti na čele pelotonu na cestě do Montpellier
Volíme cestu co nejmenšího odporu s minimem zastávek, aby byl Jarda co nejrychleji v cíli. Alpo s Reném ho vezou v háku chvíli napřed a nemůžeme je sjet asi dvě hodiny. Jede se pila, což je Jardovi jedno. Pořád kouká jen na zadní kolo borce před sebou a ťuká nohou o asfalt. Naštěstí v etapě je jen jeden kopeček. Malé stoupání ke světoznámému hradu les Baux. Náladu nám zde zvedají kluci z bílého mančaftu, chvíli s nimi závodíme z kopce, ale jinak nám do smíchu moc není. Michal se snaží zlepšit si apetit pojídáním gumových hadů a třešní u cesty, což vesele provozuje i v dalších dvou etapách, než se zubatá s kosou skloní i nad ním.
Trasa etapy je jinak totálně nezajímavá a nudná. Klasická tranzitní etapa. Posledních 50 kilometrů vede ovšem po státovce Praha – Kolín plné aut a posledních 15 kilometrů periferiemi Montpellier po silnicích typu Jižní spojka v Praze. Je to totální šílenost i za střízliva, natož pak s tunou paralenu a bezvládným tělem připoutaným ke koloběžce jenom vůlí. Nakonec ale přežíváme i situaci, kdy se na nás vyřítí z protisměru na sjezdu z dálnice auto, kterému jen tak tak uskakujeme, a po jedenácti hodinách a jedenácti minutách jsme v cíli u fotbalového stadionu. Jarda okamžitě usíná. V kempu nevečeří, nepije, jen spí a propocuje jedno triko za druhým. Zvažujeme infuzi, ale na radu Hanse dáváme přednost léčebné metodě s názvem spánek. Usínáme s obavami ze zítřejšího dne. Na scéně budou kopce, po nich hory a za dva dny nejvyšší vrchol letošní Tour, Porte de Pailleheres ...
Jeden z mnoha výhledů z kokpitu koloběžky
7. etapa, Monpellier - Albi
Ráno se budíme s obavami o Jardův osud. Kupodivu je na nohou. Vypadá sice na umření, říká, že propotil v noci asi deset triček a nonstop chodil na záchod, ale nějak se obléká a po svižné snídani, která zůstala Jardovi samozřejmě odepřena, vyrážíme. Čeká nás 205,5km do Albi přes čtyři kategorizované kopce jižní částí Centrálního masivu. Něco jako Benešovsko, jen o trochu vyšší.
Řešíme jeden z mála defektů, který nás potkal
Na to, že Jarda dva dny nejedl a jede pani a gua, kupodivu postupujeme vpřed svižně. V jedné z pauz Jarda slézá z koloběžky a vší silou do ní kopce. To je asi zlomový moment, odpoledne dokonce začíná mluvit a občas se ozve s nějakým nesmyslem. Zdá se, že teplota ustoupila. Blíží se průsmyk Col des 13 Veints a dohadujeme se, co že to znamená. Brutálně fouká a Martina hlásí, že to je 13 větrů. To by sedělo. Nahoře už se opět staví dojezd zítřejší horské prémie. Kopce nejsou obsypané diváky, ti čekají v Pyrenejích, ale sem tam se objeví nějaký karavan s vlajkami a hlavně večer kolem šesté hodiny vyrušujeme celé rodiny sedící na zápražích svých camperů od večeře a sklenky vína. Jede se nám dobře po silnicích, které tolik připomínají okolí Neveklova a České Sibiře, kudy vedla o Velikonocích Tour Čechy. To umíme dobře.
V průsmyku Třinácti větrů
Etapa nám zabere něco málo pod 14 hodin, dojezd je nekonečně dlouhý přes celé Albi, kde cílovou rovinku hlídají desítky dobrovolníků. Je nám skvěle. Jarda vypadá živ a zdráv. Nikdo nemá žádné výraznější potíže. Náladu nám o pár chvil později kazí peklo v kempu, kde Karin ztropí hysterickou scénu, že jsme přijeli o hodinu a půl později a vystydlo jídlo. Prý jí to holky nahlásili špatně schválně a už s nimi nechce mít nic společného. Koukáme jako blázni a jdeme s Alpem radši umýt nádobí. Alpo si z toho hlavu nicméně nedělá. Říká, že se stane, co se má stát. Objedeme to s Karin i bez ní. Bez ní to prý bude možná trochu složitější, ale za to větší legrace. Proti tomu se nedá prostě nic namítnout.
Nádherné Francouzské středohoří, alpo v laufu
Jdeme spát lehce po setmění, protože budíček je nachystaný snad již na šestou ranní. Musíme se přemístit do Castres a vyrazit na první strašidelnou etapu s prvním horským dojezdem ... někde daleko před námi čekají Pyreneje ...
Sedm etap jsme přežili, zítra nás čekají Pyreneje
