8. etapa, Castres – Aix3Domaines, část I.
Sedm etap je za námi a náš peloton zakotvil v kempu v Albi. Zítra nás čeká první horská zkouška, 195km z Castres do Aix3Domaines přes nejvyšší vrchol Tour 2013, 2001m vysoký a 15,1km dlouhý Col de Paileheres.
Noc po těžké hádce s Karin probíhá poklidně. Moc dobře se necítí René, který balancuje na hraně mezi týmem jezdců a svoji rodinou a navíc má žaludeční problémy. Jarda je naopak z nejhoršího venku. Za dva dny na koloběžce třicítky teploty zřejmě vyplavíte lehkou nohou.
Ordinujeme si velmi brzké vstávání, ale při výjezdu autem z kempu (musíme se auty přesunout ještě na 30km vzdálený start), zjišťujeme, že brána je zavřená a auta neprojedou. Zkoušíme volat na všelijaká čísla a vymýšlíme všelijaké nesmysly v čele s tím, že se snažíme osobě na druhém konci drátu nakukat, že potřebujeme akutně do nemocnice. Drát však zůstává neoblomný. Láďa samozřejmě nezůstává nic dlužný své pověsti a vymýšlí způsob, jak tunovou bránu odšroubovat, k čemuž mu má pomoci jeho obrovská montážní bedna. Ještě že okolo sedmé kdosi přijíždí a zachraňuje nás od povinnosti nahradit škodu na zničené bráně za několik tisíc euro.
Startujeme tedy o cirka dvě hodiny později, okolo osmé, do brutálně horkého dne. Asfalt teče a vzduch se tetelí nad státními rozbitými silnicemi se šíleným provozem plným kamionů. V paměti nám utkvěl zejména okamžik, kdy v šestičlenné řadě vyjíždíme na horizont kopce, do zad nám letí kamion a z protisměru se vyhoupne náklaďák. Tady to bylo opravdu o fous. Své chvíle smrti přežil také Hans Christian, který pravidelně postává u trati se skleničkou vína v ruce. Několikrát vypadal, že dopadne jako Iveta Bartošová.
Spodní pasáže stoupání na Paileheres
Začátek stoupání na Col de Peileheres přichází až na 150. kilometru etapy a prokousat se k němu není jednoduché. Vedro je neúnosné a občas nám dochází voda. V poledne se nám ztrácí Pája s Terkou v doprovodném vozidle a jedeme nekonečnou dobu úplně na sucho. Od smrti dehydratací nás zachraňují dva Anglání u silnice, kteří prý o nás včera slyšeli v televizi a jsou radostí bez sebe, že nám mohou pomoci. Holky čekají sice hned za nejbližší zatáčkou, ale vyčerpání celého mančaftu padá na jejich hlavu, což Pája moc neunáší a odchází slzet do auta. Terka naopak suše konstatuje, že i muži mají své dny, a vše nese s klidem sobě vlastním. Oběd je sice nachystán ve velkém stylu, ale chuť k jídlu není. Michal sezobne pár těstovin, René nejí snad nic, protože ho stále trápí žaludek. Jarda začíná každodenní martýrium s puchýři. Kvůli horečkám v posledních etapách nějak zapomněl, že ho bolí nohy v botách, a teď začíná mít zaděláno na dva týdny v bolestech. Zbytek Tour se ponese ve stylu přemítání, zda puchýř píchnout, zalepit, prošít nebo vyříznout díru do boty.
Po poledni vjíždíme do klidnějších fází etapy a pomalu začínáme nabírat výšku. Jedeme krásnými pyrenejskými kaňony po menších silnicích, kdesi z hůry na nás volají horolezci a od skal jde konečně chlad. Vesnice jsou poznamenány nedávnou povodní, kvůli které dokonce hrozilo, že trasa etapy bude muset být změněna. Morálka stoupá, neboť první skutečný kopec Tour se blíží. Za městečkem Gesse to přichází, cedule s nápisem Col de Paileheres, mapou stoupání a přáním Bon Voyage…
Nekonečné serpentiny
Koloběžkou na Col de Paileheres
Je to tu. Po osmi a půl hodinách cesty se fotíme na úpatí Col de Paileheres, njvyššího kopce sté Tour a vyrážíme vstříc tří hodinám neustálého stoupání. Spodní pasáže jsou příjemné, silnice je občas pomalovaná nápisy, sem tam karavan, ale jinak nic zvláštního. S přibývající nadmořskou výškou ovšem lidí přibývá a atmosféra houstne. Na obrovské planině někde za polovinou průsmyku již kempují tisíce lidí, je čas večeře, ve vzduchu voní opékané maso. Panuje tu příjemná atmosféra. Cavendish (Vašek) sice není favoritem etapy, ale letí kupředu jako šipka. Podle jeho slov ho diváci nabíjí energií, je tahounem týmu. Z kopce jsme nadšení a skutečně s podporou diváků všude kolem se jede samo. Závěrečné partie stoupají strmě vzhůru krásnými serpentýnami, slunce je už velmi nízko a hory se barví do červena. Těsně pod vrcholem natáčíme s Vaškem a Jardou zdravici domů na Slávii, špalíry lidí kolem trati nás povzbuzují a občas tlačí vpřed. Nejlepší jsou dva Španělé, kteří jdou podél nás a řvou: „Attack a Contador!!! Counterattack Andy Schleck!!!“ Na vrcholu je obrovský pivní stan a tak tak stíháme poslední denní paprsky. Oblékáme se na sjezd a zjišťujeme, že v euforii jsme někde nechali Michala s Alpem. Přijíždějí asi za dvacet minut a Alpo zvěstuje, že Michal nevypadá úplně dobře. Na kopci se ho ujímá Běla s Pájou. Míša je bílý jak stěna a odchází v tichosti zvracet do ústraní.
Ještě kousek, hřeben je plný karavanů
Jsme z toho poněkud nesví, ale během dvaceti minut jsme ready na krkolomný sjezd do údolí do Aix les Thermes odkud je pak potřeba ještě vystoupat posledních deset kilometrů do cíle etapy. Kluci mizí vepředu a my s Alpem jedeme zadní voj s Michalem, který ovšem za tři zatáčky slézá z koloběžky a vypadá, že umře zimou. Navlékáme na něj vše, co zrovna zůstalo v autě, a krokem sjíždíme s mnoha zastávkami dolů. Kluci čekají v půlce sjezdu vyděšení, že se nám něco stalo. Nasazujeme poprvé světla. Padla tma. Nějakým zázrakem se Michalovi podaří sjet bez pádu až dolů do městečka, kde již čeká Vito s druhou částí naší posádky. Holky jdou koupit teplou večeři a dumáme co dál. Michal je zcela průsvitný a není schopen ani stát na nohou, natož vyjet poslední desítku na Aix3Domaines. Nakonec rozhoduje Alpo. Vaška vysíláme spolu s Reném, kterému také není úplně hej, a Jardou napřed do cíle s tím, že pak pojedou Vitem domů. My s Alpem počkáme, až se Michal zotaví, a pak je budeme následovat.
Noční šichta na AIx 3 Domaines
Doktoři v akci
Běla s Hansem Christianem, coby lékaři týmu, přistupují k radikálnímu řešení a snaží se Michala napíchnout na infuzi, což se jim daří asi na osmnáctý pokus. Stojan dělá Bouzíno, který se pro jistotu v půlce operace kácí v mdlobách k zemi, tudíž jeho funkci přebírá Láďa. Moc sranda to asi nebyla, ale pamatuji si, že se celou dobu s Alpem cpeme bezvadnou pizzou a všemu se smějeme. Ona ta situace je vlastně šílená. Den před Tour de France jsme v podstatě v cílovém městečku královské pyrenejské etapy plném diváků a novinářů, na hlavní silnici stojí naše dodávka a na její střeše drží Láďa infuzi, hadička vede kamsi do útrob vozu. Prostě scéna jako by vypadla z knihy Tajný závod od Tylera Hamiltona, kterou si Michal pečlivě nastudoval při cestě lodí na Korsiku:) Nezbývá než konstatovat: „So, this is Tour de France!“
Běla s Hansem se nakonec rozhodnou pro dvě infuze glukosy a já usínám na zadním sedadle Vita s jídlem v ruce. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale najednou mi bouchá na okno Michal svěží jak řípa, že prý jdeme nahoru. No vida, ono to půjde. O půlnoci vyrážíme na posledních deset kilometrů etapy a hned v první zatáčce potkáváme naší první skupinu vracející se z vrcholu. Jarda prý píchnul, nahoře je šílený bordel, ale jinak vše OK. Přejí nám šťastnou cestu a mi jim dobrou noc. Kupodivu se nám daří a Michal vypadá jako znovuzrozený. Po cestě s ním natáčím bájné video CADEL IS BACK, a to v okamžicích, kdy kolem projíždějí desítky kamionů, které v každé zatáčce troubí jako Titanic. Podél trati většina lidí již naštěstí spí a kdo nespí, válí se zlitý na mol u silnice schopen pozorovat svět pouze jedním okem. Za necelou hodinku a půl jsme v cíli. Všichni tři. Je to skoro na slzy dojetí. Sjezd zpět dolů je sice ošemetný, ale přežíváme ho, budíme Páju s Terkou v autě a pálíme to ještě sto kilometrů šílenou cestou kamsi do Saint Girons. Spát jdeme ve čtyři ráno totálně rozsekaní na maděru a budíček posouváme na osmou. Ono to totiž přestává být taky legrace:)
Druhé vrcholové družstvo v cíli
9. etapa, Saint Girons - Bagneres de Bigorre
Devátá etapa měří sice pouze 168,5km, ale vypadá jako hrábě. Jede se přes 4 vrcholy první kategorie a jednu dvojku, což značí 4300 výškových metrů, které je třeba nastoupat. Pro srovnání včerejší peklo činilo pouhých 3800metrů převýšení na delší distanci. A vedro neustupuje.
Na začátku dne přichází pantáta od Karin, že je to o život a že bychom etapu měli vzdát. Nechápe, že Tour vzdát nejde. Jsme v tom všichni za jednoho a jeden za všechny. Jedeme dál. Volíme start na koloběžce, což znamená, že musíme na start po svých a etapa bude delší o cirka sedm kilometrů. Michal nevypadá, že by mu bylo do skoku a navíc ho bolí koleno, takže přichází na řadu tejpy. Lijeme na sebe a do sebe hektolitry vody, teploty ukazují něco okolo 35 celsiů ve stínu, pečeme se jak kachny v troubě.
9. etapa, krásné pasáže zapadlých pyrenejských končin
Před prvním stoupáním v Luzenacu se nálada krapet zvedá. Dáváme si jedno malé pivko v pěkné hospůdce u trati a dobrou druhou snídani. Pak již začíná putování krásnými končinami neznámých pyrenejských kopců a průsmyků. Projíždíme horskými loukami a zapadlými vesničkami v přírodě, která leckdy připomíná peruánskou divočinu. S domorodci u trati si dávám pastys, holky malují KICK FRANCE na silnici, je to v podstatě krásný výlet. Tedy byl by, pokud by do toho nevstupovali Reného žaludeční potíže, Michalovo koleno a Jardovy puchýře. René se nakonec na start posledního týdne Tour později probojuje se sedmi kilo podváhy.
Brutální únava v Pyrenejích
Oběd realizujeme ve sjezdu z Col de Menté s krásným výhledem do údolí. Začínáme zjišťovat, že jsme brutálně pomalí. Vypadá to na další noční šichtu. Navíc po obědě přichází šílená únava. Na státovce do Bagneres de Luchon poslouchám hudbu a mám pocit, že mě každou chvíli lapne mikrospánek. Přijíždí Jarda a říká: „Člověče, já asi usnu,“ po něm Michal, že se mu chce spát, což doprovází Alpo lakonickým zívnutím. Nasazujeme tedy české lidové písničky a Houston od Pavla Bobka. Únava ustupuje. V Bagneres de Luchon na nás čeká Hans s obligátním šampáněm v ruce. Objíždí všechny etapy minimálně s dvojkou v žíle, ale je nám skvělý pomocníkem ve všem, co potřebujeme.
Paráda, až na to vedro
Třetí kopec dne je Col de Peyresoude a jeho první kilometry jsou průchodem do pekla. Je tu hodně přes čtyřicet stupňů celsia a žádný stín. Najíždí mi hlaďák, takže volíme vydatnou svačinu někde v půlce stoupání. Průsmyk je plný karavanů a vlajek. Příjemná pozdně odpolední atmosféra. Z vrcholu vidíme v dáli stráň dalšího stoupání obsypaného karavany. Bude to ještě šichta.
Stoupání Col de Val Louron – Azet je hodně příkré a ne úplně záživné. Na vrcholu atmosféra houstne, běhají kolem nás Baskové se staženými kalhotami a těsně před setměním je na vrcholu špalír diváků sledující, jak se převlékáme do zimní sjezdové výbavy. Nevěří vlastním očím. Martina parádně vykomunikuje se strážci pořádku, že budeme mít cestu volnou i na poslední vrchol dne, La Hourquette d´Anczian, deset kilometrů dlouhou jedničku. Na úpatí posledního kopce se rozhodujeme pro večeři na křižovatce smrti, kde každou sekundu hrozí, že do nás vlétne kamion. Háňa přiváží pizzu, která přijde opravdu k chuti. Alpo dojídá kyselé těstoviny od oběda. V posledním kopci mu pořádně zatopí. Policisté pouští do stoupání všechna naše doprovodná auta, je tma jako v pytli a padá na nás únava z poslední nedospalé noci. Stoupání jdeme skoro celé pěšky a vleče se. Povídáme si s Reném o plavbách na širých oceánech, občas si někdo odskočí na záchod a já ztrácím brýle – stejně měly tmavá skla, což se v noci moc nehodí. Alpo zůstává pozadu, není mu úplně dobře a chce jít nocí sám.
Předposlední kopec dne
Noční putování Pyrenejemi
Na vrcholu jsme o půlnoci. Vzhůru je jen malý pivní stan, jinak klid. Čeká nás ještě 30 kilometrů do cíle. Sjezd je šílený. Vede lesy, které jsou plné kempujících lidí, silnice jsou obsypané karavany, ze kterých čas od času někdo vyskočí. V nižších pasážích lidé ubývají a my letíme nezadržitelně do cíle. Přežíváme svou smrt, když jen tak tak míjíme čtyři velké kameny, které kdosi umístil uprostřed silnice. Takticky je přejíždí autem jen Hans, ale se čtyřkou v žíle si toho možná ani nevšimne. Jedeme všichni za sebou, všechna auta v koloně za námi, prostě týmová práce. Míjíme odbočku na Tourmalet a děkujeme pořadatelům, že ho nezařadili na konec této etapy. To už by bylo asi opravdu kolem závitu.
Tradiční půlnoční mordor
Cíl v Bagneres de Bigorre dobýváme ve 2:45 ráno. Vašek je ve stresu, že se mu ztratila bedýnka s věcmi a holky se mě prý snaží vzbudit, jestli nevím kde je. Přestože se mnou pět minut cloumají, nemají sebemenší šanci. Ono ten výlet vás prostě občas vysílí...
