Ještěd, hora koloběžkáři skloňována snad ve všech pádech. Dvanáctihodinovka v rámci hodkovického koloběžení, tréninkový kopec pro vrchaře, výletní cíl pro srdcaře, zkrátka vrchol v nadmořské výšce 1012 metrů, si získal i mě, koloběžkového rovináře.
Jelikož je Ještěd od mého působiště vzdálen pár stovek kilometrů a moje potřeba vydupat si pořádný kopec se stále zvyšuje, zamyslela jsem se nad alternativou. Červenohorské sedlo, významný silniční přechod Hrubého Jeseníku ve výšce 1013 m, s prominencí podobnou Ještědu – to bude DOKONALÁ alternativa!
Je pátek 24. května. Probíhá klasická snídaně s bejkama (rozuměj koloběžky značky Kickbike), sms šéfovi, že si beru volno a můžu vyrazit. Nemůžu. Ještě vyřešit dilema, zda vzít bejka malého (velikost kol 28" a 20"), anebo velkého (velikost kol 28" a 28"). Malej byl v neděli na Ještědu, napadá mě. Sahám tedy po velkém a vyrážím na vlak směr Kouty nad Desnou.
Cesta vlakem kopíruje trasu, kterou pojedu na koloběžce z ČVH sedla do Mohelnice (70 km) a já už vím, že mě čekají místa jak z obrazů českých krajinářů. Modrá obloha zalitá sluncem a všudypřítomné odstíny svěží zeleně.
Z konečné stanice Kouty nad Desnou zdolávám na koloběžce první výškové metry. Mírným stoupáním po nejkvalitnějším asfaltu přijíždím na rozcestí. Vpravo se cesta klikatí až k vodní elektrárně Dlouhé stráně, vlevo se vinou serpentiny na Červenohorské sedlo.
V hlavě si přehrávám článek Milana Jelínka „Třikrát Mont Ventoux light“, což mě donutí zastavit a udělat fotku. Fotku pro Milana Jelínka. Nevím proč, ale myslím, že má přesně tyhle obrázky rád.
Naskakuji na bejka a za doprovodu troubení motorových vozidel pokračuji ve stoupání. Už nebudu zastavovat, říkám si. V tom se začnou otevírat úžasné výhledy a já musím na vteřinu zastavit a vychutnat si tu krásu.
Konečně přijíždím na vrchol a moje koloběžka, největší komunikátor na světě, je rázem středem pozornosti. Ještě sotva popadám dech a už ze sebe chrlím první odpověď partě cyklistů: „Ano, střídám nohy“.
Po dostatečném načerpání pozitivní energie z okolní krajiny (možná i z party cyklistů J) nasazuji helmu a těším se na sjezd. Sjíždím po široké silnici rychlostí 50 km/h a začíná přicházet ten zvláštní emoční stav, záplava intenzivního štěstí, který zažívám právě při sjezdu hor. Po patnácti kilometrech zastavuji v mé oblíbené restauraci Biograf v Loučné nad Desnou a po doplnění vydané energie pokračuji přes Velké Losiny, Rapotín, Vikýřovice, Bludov, Postřelmov, Lesnici, Leštinu a Hrabovou do Mohelnice, odkud se vracím vlakem zpět do Olomouce.
