THE WALL - poslední týden závodu, změna na čele a Pavel Štork

Poslední týden soutěže THE WALL 2019/2020 – Jelenův pilíř na Kapličku je tu. Provoz na pilíři je abnormální a články nestíhám zveřejňovat. Tabulka průběžných výsledků je sestavena toliko z již zveřejněných článků.

Nicméně aby byla soutěž férová, je nutné označit, že vedení v dámské i pánské kategorii se p víkendu změnilo! 

Prozatím vítězný mužský čas: 1:07,19

Prozatím vítězný ženský čas: cca 1:23.

 Přišel čas druhých pokusů? 

Dnes velmi netradiční článek Pavla Štorka, stojí za přečtení.

Pavel Štork - 1:27,48  

Tento mail mi dorazil od Pavla počátkem září:

Za chvíli vyrážím z Hodkovic na Jelenův pilíř a udělal jsem to trochu obráceně. Nejdřív jsem napsal povídání a pak ti pošlu možná data. Možná proto, že normálně nefunguju s chytrým telefonem. Včera mi holky nahrály nějakou Stravu a nevím, jestli to budu umět ovládat. Když tak ti pošlu ofocený tachometr a můžete mě vést jako neoficiálního účastníka.

Pavel

A následoval tento super článek:

Když jsem se před týdnem napevno rozhodl, že absolvuji Jelenův pilíř, začaly se mi nostalgicky vybavovat mnohé důležité kopce mého života.

   Jedním z prvních byl Hradešín. Přes Hradešín vedl deseti kilometrový okruh z domova (Úvaly). Občas po mně kamarádi v době pozdního dětství chtěli, abych s nimi na kole tento okruh absolvoval. Nechtělo se mi. Nechápal jsem, jaký to má smysl vyjet z jednoho místa, na které se po půl hodině zase vrátím. Navíc zadýchaný a zpocený. Později jsem v devadesátých letech právě na tomto okruhu postavil základ tříetapového cyklistického závodu, který probíhal po deset ročníků a absolvovali ho mnozí jezdci ze špičky amatérského pelotonu.

   Jednou jsem v televizi viděl, že časovka Závodu míru končila v Harrachově vedle skokanského můstku. Někteří závodníci pod touto stěnou vyzuli tretry a vybíhali do cíle v ponožkách. Řekl jsem si, že ten kopec musím dát. Později se mi to několikrát podařilo, přestože jsem se velmi bál o zdraví svého Favorita, který se pod nohama kroutil jako houslový klíč.

   V první polovině devadesátých let jsem se začal účastnit tehdy vyhlášeného amatérského závodu Tour de Hanspaulka, který pořádal Petar Introvič. Vyvrcholení poslední etapy bylo na jakémsi Pražském pilíři. V té době jsme také s kamarády začali vyjíždět pravidelně každý rok na týdenní pobyty do Alp. Pamatuji si, když jsme tam přijeli poprvé, byli jsme hned ráno tak natěšeni, že první z nás už v 6 hodin seděli na kole a nedočkavě dupali do prvního kopce. Také první výjezd na Grossglockner mám v paměti. Pět kilometrů pod vrcholem jsem se rozhodl dojet kolegu, který byl kousek nade mnou. Přidal jsem na rychlosti z 10 km/h na 11 km/h. Během půl kilometru jsem se úplně utavil.

   Nejhorší z kopců, které jsem kdy jel, byla Fedaia od Caprile. Cítil jsem to tak při obou svých výjezdech. Přesto jediný kopec, který jsem nebyl schopen vyjet najednou, byl Katschberg.

   Někdy koncem devadesátých let jsem se na nějaké prezentaci řetězů potkal s Michalem Třetinou. Měl jsem v té době za sebou už dost kopců a zjistil jsem, že on je podobně postižený. Řetězy nás moc nezajímaly, zato jsme si vášnivě vyprávěli o kopcích, sedlech, brdcích, passech, kde jsme všude byli a kam bychom chtěli ještě vyšplhat. Ideálně nad 2000 m.n.m. Ani jeden z nás nebyl nějak velkým závodníkem (Michal, myslím, o závodění ani moc nestál), ale měli jsme touhu vyjet každý pořádný kopec. Viděli jsme se pak už asi jenom dvakrát, ale setkání s ním ve mně nechalo silnou stopu. Možná i proto, že jsem ho v pozdějších letech na dálku zaznamenal ještě dvakrát. Poprvé, když jsem v rukách držel jeho knížku "Jak se jezdí do nebe", kde popisuje všechny alpské průsmyky, které absolvoval a kde se vyznává z vášně ke kolům a ke kopcům. Bohužel druhá zpráva byla smutná. Před lety jsem se dozvěděl, že Michala zabilo auto, když jel na kole blízko svého domova.

  A Zoncolan jsem nejel! Když byl tento kopec prvně zařazen na Giro, řekl jsem si, že tam musím jet. A také Lysou horu jsem ještě nepokořil. Už před dvaceti lety jsem si naplánoval, že ji musím vydupat, protože se o ní mluví, jako o jednom z nejnáročnějších kopců u nás. Zlaté návrší pro mě svého času bývalo po dvoje prázdniny jakýmsi večerníčkem před usnutím. 

   Na Novém Zélandu jsem na potřetí vyjel nejstrmější ulici na světě, která je v Dunedinu. A též na druhé straně zeměkoule jsem jel z jiného kopce nejrychleji (97 km/h), co jsem kdy zaznamenal. Měl jsem silniční kolo a v batohu na zadním nosiči jsem vezl všechny své věci . Nejrychleji na koloběžce jsem jel v roce 2013, kdy jsem se s ní začal seznamovat. Bylo to při svém prvním sjezdu z Ještědu. Tuším, že to bylo 85 km/h. Hned, když jsem přijel do obchodu, začal jsem si zkoušet přilbu, která by mi seděla, protože předtím na kole jsem celý život (kromě závodů), jezdil bez helmy.

%oimg%

   Zatím posledním nezapomenutelným stoupáním bylo loňské cestování na koloběžce v Izraeli přes Palestinské území bez mapy. Stoupání do Jeruzaléma pouští přes Rámaláh za veselého povykování kolem běhajících Arabů, bylo dobrodružné. 

   Nu a teď ten Jelenův pilíř. Jdu mu vykopat válečnou sekeru a uvidíme, kdo z koho. Někdo říkal: "Zachovat glanc a neposrat se." Budu se toho držet a uvidíme.

Závěr:

Po bitvě s pilířem mi Pavel dal vědět, že mám napsat, že souboj skončil remízou…