více o THE WALL zde: http://www.kolobezkovyportal.cz/cs/clanky/the-wall-2019-2020-jelenuv-pilir-na-kaplicku-517
Michal Veselský - 1:16,34
Závan pozdního babího léta přeje improvizovaným rozhodnutím. Rozhoduju se den předem. Výsledkem je sobotní cesta na otočku do Horního Maršova a zpět. Kopce mě vždy bavily a navíc přece několikrát týdně jezdím do práce dvoukilometrový kopec od Vltavy z Klecánek do Klecan. Měl bych mít tedy teoreticky natrénováno. Ano, teoreticky…
Teprve v pátek večer začínám podrobněji studovat profil trati. Ukazuje se, že nejprudší část stoupání z Klecánek (cca 300 metrů) je mírnější než průměrné stoupání sedmikilometrového úseku z Pece na vrchol. Ambice se tak rázem přesouvají do módu „přežít“… Z koloběžek sahám po Wolferovi v továrním nastavení. Jedinou úpravou je hladký silniční Kojak na zadním kole, který má v zatáčkách tendenci uskakovat, ale to by do kopce nemělo vadit. Ve finále přeci jen drobet zagramařím a nahradím přední kolo Zondou od Campagnola, čímž koloběžka zhubne odhadem o nějakých 100-150 gramů.
Když se chystám v Maršově na start, projede nahoru několik cyklistů. Všichni vypadají dost nabušeně. Dnes se budou sbírat skalpy těžko… Prvních devět kilometrů do Pece se dupe pohodově. Nechci to přepálit, kochám se barvami a průměrka postupně klesá pod dvacet. Po odbočení z hlavní silnice to začíná…
Foto na startu
Na louce osázené chatami je vidět poměrně daleko před sebe. Žádné zbytečné serpentiny, tady umí asfaltem šetřit… Na konci prvního kilometru už je sklon hodně přes 10n% a do mysli se vkrádají pochybnosti, zda tohle dalších šest kilometrů vůbec zvládnu… Na stěně chaty Lesní pramen visí jižanská vlajka a z terasy se line opilecký hlahol. Zachytím akorát výkřik „Sparta Praha!“ a i když velká část naší rodiny fandí právě tomuto klubu, instinktivně o nějakých 0,5 km/h zrychlím… Bohužel jen na chvíli… po dvou kilometrech se rychlým propočtem přesvědčím, že v úseku od odbočky mi průměrka spadla hodně pod 10 km/h.
Krátký sjezd na třetím kilometru přijde vhod. V klidu se napiju, vydýchat se mi však nedaří… Ovšem pravé peklo začíná teprve nad Richterovými boudami. Nechápu, jak to mohl Milan vydupat! Mně by buď upadly nohy, nebo bych začal couvat… I s koloběžkou vedle sebe jen neohrabaně cupitám vzhůru a vyhlížím okamžik, kdy se silnice zase trochu narovná…
Opravdová krize přichází na dohled od Výrovky. Tělo mi našeptává „Už jsi v skoro cíli, ještě pár metrů a můžeš zastavit…“ Zmobilizuju zbytky mentální energie, abych zahnal tento přelud, a zatáčím doprava. Turisté jdoucí dolů mi naštěstí potvrzují, že už by to k památníku opravdu nemělo být moc daleko…
Kousek pod vrcholem předjíždím prvního cyklistu. Chlapík je naložen na těžko, stojí u kraje silnice a kochá se výhledem do krajiny. Umiňuju si, že tu cestou zpět také zastavím…
Konečně se silnice narovnává, zbývá posledních pár desítek metrů. Řeším zda spurtovat, anebo si raději připravit z kapsy telefon. Nedaří se mi ani jedno, ale na to už se historie ptát nebude. Výsledný čas 1:16:34 znamená spokojenost. Rezervy tu sice jsou, ale na ně přijde řeč až v příštím roce…
Foto v cíli
Sjíždím na Luční boudu, fronta je tu brutální. Výrovka vypadá divně a Richterovy boudy jsou zavřené, takže se občerstvuju až na začátku Pece. Slunce svými paprsky hýčká protilehlý svah a všude panuje klid. Ruší ho jen Lesní pramen, kde se právě bobuje… Díky za skvělý nápad s touto výzvou! Výlet se vydařil :)
