THE WALL - Martina Kadlecová a Norbert Palša

Martina Kadlecová – 1:39,05

V posledních týdnech to začíná vypadat, že kdo nebyl na Zdi, jako by nebyl vůbec. Září je celé nějaké nabité, pan Zimoslav se nenechává přesvědčit o nutnosti prodloužení soutěže, tak co s tím. Když po sobotním ligovém závodě ve Velkém Poříčí večer konečně rozmrznu, náhodou objevím, že jsme jen 50 km od startu tohohle legendárního závodu. Hm, to je asi znamení :-)

Ráno tedy na rozehřátí ligová časovka do kopce, během které plán na zdolání Zdi samozřejmě ruším, nicméně v cíli je jako obvykle všechno zapomenuto… Už jen nezmrznout do vyhlášení, oběd ve výborné pizzerii v Hronově na náměstí a jedeme do Krkonoš.

Cedule Horní Maršov s parkovištěm je tady, Sněžka hlásí +2 °C, takže navlíkám asi tak všechno, co mám s sebou, ještě větrovku od Martina, bundu na sjezd vážeme na řídítka a vyrážím. Zbytek rodiny míří do wellness…

Pozitivní je, že po dvou ligových závodech během posledních 24 hodin už ani není potřeba si dávat cílové časy, tempa a podobně, stačí se nějakým způsobem dostat nahoru :-) Mapu v tacháči připravenou nemám, mobil už se dnes jednou zimou vypnul, takže si akorát opakuju, že v Peci doprava, doleva a pak už jen po cyklostezce nahoru.

Do Pece to v rámci možností celkem jede, z Pece už to občas nejede, mezi Richtrovkami a Výrovkou to nejede vůbec a nahoře by to možná v normálním stavu ještě rozjet šlo, ale dnes bohužel. Je mlha, že je vidět tak k další tyči. Ha, rozcestník, opodál snad obrys kapličky, takže asi hotovo. Oblíct, pokus o fotku a zpátky. Brýle mezitím zamrzly. Žádné další koloběžky dnes nepotkávám, pouze turisty v péřovkách.

Dole v autě dostávám otázku, jestli zítra nedám ještě to Středohoří. Ne, už prosím ne :-D

Norbert Palša – 2:29,49

Zdálo se to jako super nápad - v sobotu po práci si stoupnout na koloběžku a jet do Krkonoš zjistit, co za bláznovství ten pilíř je.

Nabalit jídlo, pití, nějaký ten kofein na cestu, ať to člověk dojede až do konce a hurá na to. Začínám 5 minut před devátou večer.

Pár kilometrů za Brandýsem zjišťuju, že mi to moc nejede, hlava se se mnou hraje, čemu nahrává taky fakt, že jedu v noci po dlažebních kostkách asi 6 km úsek. To nejde takto vyměknout, něco jsem chtěl udělat. Tak jedu dál. 

Rovinky střídají kopce, bloudění, noční lesy, kde pomezi stromy prosvítá jenom světelné znečištění okolních zalidněných oblastí. Trefuju díru za dírou, no v mysli se modlím, ať nebudu muset přezouvat duše, na 3 nebo 4 bar to fakt nechci dál jet.

Svítání me trochu uklidňuje, za chvíli před sebou vidím Krkonoše vynořující se z husté spleti mlhy a oblaků, no ještě pořád mám před sebou kus cesty. Další kopce. Cítím, že nemám tolik energie, ale vize cíle je silnější. Poslední táhlé stoupání kolem 8 a půl kilometru s asi 5% a 10 km/h průměrkou, protože to chci dojet a nezkolabovat u toho, následný sjezd a za chvilku jsem v Horním Maršově.

No dopr. Co to --- je.

Aneb když dojde voda v polovině, zároveň právě začíná ta nejtěžší část s úseky s 21% stoupáním a marně se snažíš trubičkou nasát z bidonu a vaku na zádech to, co tam není. Když se ústa mění v poušť a ty si nadáváš za blbý odhad spotřeby multifunkční kapaliny, na které běží všechny systémy a kontrolky nebezpečně blikají. Když proto, ať se tam nekde nesložíš, piješ vodu z pramene na kopci (křídový bouquet s mírně železitým ocáskem, jak by řekl gurmán). Když po noci na stupátku, které předcházel den v práci, nejsi schopen nakopnout motor nad 150 tepů, protože tě to prostě nepustí, takže většinu tlačíš a přeješ si, ať je už konec, ať tě konečně seškrábou z té štěrkosilnice a pošlou dolů v pytli s odpadky.

Tak tlačím, místy jedu, ale je to Mordor. Další zatáčka - už tam budem? Kontroluju navigaci, stoupání, zbývající vzdálenost a převýšení do kapličky a otočky zpět, míjím rozcestník a jdu/jedu dál. Ještě 700 metrů, 450, 200, 100, už ji vidím... aaaaaa

Jsem tam!

A dokonce jsem si ani neudělal fotku se Sněžkou v pozadí, protože to není důležité. Žiju.

Původním plánem bylo jet zpátky do Prahy tou samou cestou, ale po více než 30 hodinách vzhůru, když jsem usínal u druhé kofoly na Louční Boudě, sjel dolů do Svobody nad Úpou a zkusil jet 6% 4 km krpálem do Janských Lázní, jsem to vzdal a jel zpátky na vlak.

Čas? Není důležitý, bylo mi jasné, že to nebude rychlé. Šlo mi jen o to, potkat se s ostatními magory na hromadném startu.