Jak začít… První ročník slavných Jelenových stěn jsem minul, čímž jsem se navždy připravil o šanci vyprávět jednou vnoučatům: Vidíte, a já jsem byl u počátku tohoto slavného závodu, jehož 50. ročník sleduje celý národ v televizi. O tom, že závod dosáhne věhlasu Jizerské padesátky a Velké kunratické, které začínaly podobně, nemám po celoroční přípravě a projetí této pekelné tratě pochyb.
Doufám, že už se nikdy nikdo nedozví, že jsem při prvním ročníku dokonce jednou stál v Peci na startu, ale zdálo se mi, že mě trochu bolí nohy, a tak jsem otočil a jel regenerovat do vířivek v Jánských lázních. Martina to tehdy nevzdala a kopec vyjela, čímž bylo mé ponížení dokonáno. Jen mě překvapilo že všichni říkali, že ty prudké pasáže se nedaly jet. Já, kovaný koloběžkář, teda s koloběžkou běhat nebudu!
Po tomto tragickém selhání bylo jasné, že druhý ročník vynechat nemůžu, navíc se zdálo, že to nemůže být tak hrozné, když Martina chtěla jet znovu. Abych se psychicky zocelil, hledal jsme ve svém okolí tréninkový kopec, který by se co nejvíce blížil převýšení Jelenových stěn. A naštěstí nebydlíme na žádné placce, skvělý kopec Chuchle-Slivenec máme téměř za domem. Dobře, sklon je o něco menší (3 % místo 10 %) a ani převýšení úplně nesedí (130 m místo 1600 m), ale budeme mít dobře natrénováno na prvních 10 minut, a pak už to nějak dojedeme. Hlavně to vyjet bez běhání!
Na začátku července se nám konečně podařilo na různá místa poodkládat všechny děti a vyrazili jsme směr Špindlerův mlýn. Trasa tentokrát začíná po rovině podle přehrady a pak se postupně zvedá – no přesně jako u nás v Chuchli. Z popisu trasy si pamatuju, že mám jet pořád po hlavní a hlavně nepřejet odbočku na Petrovky. Díval jsem se proto pečlivě po všech cedulích... a odbočku stejně přejel, ona je totiž značená na jiné chaty, šipka k Petrovce chybí. Martina dopadla o pár minut později úplně stejně. Na správnou trasu nás naštěstí oba vrátilo po pár desítkách metrů pípání GPS “off track”. Konec stoupání už je celkem prudký, ale vyjel jsem to bez běhání! Čas 55:12 za chatou u rozcestníku, vracím se kus naproti Martině a říkám si, že jsem celkem svěží a asi jsem to mohl jet o něco rychleji. Martina dojíždí do cíle v 1:07:17 a po krátké přestávce začínáme sjíždět na polskou stranu. Slezské sedlo je plné lidí na koloběžkách, je tam totiž půjčovna sjezdových koloběžek a sportovci, co vyjedou nahoru autobusem, na nich jezdí po silnici dolů do Špindlu. Kupujeme si ve stánku vedle vodu do bidonů na druhý kopec, nějaký turista neodbytně požaduje po půjčovně, aby mu taky půjčili na sjezd karbonovou koloběžku jako nám.
Sjezd do Polska je prudký a po špatném asfaltu. Máme jen jednu brzdu a tak se karbonová kola přehřívají a musíme střídat sjezd s přestávkami na chlazení kol. Na první půlku sjezdu jsme potřebovali skoro hodinu, nahoře jsme měli chvíli přestávku a tak nám na druhou polovinu zbývá jen necelá půlhodina. Pokud by to šlo takhle dál, tak nestihneme vystartovat do druhého stoupání do dvouhodinového limitu... Naštěstí je druhá část sjezdu mírnější a s lepším asfaltem, a tak dojíždíme k benzínce ve vsi Podgórzyn včas a vyjíždíme do druhé části. Hned po startu na mírné pasáži cítím, že nohy už jsou celkem unavené a je jasné, že jet první část rychleji by byla chyba. Na tenhle kopec si snad asi ani nejde nechat moc velkou rezervu. První třetina vede po polských vesnicích a stoupá příjemně, jakmile se odbočí do lesa směrem na hřeben, začíná pětikilometrové stopání s průměrným sklonem přes 10 %. První půlku kopce zvládnu na koloběžce bez běhání. Druhou půlku... No taky vlastně zvládám bez běhání, v prudkých pasážích totiž chodím. Martina taky prudké pasáže chodí, rychlost cca 5 km/h je stejná u chůze i jízdy, a aspoň se změní zatížené svaly.
Za Slezským sedlem je krátké klesání a pak už zas jen známý finiš na Petrovky. Při prvním výjezdu jsem přidal na posledních 800 metrů, tentokrát reálně odhaduji svoje možnosti a mírně přidám na poslední stovku. Čas 1:14:05. Chvíli se vydýchávám a vyjíždím Martině naproti. Po asi 100 metrech mě začne děsit představa, že bych to s ní musel ještě potřetí stoupat, tak si sedám na lavičku a čekám. Říkám si, že bych mohl mít tak čtvrt hodinky siestu, než se sem vyškrábe, ale v tom se objeví těsně přede mnou. Tak s ní jedu ještě naposled kousek nahoru, už to opravdu nejde. Druhá část jí trvala 1:30:43. Uděláme dokumentační fotky a jedeme dolů do Špindlu na večeři.
Jestli s každým ročníkem přibude jeden kopec, tak příští rok vynechávám!
