THE WALL - Adam Balcar

Adam Balcar - 1:19,57

O této výzvě jsem přemýšlel hned loni na podzim, kdy byla zveřejněna. Pak jsem také četl reporty Michala Veselského a nezmara Jirky Pilného a byl docela natěšen to zkusit. Nicméně jak šel čas, zima cestu uzavřela a já věc vypustil z hlavy.

Po zimě jsem pak spíše vyhlížel akce dlouhého koloběhu, nicméně jen do tohoto čtvrtka. Ty byl zveřejněn report o dalším sprintu na kopec v podání Miloše Dvořáka. Uhranula mě jeho fotka se sněhovou stěnou, taková by se mi také líbila a hlavně bych to chtěl sám zažít. Začal jsem tedy uvažovat vyrazit na stěnu také ještě v tomto období, možná za týden, dva.

Jak to ale bývá (a často je to tak nejlepší), v pátek mě dopoledne v práci chytil rychlý nápad to zkusit rovnou. Zabalil jsem to tedy dříve, doma vytáhl už nějaký týden odpočívajícího Wolfera, dofoukl na maximum, naložil do auta a vyrazil směr Maršov.

Na prvních kilometrech trasy jsem si říkal, proč byl zvolen start tak daleko od kopce – psychicky asi naladěn na tu stěnu mi to přišlo jako po rovině. Náhodný pohled na tepovku mě ale názor opravil, byla nebezpečně vysoko – první varování. Současně s tím jsem si také říkal, že jsem se ukvapil a nevyhodnotil dobře zelené odstíny na mapě Windy – místy mě vítr opravdu nepříjemně brzdil. Pak ale již přišla odbočka v Peci, začátek prudčího stoupání a druhé varování – nečekané popichování v okolí bránice. To normálně neznám a jako vysvětlení jsem to přičítal mé nervozitě z toho, co mě čeká.

To jsem také rychle okusil hned na konci Pece, kde jsem na nějaké popichování hned zapomněl, stoupání nabralo fakt nepříjemný sklon – takto to přeci až nahoru nemůže vypadat, je to stále skoro 6 kilometrů. Ale vypadalo, a bylo hůř. Vybavila se mi slova Miloše o dvou místech, které se jet nedají.  Já těch míst měl teda víc. Brzo jsem vzdal předsevzetí, že chci maximum opravdu jet – rychlost pohybu mě přesvědčila, že efektivita snažení na stupátku má prostě své meze a často pak již jde jen o zbytečný masochismus (poháněný asi jen vlastní ješitností). „Svižná“ chůze byla prostě na některých úsecích rychlejší.

Vybavoval jsem si kopce z okolí domova, hlavně oblíbený výjezd na Dobrošov či Sendraž. Ty mi ale od této chvíle budou připadat jako nakloněné rovinky pro zahřátí. Pak jsem se myslí raději upnul k vnímání okolní přírody a těšil se na sněhové pole, kleč, výhledy. Konečně přišla Výrovka a odbočka doprava do posledního úseku a i ty výhledy. Nicméně s tím přišel opět vítr, jako naschvál zase proti mě.

Poslední stovky metrů jsem si konečně začal „užívat“, vidina cíle byla příjemná a pohled dolů byl výmluvný. Pak ale přišel zlom – narovnání do rovinky, ale také totální otevření horizontu a s tím i pořádný fučák. V cíli u kapličky tedy bylo prvním úkolem naházet na sebe vše, co jsem měl po kapsách a omotané okolo řidítek. Pak rychlé foto a rychle níže do alespoň nějakého „závětří“. U sněhových polí další foto a pokochání panoramaty. Dál již opatrný sjezd dolů, kdy jsem poprvé potkal nějaké cyklisty (krom těch dole v Maršově), povětšinou tlačící své karbony a s výmluvnými výrazy ve tvářích (jak jsem asi vypadal já?).

Zastavil jsem zase až na startu, kde jsem pak pomalu nabíral sluneční teplo a spolu s ním rostl i ten hřejivý pocit uvnitř říkající „dal jsem to“. Bylo to rychlé, bylo to intenzivní, stálo to za to. Díky za ten skvělý nápad.