THE WALL 2021 je v plném proudu a v redakci ne se nám scházejí první reporty z průstupu smrtícím terénem, kterým Jelen vzdává poctu bratřím Messnerům. Pokud nevíte, o co jde, koukněte na pravidla THE WALL 2021.
Nyní již k prvnímu reportu z terénu plného seráků a lavinových hrozeb...
Zdeněk Kocián a Petra Šimůnková - 2:59,55
Jak vlastně začít... Po týdnech plánování všeho možného ohledně „přejezdu republiky“ mě ani nenapadlo, že vše může být jinak, ovšem poslední dva dny před startem přišlo rozhodnutí, letošní rok vynechat. No a co teď?
Je čtvrtek večer a Zrzka přichází s nápadem zajet si The Wall 2021, novou Jelenovu výzvu, absolvovat dva výstupy k Petrovým boudám. Nepopírám, moc se mi nechce, ale nechávám se přemluvit a události se dávají do pohybu.
V pátek vyrážím vyzvednout Zrzku do práce, porovnáme v autě koloběžky a neohroženě míříme za novými zážitky. Ve Vrchlabí ještě doplníme energii párkem v rohlíku a jsou z toho tři hodiny odpoledne, kdy jsme připraveni u pomyslné startovní čáry a pořizujeme první povinné fotografie u cedule. Projíždíme Špindlem a první kilometry mírným stoupáním nám matně připomínají loňskou cestu k vrcholu. Držíme tempo, sluníčko hřeje, bidony se vyprazdňují a cyklisté zůstávající za námi. Náš mód nesmrtelnosti roste a míjíme odbočku na Špindlerovku, kde pokračujeme k dnešnímu vrcholu. Dnes poprvé.
Občerstvení, klasické focení a pocit, jak kdybychom právě absolvovali etapu z Tour de France nás žene na druhou část výzvy. Za ještě slušného počasí se vydáváme na start druhé části a to do Podgórzdyn v Polsku. Po cestě si několikrát vzpomene na instrukce ohledně bezpečnosti při sjezdu - kořeny, kameny, zvlněná silnice, díry a občas i chybějící asfalt spíš připomíná trailovou dráhu pro terénní speciály než pro silniční stroje. Po čtyřech kilometrech se terén lepší, přichází sjízdná cesta, ale solidní liják. A co teď? Patová situace - jsme v Polsku, ale auto a suché věci přes kopec daleko. Není cesty zpět, musíme pokračovat. Na pomyslném startu, benzínové pumpě doplníme pitivo a vyrážíme pár minut před časovým limitem zpět k nemilosrdnému stoupání. Cestou potkáváme Poláky, co nás mají za totální exoty, řidič autobusu na nás pokřikuje. Všichni nám mávají a přejí šťastnou cestu. Z táhlého stoupaní se stává indiánský koloběh, ukrajujeme metr po metru…
Totálně promočený, zoufalí, v botách rybník, ale stále vtipkujeme: „Proč to jen děláme? Nebylo by lepší snad sedět v pátek večer někde na drinku? Proč toto všechno? Proč?“ Ale jak se říká: „Dokonce i ta nejtemnější noc skončí a vyjde slunce.“ A tak i my po nekonečné cestě vidíme první boudy na české straně, lehké klesání, odbočka a poslední metry nás dělí od dalšího výjezdu k Petrovým boudám. Dnes již podruhé. Nyní už jen rychlé foto v Petrovkou v zádech a s varhánkama na prstech zpět do Špindlu k autu za suchým oblečením a jídlem. Třinácti kilometrový sjezd do centra rychle utíká, ovšem bez blatníku a totálně znavený a promočený si ho asi úplně neužíváme jako výleťáci, které jsme potkávali odpoledne, kteří si koloběžky půjčují ryze na sjezd. V křeči pořídíme poslední foto v centru Špindlu, hodinky ukazují nemilosrdných 21:45, když dorazíme k autu. Rychle přehodit oblečení a upalujeme zpátky na benzínku doplnit energii, protože vzhledem k času žádný kuchař v restauraci na nás už dneska nikde nečeká.
Výzva krásná, ale na kriťas s námi určitě nepočítejte J A už teď se těšíme, Milane, co za šílenost připravíte na příští rok… A proč ta dřina, a vše s tím spojené? No protože to všichni milujeme <3
Zdeněk Kocián a Petra Šimůnková
