Pája a Marčáno objevili koloběžku teprve před třemi lety, ale stihli toho už tolik, co většina koloběžkářů nedá za celý život. Za pár okamžiků každý z nich vyráží na jiný výlet. Pája na 543 km dlouhou nonstop štreku z Trondheimu do Osla, Marčáno na 1000 mil z východu Slovenska na západ Čech.
Co je k tomu vede, jak se těší a proč vlastně nejedou spolu?
Tak jak se známe dlouho?
Asi 2 roky?
A jak vy se znáte dlouho?
Nějakých 12 let, to jsme ještě chodili na vysokou v Hradci Králové a měli jsme úplně jiné zájmy.
Jedna hodně historická
Proč jste nakonec zakotvili u koloběžek?
V roce 2016 jsem byla s naším psem Daroušem na výcvikovém kurzu a kamarádka mi tam půjčila koloběžku, že je to super, ať si to taky zkusíme. Hned nás to začalo bavit a pak už to šlo samo, jedna koloběžka, do týdne druhá... až jsme jich měli v garáži deset. A pořád máme a všechny potřebujeme, samozřejmě.
Oba se někam chystáte, nejdřív, kam se chystá Pája?
Chystám se na Kickdistance 2019. Letos se jede v Norsku v rámci Styrkepröven, což je 543 km dlouhý silniční ultra závod z Trondheimu do Osla. Na celou trasu vyrazíme nakonec čtyři koloběžkáři - Guido Pfeiffermann, David Pašek, Jurek Milewski a já, a budeme se snažit ji zvládnout v našem časovém limitu 36 hodin. Což upřímně řečeno je pro mě limit šibeniční až nereálný, ale pokusím se tu šílenou štreku aspoň jakkoliv dojet.
Kam se chystá Martin?
Koncem června mě čeká nejtěžší závod svého druhu v Evropě, 1000 Miles Adventure, což je přejezd z nejvýchodnějšího bodu Slovenska na nejzápadnější bod Čech těmi nejtěžšími cestami a vlastní silou bez podpory. Alespoň doufám, že mě čeká, neboť jsem o víkendu uklouzl na schodech a vypadá to, že jsem si udělal něco se žebry.
A co to bude obnášet?
To ti řeknu přesně až po dojezdu, ale očekávám, že to bude jeden velký boj sám se sebou. Právě jsem se vrátil z Hradu teda z rentgenu po víkendové depresi a naštěstí žebra nemám zlomený, ale bolet to prý bude měsíc...tak dopuju ibáče, modlím se, věřím a vyplňuji náležitosti na míle...protože po těch všech přípravách, peněz a hlavně nadšení, to bych těžce nesl.
Na vrcholu Glockner Hochalpenstrasse
Pájo tys měla jet také 1000 mil – vzdalas je z prozaického nebo pragmatického důvodu?:)
Při jednom z víkendových tréninků jsem zjistila, že trmácet se 80 a více kilometrů denně s patnáctikilovou kroskou terénem, ve kterém se často nedá ani jet, mě vlastně už ani nebaví. Najednou mi přestalo dávat smysl dokázat si, že to zvládnu. Tímhle musí prostě člověk žít, tak jako to má Martin.
Proč se vlastně má člověk někam takhle trmácet?
Protože to prostě tak cítíš, že to chceš, a musíš.
Pájo, nebudeš se bát o Martina?
Nebudu, on to zvládne. Ale tak trochu jo, momentálně ho bolí záda a prohlásil, že to pojede i se zlomenýma žebrama, tak aby se tam někde úplně nezničil.
Martine, nebojíš se o Páju?
No bojím, samozřejmě, hlavně ta cesta autem do Norska je hrozně dlouhá.
Proč vlastně nejedete spolu:)?
Tak musíme si od sebe taky někdy odpočinout :)
