Znáte Elfstedentocht? Nejlegendárnější rychlobruslařský závod po holandských kanálech. 200km jedenácti městy. Konal se teprve patnáckrát v hitstorii. Poprvé v roce 1909 a naposledy v roce 2012. Problémem je, že pro konání závodu je potřeba ukrutná zima, aby všechny kanály ve všech jedenácti městech zamrzly. V Holandsku jde v případě, že se závod skutečně jede, o obrovskou sportovní událost, kterou přímo u trati sledují 3/4 Holandska.
Pokud stále nevíte, o co jde, koukněte na dojezd závodu z roku 1997:
Koloběžkářskou obdobou jedenácti měst je Step Elfsteden. Klasika na dvanáctipalcových koloběžkách a největší holandská koloběžková slavnost s účastí hodně přes 200 borců z celého světa. Letos se jí zúčastnil i Pepa Kvita...
Step Elfsteden
Říkal jsem si, že na klasické K5 bych takovou vzdálenost bez úhony zad neujel. Hledal jsem teda řešení v malé úpravě K5. Teda jen delší základnu a vyšší řídítka. Bohužel to nebylo možné udělat. Další varianta byla pronajmout si nizozemský speciál, ale ten se mi nelíbil. Tak jsem si psal s mnoha lidmi o dalších řešeních, ale nakonec velice ochotně mi nabídl pomoc Jakub Bostl. Navrhl, že by šla udělat z Friday rámu 12ti palcová koloběžka. Po mnoho emailech, kdy jsem byl ještě za oceánem, jsem se sešel s Jakubem na For Bikes veletrhu v Praze. Hned za pár dní ke mně došel první rám s dalšími částmi koloběžky v krabici. Drážky pilotů na brzdy pro 12ti palcové kola už byly hotové. A já si mohl začít hrát. Také nám pomohl splnit požadavek na nejlepší kola, která k 12ti palcové verzi jsou velmi těžké koupit
Času na testování nebylo moc. Také na pořádné trénování, když jsem měl o víkendech závody a ještě se chystat na Giro Italy 2017. Připravit 3 koloběžky bylo tak hektické, že jsem jednu nemohl ani poslat Guidovi předem do Vídně na vyzkoušení. Poprvé si ji projel až několik hodin před samotný závodem. Po prvních pár metrech poznamenal, že nečekal, že pojede až tak dobře.
Speciálka od YEDOO
Dvanáctipalcová koloběžka
Možná bych měl více specifikovat, jakou koloběžku jsme poskládali na letošní závod. Jak už jsem zmínil, základ je rám Yedoo Friday (původně pro 16×16 placová kola), přední vidlice je z Dragstra a oba tyto komponenty mají navařeny nové drážky pilotů pro 12ti palcová kola. Dále jsou tam sériové řidítka Yedoo, páčky a V-brzdy, polepy a rychloupínáky. Povrchová úprava je leštění. Na kola byl kladen velký důraz, pláště Rubena Sport, dvoukomorové broušené ráfky, nerezové špice, náboj NOVATEC, ložiska polokeramická. V ten čas to bylo nejlepší, co se dalo sehnat na malé kolečko. Jelikož většina místních borců jezdí bez brzd, chtěli jsme si to taky zkusit. Já a můj brácha jsme nechali brzdy doma. Guido chtěl aspoň jednu. Tohle je první prototyp pro tento velmi specifický závod.
Guido testuje nový stroj
Směr Holandsko
V pátek po práci jsme vyjeli směr Brno, kde jsme se měli sejít s Guidem a jet společně do Nizozemí. Guido po dopravních zácpách přijel skoro o hodinu později. Přeložili jsme si všechny věci a jelo se. Z Brna to mělo trvat 11 hodin jízdy. Guido řídil celou noc a ráno jsme byli na místě. Spojili jsme se s organizátorem Robem a ten nás dovezl organizátorskou dodávkou až do kempu, který se rozprostíral na několika fotbalových hřištích. Po rozložení stanu jsme si šli na pár hodin schrupnout. Pak obhlédnout start našeho závodu, který byl v pěkném centru města. Koloběžkáři se dávali s námi do řeči a chválili naše koloběžky. Říkali nám o krásách a záludnostech jejich závodu.
Po procházce městem nám holky udělaly oběd a jídlo na noc, protože se k nám měly připojit až ráno. Po obědě jsme zkoušeli usnout, ale bylo to obtížné, jelikož byl kemp plný dětí a lidí. Zkusili jsme se posunout s karimatkou a spacákem na vedlejší hřiště, kde nikdo nebyl, ale po pár minutách si tam děti kopaly do balónu a nějací dospěláci hráli pétanque.
Před devátou hodinou jsme se začali chystat na samotný závod. Začátek registrace byl o půl jedenácte v noci. Převlékli jsme se do vhodného oblečení samozřejmě v barvách Footbike X-ING CANADA 2016, dofoukali kola, zkontrolovali všechno nářadí a jídla, které jsme si brali přímo sebou na koloběžce, a do doprovodného auta pořadatelů, které bylo k dispozici na určitých kontrolních bodech.
Holky nám vzaly koloběžky, já s bráchou jsme brali jídlo a náhradní díly do doprovodného auta. Pěkně jsme si to šinuli k registraci, kde jsme byli mezi prvními. Což nám zaručovalo, že budeme čekat další hodinu a půl na odstartování závodu. Guido si zkrátil čekání projížďkou zpátky na kemp, neboť mu organizátor doporučil vzít si helmu na noční část. Jinak jsme většinu času strávili přešlapováním u našich strojů, sem tam někdo přišel a pobavili jsme se o naších koloběžkách. Dokonce s námi byl udělán i rozhovor pro organizátory závodu.
Závodníků přibývalo každou minutu. Asi 30 minut před startem jsme se byli lehce s bráchou zahřát během a protáhnout. Když jsme se vraceli ke koloběžkám, málem jsme nemohli projet, kolik tam bylo diváků a koloběžkářů.
Klasické Holandsko
Start
Po 12 hodině večer byl start odpočítáván všemi jezdci a fanoušky dohromady. Start je jeden ze dvou nejhezčích zážitků, zejména když tisíce lidí povzbuzují při pomalém rozjezdu kolony skoro 230 koloběžek za doprovodným autem. Po domluvě jsme vyjeli skoro až poslední, za námi byl jen tým Maria Reijne.
Zde je video na ochutnávku:
Po výjezdu z města v mírných zatáčkách jsem se kochal pohledem na kroutícího se osvětleného hada, jemuž zezadu blikala červené světla a z boku šla vidět bílá přední světla. Tvořili jsme krásný dlouhý štrůdl. Fanoušci nás povzbuzovali v některých místech a hlavně ve městech do druhé hodiny ranní. První zastávka byla krátká, jen 10 minut, kdy jsme od organizátorů dostali banány a mohli jsme si doplnit vodu.
Asi po 30 km byla dlouhá přestávka ve městě Franeker, kde jsme si mohli vytáhnout svoje jídlo z organizátorského auta. Dali jsme si trochu těstovin, půl řízku, doplnili si zásoby jídla a pití na koloběžce. Dostali jsme první dvě razítka a já jsem si stačil zajit i na záchod. Přes noc jsme jeli celou dobu jako jedna velká skupina. Ze začátku to bylo prima, ale po třetí hodině už to začínalo byt ubíjející.
Člověk musel dávat pořád pozor a velmi často brždit. Když jsem u toho brždění, tak Guido měl jen zadní brzdu. Já s bráchou jsme jeli bez brzd, jako většina pelotonu. Brzdí se jen botou o zadní plášť neb jen o asfalt.
Další zastávka byla asi až za 70 km. Byli jsme dost unavení z té táhlé a pomalé jízdy v jedné velké skupině. Po této přestávce jsme sice mohli jet sami, ale zase ne úplně. Kdybychom jeli samostatně, tak bychom se někde zatoulali, protože trasa nebyla značená po celé délce. Museli jsme se tedy držet s místními borci. Rychlejší jízda nás probrala a myslím, že nám i více vyhovovala. Jen nás brzdil silný protivítr, který šel od moře.
Druhá polovina závodu
Další záchytný bod byl Bolsward asi na 130 km. Odtud jsme mohli dostat razítko nejdříve až v 10:30 ráno. Byli jsme tam skoro o dvě hodiny dříve. Konečně jsme se sešli s naším podpůrným týmem a mohli jsme se najíst a odpočinout. Já jsem si i lehce schrupnul vyvalený v zadní části auta. Místní si zašli spočinout domů.
Po razítku jsme se přidali k malé skupině koloběžkářů, svítilo krásně sluníčko. Kolem cest se začínali zase objevovat fanoušci. Některá doprovodná auta měla na střeše přes repro bedny puštěnou hudbu. U dalšího razítka bouchla jedné paní duše. Zanedlouho se přesně to samé stalo Guidovi. Naštěstí jsme měli na dosah novou duši a velkou pumpu, do tří minut bylo opraveno. Byl to jediný technický problém, který jsme měli v našem týmu.
Většina trati vedla po cyklostezce mezi poli a farmami. Sem tam byli vidět i větrné mlýny i nádherní koníci. Předposlední zastávka byla krátká. Dal jsem si banán a pudink od pořadatelů. Mario Reijne zkusil Guidovu koloběžku Yedoo. Pochvaloval si její váhu. Pak jsme si oba s Guidem půjčili jeho 20 roků starý podomácku udělaný speciál. Velikostně není o moc větší než ty naše koloběžky. Jde ale znát těch 17 kg váhy. Naše mají jen něco málo přes 6 kg.
Cílová rovinka pro Guida
Klidným tempem za Mariovým týmem jsme dojeli do poslední zastávky. Do cíle zbývala hodinka. Pojedl jsem a šel jsem si lehnout na prosluněný trávník, brácha s Guidem usnuli v autě na předních sedačkách.
Závodní část Step Elfsteden
Poslední část je závodní. Jede se 44km a vše je v podstatě odstartováno znovu. Neměli jsme velké ambice. Naše týmová strategie byla dojet spoelčně. Odložil jsem si svoji druhou brašničku s jídlem a oblečením do auta. Jel jsem jen s jedním banánem v zadní kapse dresu a lehce přes půlku půllitrového bídnou jonťáku. Brácha měl asi ¾ půllitrového bidonu.
Stoupli jsme si skoro až dozadu (odhadem, kolem 180. místa). Peloton se pomalu rozjížděl, po dvou zatáčkách byl první kopec za celou dobu závodu. Naštěstí jen krátký a ne moc prudký. Už tam se začalo mnoho koloběžkářů předjíždět. Prvně nás tahal dost dlouho brácha a pak jsme se střídali my dva mezi sebou.
V další části jsme dojeli další skupinku v protivětru u pobřeží. Bohužel se nás vysoký Guido neudržel. Čekali jsme na něho, jestli nás dojede. Ani jsme ho za sebou neviděli. Měli jsme ještě dost sil, tak jsme zkusili předjet další skupinku a dařilo se. Náš doprovod už nás nedojel a my jsme si museli vystačit s jídlem, co jsme měli u sebe. Pravidelně jsme dojížděli další a další skupiny. Brácha měl pět km před cílem krizi a já se najednou ocitl v cílové rovince sám, jen s jedním dalším koloběžkářem po boku. Ten mi řekl, abych si cílovou rovinku pořádně užil. Šlapali jsme jen tak z lehka a nechali se unášet tleskáním a povzbuzováním dvou tisíc fanoušků kolem trati.
Guido, Mario Reijne a Pepa Kvita v cíli
Cílová rovinka byla třešnička na dortu tohoto úžasného závodu. Tuhle atmosféru nikde jinde ve světě na koloběžkových závodech nezažijete. Po posledním razítku jsem dělal zrovna na mikrofon pro diváky rozhovor. Konečně dojel můj bratr a zanedlouho dojel i Guido. Ten si užil průjezd městem asi nejvíc z nás.
V cíli jsme si potřásli pravicemi, udělali pár fotek a domluvili účast na další ročník. Tečka za něčím hodně výjimečným a netradičním pro českého koloběžkáře. Také teď vím, že na tomto závodě se počítá jen první místo - a ostatním jde jen o to si to užít s velkou partou koloběžkových bláznů na stupátku mezi dvěma malými dvanáctipalcovými koly
