Pozvádnka na finále Seriálu dlouhého koloběhu - Pohár Posázaví
Přátelé dlouzí koloběžci,
poněkud na poslední chvíli, ale stále ještě včas posílám pozvání na tuto sobotu 1.10. Takto jsem uváděl předposlední závod a musím uvést i ten poslední. Opět se zpožděním, ale už asi jiný nebudu. Přijďte se tedy protáhnout na poslední stovečku, popřípadě lehce zamíchat celkovým pořadím. Připomínám, že se započítávají čtyři nejlepší umístění každého jednotlivce ze šesti závodů. Proto druhá a třetí místa jsou stále pro některé hratelná. Holt s těmi borci (borkyní) na prvních místech už asi nic nehne. To by leda musela být účast podobná jako na Rollo lize a to se očekávat nedá.
Tedy přijďte, rádi si s vámi popovídáme, podupeme a pousmějeme.
Pavel Štork
Pozvánka: http://www.3cprokola.cz/www-kolobezkyliberecko-cz/10-Sportovni-akce/117-Pohar-Posazavi-Cesky-Sternberk
Pátý díl Seriálu dlouhého koloběhu 10.9.2016 Z Ráje do pekla a zpět. Aneb její první kilo.
Celý týden před závodem, který měl start na Malé Skále, mě Michal bombardoval poznámkami o brutálním profilu trasy závodu, o nevhodnosti pozdního startu (byl v 9 hod.) vzhledem k horké předpovědi a k brutálnímu profilu, o minimu občerstvovaček (byly 2) vzhledem k brutální předpovědi a horkému profilu. Dva dny před závodem mi přišel e-mail od Silvy Liškové (jediného účastníka, který má po sobotě odjeto všech pět závodů) se slovy : "Zlatý Přejezd republiky!" Prý si prohlédla itinerář a nepřestávala kroutit hlavou. Všechny silnice, kde se měl závod konat, zná, neboť bydlí téměř na trati a takto vytvořená trasa jí přišla brutální. A do této atmosféry se moje žena Šárka rozhodla, že si zajede svoji první stovečku na koloběžce. V červnu si s úsměvem na rtech obkroužila první padesátku (Jizerská padesátka) a s nabytým sebevědomím se přidala k Petře, která o té možnosti uvažovala již o prázdninách a společně se utvrdily, že si to kilčo tedy pinknou.
Ani jeden z nás jsme většinu trasy neznali a tak jsme ke startu dorazili bez obav, v dobré náladě a bez váhání. Ještě lépe nás navnadily koláčky a čaj (kafíčko), které byly součástí předstartovní pohodičky od pořadatele Jirky Boháče. Ještě chvilku před startem jsem zažertoval, jestli Šárka nechce blikačku z mojí koloběžky. Kdyby náhodou...Ale to už nám startovní semafor rozsvítil zelenou a jelo se. Tedy trochu se jelo, protože ono to moc do kopce, který se zvedl hned za semaforem, nejelo. Čelo mi v tříkilometrovém kopci na Koberovy odjelo a ostatní za sebou jsem taky neviděl. Zůstal jsem sám.
Nevadí, alespoň se mohu soustředit sám na sebe a až se mi to po padesáti kilometrech rozjede, třeba někoho z těch šesti, které mám před sebou, dojedu. Po krátkém sjezdu následovalo již dlouhé stoupání na Kozákov. Jde to ztuha. Hlavně v horních pasážích mám co dělat, abych koloběžku dokázal držet v pohybu. Po hodině jízdy se nahoře otáčím a mám čtrnáct kilometrů za sebou. Doufám, že toto bylo z celé trasy to nejhorší. Říkám si, co chudák Šárka. Ta to vytlačí nahoru a bude toho mít dost.
Po dlouhém sjezdu do Semil začínám opět stoupat. Přes nějaký Příkrý na Vysoké n. Jizerou. Míjím další rozhlednu a nechápu, jak mohu jet za rozhlednou pořád do kopce. Mám pocit, že už mi ty kopce stačí a to mám v nohách teprve 30 km. V Pasekách si uvědomuji, že jsem vyjel do oblasti sjezdovek. Když jsem jel pak silnicí k odbočce na Harrachov proti proudu Jizery, mohl bych říct, že jsem si to skoro užíval, pokud bych nebyl už téměř mrtvej. Pár kiláčků, které jediné za celý závod skoro připomínaly rovinu jsem dokázal jet místy i 17 km/h. Pak jsem minul občerstvovačku a s posledním hltem vody začal stoupat na Horní Polubný a Kořenov. Pomyslel jsem opět na Šárku. Někde za půlkou se chtěla vykoupat. Teď jsem za půlkou, ale nerozumím, kde se tady v těch krpálech může udržet voda na koupání.
Na Kořenově dojíždím Michala (Jak jsem ho mohl rychlostí 8 km/h do kopce dojet?), on sedí v manželčině autě (osobní občerstvovačka), cpe se těstovinami a nevěřícně kroutí hlavou, co to absolvujeme. Doplním vodu, vzpomenem si na Šárku a začínáme pochybovat, že by to mohla ujet. Pokračujeme spolu - Michal mi občas poodjíždí - a jak jinak, než hned opět do kopce. Máme za sebou asi 60 km, jedeme to už dýl než tři a půl hodiny a sami netušíme jak a zda se dostaneme do cíle.
Kopce se už skutečně jedou ze všech sil a málokdy v nich přesahuji rychlost 7 km/hod. Bohužel ani ve sjezdech si neodpočineme, protože jsou záplatované a rozbité, takže člověk musí pevně držet koloběžku, aby mu nevyběhla zpod nohou. Kde jsme pak jezdili dál už nevím, protože to bylo stále stejné a vše mi splývá do jedné mlhy. Krpál nahoru, hrbolatý sjezd, krpál nahoru. V jednom dalším stoupáku se Michal zlomil. Procedil, že tohle je už přes čáru a že to nemá zapotřebí. Slezl z kolobky a šel kopec pěšky. Já mu velmi pozvolna tempem 7 km/hod začal poodjíždět. Dávno jsem již zapomněl na nápad, že se mi to po padesátém kilometru rozjede a začnu stahovat ty, které mám před sebou. A přece na jednom kruháku míjím bezradně tápajícího Honzu (on ovšem dvacet minut čekal v hospodě než narazí nový sud). Beze slova mu hlavou ukážu směr a když mě po pár metrech opět předjíždí, ani on se nevysiluje mluvou a jen kývne.
Poslední kopec na Kopaninu už musím prostě nějak dopajdat. Honza už je v dáli. Poslední sjezd přes Frýdštejn po krásném novém asfaltu také nemůže být pohodový. Tisíce mušek se mi staví do cesty a jelikož jezdím bez brýlí, sjíždím se zavřenýma očima. Na Malé Skále nechci moc brzdit, abych se do cíle už nemusel moc odrážet a tak při vjezdu na hlavní udělám efektní skákavý smyk před autem jehož řidič leknutím ani nestačil zatroubit.
V cíli padám na židli a myslím na Šárku. Musím jí nějak jemně napsat SMS, že nesmí být smutná, že to nedokončí, protože to byl fakt brutál. Přemýšlím, kam pro ni asi pojedu. Přichází mi SMS, že jsou s Jirkou, Petrou a Vaškem v Kořenově. Že se vykoupali a jedou dál. Sedím na tvrdé židli, hodiny běží, povídám s ostatními, kteří to přežili a máme společnou obavu o Šárku. Vždyť už bude brzy tma! A když už tma skutečně padla, vyloupnou se z ní čtyři poslední koloběžkáři. Tak tys to fakt objela! Objímám ji a odvádím na tvrdou židli. Je hodně vláčná, ale usmívá se a až do postele se usmívat nepřestane.
Jen pro představu : Stejný počet kilometrů jsem jel v červenci na Šumavě 4:30 hod průměrem 22,4 km/hod. Tuto stovku jsem objel za 6:04 hod průměrem 16,8 km/hod. Vítěz Miloš byl zde téměř o jednu hodinu pomalejší než na Šumavě.
Fakt to bylo brutální!!!
