Prej sou věci mezi nebem a zemí. Taky bych moh napsat: bylo, nebylo. Ale co já vím, jak to vlastně bylo. To sem takhle jel na koloběžce, což je vlastně tak trochu pohyb mezi nebem a zemí. Bylo to na závodech kdesi za devatero horami a nějakou tou řekou. Ze začátku se mi jelo krásně, modrá obloha, sem tam nějakej padák, mezitím rovinka. Najednou modrá obloha zčernala, vzduch zhoustnul, dusno až k zalknutí a přede mnou stoupák, krpál jako kráva. Pár metrů jedu, pak slejzám a tlačím. Černo před vočima. Vylezu do stráňky u silnice, odhazuju koloběžku, zavírám oči a lehám do zeleně – snad to bylo obilí, kdo ví.
„Co blbneš člověče?“ – slyším tichej hlas – „Přece to teď tady nezabalíš, měj rozum“. Mžourám, ale nikoho nevidim. „No nemžourej tak, napij se, votřep se a jede se dál. Já sem letim takovou dálku, abych tady na vás dával bacha a ty se mi tu teď válíš v obilí.“ Sedám si, napiju se, mnu si oči, ale furt nikde nikdo. Krucinál kdo to na mě mluví?
„Já sem ňákej Nekola, Nebeskej Koloběžkářskej Anděl. Vopatruju koloběžkáře a koloběžkyně. No a poslali mě sem na tenhle závod. Tak tady kolem vás lítám a najednou vidim, že ty se tady válíš.“
„Jo tak já se válim jo – hele já sem málem vypustil duši...“
„Z předního nebo ze zadního kola?.“
„Mou vlastní duši – to snad dá rozum, že si sám nebudu vypouštět duše ne?“
„Hele, přes duše jsem tady snad já. Ostatně krátce před tímhle závodem jsem byl u nás nahoře se podívat ve skladu duší, ale měli zrovna inventuru, tak jsem se tam nedostal.“
„A až se vrátíš tak bude přejímka zboží, co. Lepší vtip bys neměl?“
„Já věděl, že s tebou bude rozprávka... Tak chvilku mlč a poslouchej. Já ti to vysvětlim.
„No to sem teda zvědav.“
„Tak hele. Tam nahoře je sklad duší. Tam má každej, kdo jezdí na koloběžce, uloženou jednu duši. Z úspornejch důvodů jsou to ovšem ty malý, ty dvanáctipalcový. Nejdřív jsou ty duše jedna jako druhá: všechny černý. Ale na konci každýho roku se sejde nebeská koloběžkářská komise, ta zhodnotí ty jednotlivý borce a přebornice a přiděluje pak na ty černý duše bílý záplaty. Ovšem pozor, oni nehodnotěj jenom, jestli někdo někde něco vyhrál. Maj na to takovej tajnej algoritmus, kterej zohledňuje všechno možný: ujetý kilometry stejně jako věk a váhu, míru nadšení, nemoci a zranění, smysl pro fair play, smysl pro tým, organizační práci pro koloběh, neni rozhodující jestli někdo jezdí závody nebo jen tak pro radost ... je těch parametrů hrozně moc a jak to počítaj, to ani já nevim. Prej jim s tim algoritmem pomáhal nějakej Ota Pavel, kterej jednou napsal v Pohádce o Raškovi, že první cenu ve skocích na lyžích dostala osmdesátiletá babička, která na závody dorazila, zrovna když končily. Ta komise podle toho algoritmu vypočítá, kdo dostane za ten rok bílou záplatu a jak ta záplata bude velká. Ty záplaty předaj skladníkovi, toho tam teď dělá nějakej Dupal. No a ten pak na ty oceněný černý duše nalepí ty bílý záplaty a...“
„A k čemu sou ty bílý záplaty dobrý?“
„To máš tak. Kdysi – a neni to zas tak dávno – patřili koloběžkáři k ohroženejm druhům. Taky se řikalo, že nepřežijou rok 2000. No a rok 2000 je dávno za námi a koloběžkářů je najednou čím dál tím víc. A jednou každej z nich dojede až sem nahoru a zazvoní na Petra u Brány. No, a aby to ten Petr měl snažší, jak koho uvítat, proto ty bílý záplaty. Jenom koukne a hned ví, s kým má tu čest....
Ale jak tak koukám, vidím, že ti už otrnulo, tak koukej jet dál. Já letím zkouknout jestli ještě někdo nemá na trase nějakej problém.“
Na tváři jsem pocítil lehounký závan vzduchu, jako kdyby třeba labuť máchla perutí. Ale nikde nikdo nebyl. Slezl jsem ze stráně na silnici, naskočil a jel. Měl jsem pocit, že snad ani nejedu, že se skoro vznáším. Jako bych měl kola nahuštěný přinejmenším horkým vzduchem... Kouknul jsem na nebe, už zase bylo modrý a vzduch byl krásně čerstvej. Dojel jsem do cíle a zdálo se mi, že v tom hemžení a mumraji slyším zase ten tichej hlas. Ale asi se mi to jenom zdálo.
