Pavle, ty provozuješ známý koloběžkový obchod v Hodkovicích nad Mohelkou. Jak ses ke koloběžkám vlastně dostal?
Celý dospělý život jsem najížděl 7 až 8 tisíc kilometrů ročně na silničním kole. Od roku 1995 pracuji v obchodě s koly a v roce 2006 jsem otevřel cykloservis v Hodkovicích. Před sedmi lety jsem na výstavě Bike Brno zahlédl vystavené koloběžky, jednu si půjčil a na koberci se odrazil tam a zpět. Do dnes si pamatuji ten překvapivý pocit, kam až jsem na jeden odraz dojel. Snadno jsme se domluvili a na jaře jsem již koloběžky prodával v obchodě. Od té doby jsem pro sebe koloběžku používal na krátké přesuny. Na delší vyjížďky jsem však zůstával věrný kolu. Až teprve setkání po Tour de France s jeho účastníky na podzim 2013 na Šumavě, v jehož rámci jsem se zúčastnil krátkého závůdku, mě přitáhl ke koloběžce naplno. Jsem lehce soutěživý člověk a zjistil jsem, že se dá na koloběžkách pěkně závodit. Tedy až k závodům mě přivedly dva odrazy v Brně.
Co u Tebe zákazník nalezne a co může očekávat?
Z koloběžek jsou u nás ke koupi Kostka, Mibo , Kickbike. Od každé značky máme koloběžky také testovací, u nichž si zákazník ověří, která mu nejlépe padne pod nohu. Snažím se, aby zákazník vše co očekává dostal a navíc i špetku toho, co neočekává. (pozn. red. www.3cprokola.cz)
Pavel provozuje koloběžkovo-cyklistický obchod v Hodkovicích nad Mohelkou
Vím, že občas nějakou koloběžku i postavíš. Máš nějaký oblíbený stroj, který jsi poslal do světa.
Všechny koloběžky, které jsem poslal do světa, mám oblíbené. Naopak nejméně oblíbenou v současné době mám tu, která mezi ostatními visí v obchodě, na níž si zákazník složil zálohu. Bylo to již před Vánocemi. Jak říkáš, občas nějakou koloběžku poskládám. Nejde o nic světoborného. Najdu díly, které se k tomu hodí, jak konstrukčně, tak designově a nahážu je na vybraný rám. Co se týká vzhledu, myslím, že se dokáži trefit do nálad zákazníků. I když mně osobně je to jedno a jezdil bych klidně na růžových puntíkách.
Mimo provozování obchodu jsi zároveň velkým propagátorem jízdy na koloběžce na řekněme poněkud delší distance. Co Tě právě k tomuto přivedlo?
Když mně bylo třináct let, dostal jsem touhu jet k babičce do Blatné na kole. Bylo to 125 km. Rodiče mně to zakázali a řekli, až mi bude patnáct. Mysleli, že mě to přejde. Nepřešlo. Jel jsem v pátnácti a od té doby už pořád. Jen jsem to kolo vyměnil za koloběžku. Velkým plánem pro mě bylo přejet Andy z Ekvádoru do Chile. To ovšem na kole. Když už jsem měl půlroční putování ve fázi téměř finálních příprav, oženil jsem se. Rozhodně nelituji, ale plán stále trvá.
Nevím, asi mě láká hledání odpovědi na otázku, jestli tam dojedu, nebo cestou někde padnu. Také je známo, že ve vyšším věku narůstá vytrvalost a ztrácí se rychlost. Tak se snažím a čekám, kdy mě ta velká vytrvalost navštíví. Zatím mě na tom může těšit fakt, že jsem asi mladý.
Vím, že pro rok 2016 chystáš něco nového, pokud jde o závody?
Řekl jsem si, že by mohlo být zajímavé, zastřešit několik dlouhých závodů do jednoho seriálu. V televizi jich je spousta, co by nemohly být i na koloběžkách. A tak se z toho zrodil Seriál dlouhého koloběhu. Jak jsi řekl, mám rád dlouhé distance, proto minimální délka každého závodu je 100 km. Podrobnosti lze najít na: http://www.3cprokola.cz/www-kolobezkyliberecko-cz/10-Sportovni-akce/134-Serial-dlouheho-kolobehu
Poněkud rozmazaná, ale autentická fotka zachycující těžké večery organizátora koloběžkových závodů
Kdo je podle Tebe největší koloběžkářský extrémista v České republice.
Musím říct, že se nepohybuji v koloběžkářském balíku tak dlouho, abych tuto otázku zodpovědně zodpověděl. Neznám všechno a všechny. Vím jen, že mě často při Přejezdu republiky napadá, že Kick France byl neskutečný výkon. A to říkám bez pochlebování. Jinak extrémistou v dobrém smyslu je každý sám pro sebe, i když druzí to třeba tak nevidí.
Máš nějaký koloběžkový sen, který by sis chtěl splnit?
Nevím. Myslím, že obecně sny nemám. Maximálně v noci a o těch ti povídat nebudu. Řeknu ti ale, co se mi líbí. Líbí se mi, že se koloběžky dostaly tam, kde jsou. Líbí se mi pohybovat se mezi koloběžkáři. Občas se projet tak, že nemůžu dojet. Zorganizovat nějakou akci s bonusem, že z ní lidé odcházejí spokojeni. Dorazit z vlahého večera a cítit pot na pažích. Ta správná jarní vyjížďka, při které člověk prvně v sezóně cítí sílu v nohách. Líbí se mi, že mě to celé baví. Že mám rodinu, kterou to ještě pořád baví se mnou. Mně se vlastně líbí skoro všechno. Jen se mi nelíbí, že ti tu ještě stále odpovídám a už bych měl jít spát.
Nějaký vzkaz na závěr těm, kteří koloběžku ještě nemají, ale uvažují, že si ji pořídí?
Pořiďte si ji!
