Jak jste si mohli všimnout, světlo světa spatřil další velký koloběžkový projekt KICK ITALY 2017 – Giro d´Italia na koloběžce (www.kickitaly2017.com). O čem vlastně bude? Vyzpovídali jsme jednoho z organizátorů projektu a současně člena týmu Honzu Vláška.
Takže Tour de France před třemi lety nestačila?
Stačila. Nestačila. Těžko říci. Tour byla peklo. Po jejím ujetí jsme si řekli, že už nikdy nikam nepojedeme, ale znáš to. Již za dva dny jsme si říkali, nooo co třeba Giro, nebo RAAM? Jenže postupem času to vše utichlo a spíš jsme zlenivěli. Loňské Paříž – Roubaix byl takový výstřelek. Pěkný výlet do Francie pro fanoušky cyklistických klasik. Pak ale začalo jít do tuhého.
Jak jste tedy dospěli k tomu, že pojedete Giro?
Ono to tak nějak vyplynulo. Ale myslím, že jsme asi potřebovali další cíl, něco, čeho se dá ve sportovním životě chytnout. Pak jsem seděl někde s Alpem a mluvili jsme o tom, jestli jet nebo nejet. A došli jsme k tomu, že pokud někdy, něco, pak Giro, když se pojede posté. Ale ne jen tak izolovaně. Ruku v ruce s tím jsme si řekli, že pak musíme jet i stý ročník Vuelty. To bude ale velká paráda, protože mně bude asi 63 a Alpovi 72. Klukům bude tak nějak podobně.
Počkej, v sedmdesáti se dá Vuelta odjet? Na koloběžce?
To nevím. Nad tím se začnu zamýšlet za nějakých 25 let. Teď mě trápí, jestli se dá ujet Giro…
Občas byla Tour i legrace, to když třeba zde zkoušíme pověstnou Belokiho zatáčku. Jinak je to ale totální šílenost...
Takže v pátek jste vše poslali do světa, ale co dál?
Jedním slovem peklo. Většina lidí si nedokáže představit, co obnáší takový projekt nachystat. Na podzim jsme si řekli, že jdeme do toho a od té doby jsme vše chystali k výkopu. Chtěli jsme dát projektu hned na začátku nějakou tvář a nevykopnout ho jen tak do vzduchu. Naštěstí za námi stojí spolehliví partneři, kteří s námi spolupracovali již při Tour. Kickbike, YEDOO, ATEX nebo Collm v podstatě neváhali a hned na začátku přislíbili pomoc. K nim se přidalo třeba Mibo, se kterým jsme objeli Roubaix, nebo Level Sport Koncept, který nám dodává helmy, brýle, obuv a další nutné vychytávky. Všem je potřeba poděkovat.
No a teď přijde na řadu to nejhorší. Nebo jestli chceš nejlepší. Ta parádní práce pokusit se to celé profinancovat, abychom to udělali v měřítku, v jakém chceme, a aby to všechno dávalo smysl nejen nám, ale třeba i veřejnosti.
Kolik taková akce stojí, jestli to není tajemství?
Tajemství to není. Pokud bychom to chtěli udělat 100% zajištěné a s odpovídajícími výstupy směrem ven, do médií apod., musíme sehnat přes dva miliony korun.
To je docela dost peněz. Za co se to všechno utratí?
Taky jsme byli překvapeni, když nám to číslo vypadlo z excelu. Ale je potřeba si uvědomit, co vše se v nákladech schovává. Většinu peněz zbaští samotný provoz projektu na místě, benzín, auta, dodávky, obytňáky, kempy a další ubytování. Pak tuny jídla, pití, výživy a dalších doplňků. Celý podpůrný tým, řidiči, mechanici, maséři, doktor a mediální tým se musí zaplatit. Něco stojí samozřejmě samotná příprava projektu, weby, promomateriály a pak hlavně všechny ty věci po dojetí včetně produkce filmu apod. Do toho Giro zřejmě začne na Sardinii, takže to máme další náklady na trajekt nebo letenky a tak dále.
Uživit mančaft není úplně legrace - klasická jídelní pauza
Takže podpůrný tým bude větší než na Tour?
Měl by být. Hodně jsme o tom mluvili, ale pořád si nikdo nedokáže představit, co obnáší být členem supportu. Kluci a holky, co s námi byli na Tour, jeli totální pilu. V podstatě nespali. Každý den vstát ve čtyři ráno, udělat snídani, vypakovat nás ven, zabalit kemp, naložit, převézt, po cestě nakoupit, postavit kemp, navařit večeři a oběd na další den a pak doufat, že přijedeme v nějakém stavu, že to alespoň sníme a nezjebeme je, že je matrace málo nafouklá. A takhle tři týdny v řadě. A to jsme měli hezké počasí, což na Giru nelze očekávat.
Tým by tedy měl být větší, aby si alespoň chvíli odpočinul. Ono když Vás ve tři v noci sváží řidič v dešti dodávkou někam 150km do startu další etapy, tak je na tom někdy fyzicky hůř, než koloběžkáři. Pak stačí trochu přimhouřit oko a konec.
Takže jen tak mimochodem. Tým rozhodně nemáme kompletní. Kdyby se někomu chtělo v květnu na krásnou dovolenou, ať dá vědět J Třeba takový kuchař, ten by se nám hodil.
Berete tedy každého?
To je taky složitější. Takhle jsme naletěli na Tour, když nás pod pěti dnech opustili Holanďáci s obytňákem, protože to prostě nedávali. Člen supportu musí být megaodolný, nejlépe flegmatik. Časem vznikají v mančaftu ponorky, stres. Je to prostě totální peklo, ale současně zajímavá zkušenost pro každého masochistu :)
Volný den na Tour - sledujeme Mont Ventoux v televizi. Support si ale moc volna ani tak neužil.
Ani tým jezdců nezůstal stejný…
Nezůstal. Reného (holandský účastník Tour, pozn. red.)jsme v podstatě nemohli vzít s sebou. Ti kluci z Holandska jsou úplně jinak stavění. Jakmile něco není nalinkované a nejede podle plánu, je to problém. S tím jsme na Tour nepočítali a hodně jsme narazili. Ani on si to ale s námi moc neužil. Místo něj jede Pelcík, což nepotřebuje žádný komentář mimo toho, že s největší pravděpodobností zmrzne buď v Alpách, nebo Dolomitech. A pak s námi nejedeš ty (tedy zatím)….???
Nicméně v týmu je jistě Kuba Kopecký. Alpo je o deset let starší než my a my zase o deset než Kuba, tak je to pěkně vyvážené. Bude to mít těžké, protože bude vozit bidony.
Jaký je tedy plán?
Stejný jako při Tour. Ujet sté Giro. Každou etapu jeden den před cyklisty. Stejná trasa. Stejná délka. Stejné převýšení. Prostě masakr na nejtěžším cyklistickém etapáku světa.
Nejtěžší je přeci Tour, ne?
Tour je nejstarší. Ale stojím si za tím, že Giro je nejtěžší. Jede se v květnu a klidně může týden v kuse pršet. Déšť pak znamená nahoře v Alpách a Dolomitech sníh. A sníh znamená zimu. Mimochodem na Stelviu jsou v květnu podél silnice dvoumetrové závěje, a když tam chytnete fičák, tak je to opravdu fičák.
Pak ta stoupání v Dolomitech jsou mnohem prudší než v Alpách. Klasické, jak se říká, stojky. A co si budeme říkat, nad 10% sklonu je při tomhle výkonu lepší jít pěšky, nebo se člověk do další etapy totálně odpáře. Na Tour jsou ty kopce mnohem táhlejší, plynulejší, prostě lépe hratelné.
A nakonec provoz. Hodně to vede po státovkách plných italských řidičů, kteří za jízdy hrají Pokemony. Toho se bojím snad nejvíc.
Alpe d´Huez je třeba proti Passo Mortirolo procházka růžovou zahradou
Každopádně akce má i jiný než sportovní rozměr… Jak to s tím je?
Současně, a na to bych chtěl zvlášť upozornit, se letos chceme ubrat ještě jiným směrem. Giro je dobré pro nás, pro náš pocit. Chtěli bychom ale, aby si z toho vzali něco pro sebe i ostatní. Nejen koloběžkáři, ale i veřejnost řekněme nekoloběžková.
Proto jsme se spojili s Petrem Koukalem. Petr je teď v Riu a chystá se na svůj první badmintonový mač olympijského turnaje, ale jinak má parádní nadační fond a projekt STK pro chlapy. Spolu dáváme dohromady druhou linii projektu s názvem „Mám koule žít!“ Mělo by jít v první řadě o aktivaci péče každého o svůj zdravotní stav a upozornění na nebezpečí rakoviny, která hrozí v podstatě každému z nás. Ve druhé, ale stejně významné koleji, pak stojí pokus o aktivaci veřejnosti k tomu, aby konečně začala žít. K tomu je totiž potřeba mít leckdy opravdu koule. Víc nebudu prozrazovat, ale těšte se, že v září to rozjedeme v tomto směru opravdu ve velkém.
A pokud jde o koloběžkáře? Na Tour se k vám přidávali na celé etapy nebo jejich části. Jak to bude na Giru.
Vidíš, to jsem chtěl říci. Občas mám pocit, že se na nás lidé, kteří nás neznají, koukají jako na nějaké supermany nebo tak něco. Pravda je, že jsme úplně normální kluci, kteří na konci devadesátých let začali jezdit na koloběžce. Zažili jsme staré doby koloběžkového sportu, a proto si ho hrozně vážíme. S Tour, Girem a podobnými šílenostmi je to pak podobné, jako když si usmyslíte, že vylezete na Everest, přejdete poušť Gobi, uběhnete v kuse deset kilometrů, shodíte pět kilo nebo přestanete pít. Prostě stačí mít cíl nekonečně pevnou vůli, trochu štěstí a pak to možná dobře dopadne. Pak je potřeba tomu obětovat velký kus volného času, protože nikoho z nás samozřejmě jízda na koloběžce neživí. A to ani haléřem.
To bys mohl možná přiblížit, protože to možná většina lidí netuší…
Ani stonásobný mistr světa nedostává sebemenší halířek. Tedy pokud jde o náš mančaft. Nedávno se nám stala zajímavá věc, když nám kdosi volal, zda bychom nezasponzorovali komusi cestu do Austrálie na světový šampionát. Krapet se divil, že Pelcík s Kulkysem si nejen že platí letenky, ale že nefasují ani koloběžky, oblečení, vybavení, nic. A právě v tom je krása koloběžkového sportu, protože jakmile se tohle změní, můžeme se za chvíli začít soudit o to, jestli má ten nebo onen jet na olympiádu. I to je cesta, ale v tom případě já začnu hrát vrhcáby. Mimochodem je ve vrhcábech nějaký světový šampionát?
Dva mistři světa a nováček Kuba Kopecký (nejblíže k nám)
Tak to nevím. To jsme ale trochu odbočili…
No vlastně, to je pravda. Chtěl jsem říci, že jsme součástí koloběžkářské rodiny a pokusíme se vymyslet trilion akcí pro všechny koloběžkáře dobré vůle. Pravidelné vyjížďky s finále na pivu, nějaký ten kempík a pak samozřejmě legendární Zakončení sezony. To bude na Šumavě jako vždy druhý víkend v říjnu a přijede určitě i Alpo. Zváni jsou samozřejmě všichni.
No a potom samozřejmě jakákoliv podpora v Itálii bude vítána. Máme určitý plán, jak to vymyslet. Vše se brzy dozvíte.
Ještě zpět k Petrovi Koukalovi. Co Gábina Soukalová?
Gábina Soukalová je teď již Koukalová, to za prvé. A za druhé, ta určitě součástí projektu není. Vše stojí na Petrovi. I když vlastně, proč by s námi nemohla vyjet v květnu na Stelvio, že ano? :)
Je ještě něco, co bys chtěl říci?
Vezměte koloběžku, kolo, nohy, psa nebo tchýni a vyrazte ven. Třeba zjistíte, že venku svítí slunce a cítíte se tam lépe než u Ordinace v růžové zahradě. Nikdy totiž není pozdě stanovit si nový cíl nebo začít žít nový sen. A toho bych se držel…
Déšť, to bude na Giru hlavní položka na misce vah úspěchu a neúspěchu
