Když Ultima přijela v roce 2001 poprvé na Rollo ligu do Vlkova, byl jedním z prvních, kdo se k nám hlásil. To jsme ještě nevěděli, že David Seemann je živým artiklem Rollo ligy a že jím zůstane i 15 let poté. Že jednou přestoupí do Ultimy. Že se z něj stane vášnivý komentátor všech facebookových diskusí.
David rozhodně neměl jednoduchý život, ale se vším se, leckdy po svém, popral. A koloběžkový sport může být rád, že David je stále jeho součástí.
Přinášíme povídání s Davidem nejen o koloběžkách, ale také o jeho první stovce na koloběžce, kterou David kupodivu absolvoval teprve minulý týden. Po 38 letech a třech a půl měsících života s koloběžkou…
Sedmdesátá léta, Stromovka
Davide, zaznamenali jsme, že jsi ujel svoje první kilo na koloběžce. Po kolika letech ježdění se Ti to povedlo?
Kolobky jezdím od roku 1978 s výjimkou let 82-88, přesto jsem si nikdy nedal nějaký dlouhý výlet. Sám nevím proč. Na kole jsem kdysi jezdil 7000km za rok v pohodě a stovka nebyla žádný problém. Jenže to jsem vážil tak o třicet kilo méně, takže se mi jezdilo o poznání lépe. Ale nebudu se vymlouvat. Asi lenost nebo strach, že to nedokáži.
Jenže letos jsem dal na Pětihodinovce 90km a spousta lidí mne přemlouvala, ať si dám ještě dva okruhy a bude hotovo. Jenže já to chtěl ujet sám. Věděl jsem, že Eva pojede na dovolenou, takže jsem si vzal na pátek 9.9. volno, zjistil předpověď počasí a šel do toho.
No a jak se Ti to líbilo? Šlo to?
Vybral jsem si trasu okolo Vltavy a Labe, kterou docela dobře znám. Nechtěl jsem někde bloudit v místech, která neznám. No, stejně jsem 2x zakufroval.
Ráno jsem vyrazil. Cestou jsem potkal holky na koloběžkách Martina Žaby a pak Láďu Bláhu, který mi popřál hodně štěstí. Cesta probíhala v klidu a v poledne jsem byl za půlkou cesty směrem k Nelahozevsi. Potkával jsem i další lidi, které jsem dlouho neviděl a kteří mne drželi palečky. Asi si mne pamatovali z dob, kdy jsem ještě bydlel ve Zdibech. Celá cesta byla na pohodu. Tu jsem se zastavil na bufet, tu na focení věcí, kterých bych si nikdy nevšimnul.
Po čtvrté hodině byl úkol splněn. Zastavil jsem se v prodejně Ládi Bartůňka a zjistil si vlakové spojení z Čelákovic přímo na Masaryčku. Těch posledních 12 km se mi jelo samo. Asi z radosti, že jsem to vysněné kilo dal. Domů jsem přijel v osm večer a ani se mi nechtělo spát. Moje vysněná meta byla splněna.
Musím poděkovat všem, kteří mi fandili a drželi palečky. Jsem rád, že jsem je nezklamal. Současně doufám, že toto kilo nebylo moje poslední. Ještě na mne čeká kilo na K5 a kilo na Pětihodinovce. Tak mi držte palečky, přátelé!
A ano. Tu cestu jsem si naprosto užil. Když jedeš 70km v místech, kde jsi kdysi jezdil, tak se Ti promítne hlavou celý život. Co jsi udělal špatně a co dobře. Prostě nádherný zážitek na celý život!
První kilo ujel David netradičně na velké koloběžce
Protože jsi v současné době jeden z mála aktivních pamětníků koloběžkové komunity, řekni nám, jak to vypadalo, když jsi začínal?
Jednou mne přemluvil Vašek Březina, jestli byl nejel za družstvo RRT Praha, že jim chybí člověk do týmu. Dali mi nějakou kolobku a 22.5.1978 jsem jel svůj první závod na Kladně. Umístění okolo 24. místa a vím, že mne porazil i Jirka Dupal - na strašně dlouhou dobu můj kamarád, spolujezdec, přítel.. Jako mladýmu se mi líbily večery v sídle Rolloteamu v Dittrichově 22. Večer jsem si říkal, jak ty starý šmiknu, a ráno mne zase dali za uši. Ale koloběh se mi hrozně zalíbil, takže jsem tehdy začal objíždět veškeré závody.
Musím jenom připomenout, že nejsem z pamětníků sám. Petr Čtrnáctý si zakoupil 28x28, Jirka Bejček jezdí ligu a Karel Průcha, Ivoš Skutchan nebo Ivo Capoušek nás chodí občas kontrolovat, kam ten koloběh spěje.
Přelom tisíciletí
A jak se ty koloběžky a sport jako takový vyvíjel přes devadesátá léta až k současnosti?
V sedmdesátých letech byla striktně dána velikost kol 12". Jenže po návratu na Masarykův okruh v roce 1988 tam přijeli kluci z Kadaně na 18" kolech. Výsledkově to nic neznamenalo a oni sami přešli na 12" kola. Později koncem devadesátých let přijeli na závody Plzeňáci s koloběžkami z dílny Pepíka Trojana. Bylo to 20x20 a jezdilo jim to jako z praku. My staromilci jenom koukali. Začala doba Peštova a později hlavně doba Ládi Provoda. Nelze smeknout klobouk jen před jeho výkony, ale hlavně před jeho chováním. Naprosto žádné hvězdné manýry a neskutečné výkony, které ho dostaly na piedestal Rollo ligy.
Časem se kola stále zvětšovala, protože fyzikální zákony neokecáš. Když bylo někomu divná velikost 26x20,tak nyní 28x28 už nikoho nepřekvapí. Jenom já, Míla Bárta a někdy Petr Vavruša jako konstruktér jezdíme na 12" kole K5. Asi z nostalgie a proto, že na jiném stroji ligu nikdy nepojedu.
I po tolika letech objíždíš všechny možné závody. Co Tě k tomu motivuje?
Koloběžky jsou můj život a chci pokračovat v roli Jirky Dupala. Sice asi mám trochu lepší výsledky, ale byl bych rád tím guru, který všem poradí. Smrt Jirky vlastně byla nádherná. Zemřel při tom, co mu bylo vlastní. Až tam budu překážet, tak mne zabte.
Nyní mám před sebou 400.start v Rollo lize. Měl by se uskutečnit někdy v roce 2024.
David na letošní Blanenské desítce / zdroj: Petr Mejsnar
Vím, že jsi to v osobním životě také neměl jednoduché. Pomohly Ti koloběžky třeba v tomto směru nějak?
Asi mne to moc pomohlo. Po tom pádu na Šumavě v r.2011 jsem byl na dně (David se rozsekal při cestě na start dlouhého závodu stylem, který je lepší již nikdy nevidět, pozn. red.). Navíc odebraný řidičák. I když za okolností, kdy jsem tu neděli neměl jinou možnost, a musel jen na pumpu dohustit gumu v Escortu. Pikouš byl v opravě, aby byl ready na Šumavě - ale to už je jiná.
Ty koláče / Zdroj: FCB Davida Seemanna
Obrat v životě začal už s Kristynou, ale vše se otočilo 30.7.2013, kdy jsem se setkal s Evou. Ve všem mne podporuje a hlavně. Ty koláče, ty koláče! Sice Rolloligu nikdy nepojede, ale bez ní si ligové kolo již nedokážu představit. Snad od té doby šly moje výkony trochu nahoru a počet najetých kilometrů jde stále dál. Alespoň 3.500km ročně.
Jak vidíš koloběžky do budoucna, poletí to pořád kupředu?
Sám nevím. Je to raketa, která někam doletí. Ale kam?
Už nyní jsme koloběžkovou velmocí, máme asi nejvíce závodníků na světě, mistry světa. Ale když pomáhám na Etapáku, díky Alpovi, Michalovi, Tomovi i ostatním věřím, že tento sport má před sebou ještě hrozně moc.
Stačí se podívat na Facebooky koloběžkářů, amatérů, žen, mužů i děcek, kteří se ptají, co si má koupit za kolobku. Koloběžkových závodů přibývá a zvou nás i tam, kde by po nás před lety neštěkl pes. Totéž platí o akcích, kde se jezdí kros. To Milan Jelínek tady udělal takové jméno.
Mám strach, že se to jednou zasekne, ale to už snad budu v hrobu a nebude mě to mrzet…
Ke stažení:
- 152_68_57da5b594eb7a_david.jpg (JPG - 549.6 kB)
- 152_69_57da5b5c7d6b3_david2.jpg (JPG - 461.94 kB)
- 152_70_57da5b5d735cf_david3.jpg (JPG - 208.21 kB)
