V sobotu 10.9 v 5.00 na startu legendárních Sudet střední(60) a dlouhé(113) trati stálo 17(!) koloběžkářů, z toho dokonce dvě ženy. Tato historicky suverénně nejvyšší účast dost možná překvapila „Ligové“ pochybovače, kteří občas tvrdí, že na terénních závodech jezdím sám. Ano, jezdím sám (v mém věku), ale proti mám většinou soupeře o jednu až dvě generace mladší. Nejinak tomu bylo i na letošních Sudetech, kde většina mých kolegů mohla být minimálně mými dětmi.
Koloběžkáři a běžci vyráží společně za svitu čelovek a v prvním několikalikakilometrovém kopci i s pocitem, jestli toho oblečení není na těle přeci jenom moc. Sjezdy za svitu čelovky jsou samozřejmě pomalejší, ale na to při maximálce 72km/h nemyslím. Jen mi blýskne hlavou, že loni nám tu také přeběhly srnky, protože jsme vždycky první závodníci závodu a zvěř tudíž ještě není vyplašená…
Spíše než srnky mne malinko znervózňuje téměř nefunkční zadní brzda, takže jedu raději opatrně, i když můj kolega si to zrovna nemyslí, protože mu z kopce odjíždím. Čelo závodu už je potrhané tak důkladně, že se občasným ohlížením ujišťuji, jestli vůbec jedu správně.
První občerstvovačka na 20km,výměna bidonu a hurá dál. Chvíli i občas s některým z kolegů, když se vzájemně dojedeme. Ptám se v lese houbařů, jestli rostou - prý né, jen na Plzeňsku.
Trať závodu není lehká, střídající se lesní a polní cesty z technických sjezdů a minimem asfaltu - má průměrný sklon 7% a maximální 21%. Každý tu jede sám za sebe. Tady se nikdo nesveze v „balíku“ a odpočinek není ani ve sjezdu - tohle je holt jiná liga. V prudkých kopcích je samozřejmě ekonomičtější na krátké úseky seskočit, v mém případě cca asi 2km - je to prostě součást závodu a kdo to nechápe, ať to v terénu raději ani nezkouší.
Rozhodně je třeba odpovídající technická výbava koloběžky. Se standartní koloběžkou bez odpružení se nedivte, že může prasknout třeba i rám. Odjet se to dá i na trakaři, ale ta pohoda z jízdy se alespoň pro mne přeci jen malinko vytrácí a přijít k těžkému úrazu při krátké nepozornosti lze relativně brzo. Rovněž se vyplatí popřemýšlet o správném druhu obuvi a rozhodně při letošním suchu nelze věřit blábolům, že vlhkost nikde nebude (dokonalé mokro na trávě dokáže spolehlivě udělat i nevinná ranní rosa). Blátíčka je sice minimum, ale stačí krátké proběhnutí potokem s bahnem a o klouzání je postaráno.
Extrémě příkrý rovný sjezd, jehož strmost značně překračuje 30%, raději snáším. Ostatně zabít se mohu případně příjemnějším způsobem (muchomůrka zelená).
Začíná být teplo a druhá občerstvovačka je od první umístěná i pro mne neskutečně daleko. Klidu nepřidá ani to, že obsluha právě dorazila a evidentně jsem tu moc brzo a propriety se spíše hledají. Kopec z Dědova se ještě na střídačku snažím vyjet a doufám, že tím potlačím začínající křeče do stehen. Následně ještě pár terénních vlnek a za chvíli už se sjíždí k Teplicím, z kterých právě odstarovala extravlna bajkerů.
Ještě pár sjezdíků v terénu a s ním teď už i rychle se přibližující cíl na teplickém náměstí. Tentokrát jsem nechal za sebou třetinu bajkerů (stejně jako kolegové z dlouhé trati), neskutečně jela také Eva Šefcová(4:30!).
Výsledky:
60km:
1.Bárta 4:06 2.Jelínek 4:16 3.Šarkovský 4:25….atd.
113km:
1.Pohl 8:26 2.Kráčmar 8:42 3.Kostelecký 8:56
Protože do vyhlášení výsledků zbývá dosti času, odjíždím do Krkonoš na závod na kolečkových lyžích, který pořádá Pepa Vejnar a SILVINI. Necelá stovka závodníků v čele ze Standou Řezáčem (takže vítěz je asi jasný) startuje za pekelného vedra ve dvě odpoledne z Čisté-Černý Důl na Černou horu. Trať má 12km stále do kopce, převýšení 650metrů, asi v polovině je k napití voda.
Jenom soupaží se snažím procvičit měsíce bolavé rameno, ale vydržím to jenom deset kilometrů .Pak začnu jet „stříďákem, což je určitě rychlejší a efektivnější, jak mi ostatně potvrzuje Standa, když jedeme dolu k autům. Pod vrcholem v jedné zatáčce vidím „zrakveného“ turistu, který se zjevně vyboural na koloběžce, a kterého tu právě dává dohromady záchranka.
Půjčovny na kdejakém kopci půjčují lidem sportovní náčiní, na kterém nikdy nestáli a pak to taky podle toho vypadá (dost často bez přilby na jednom stroji ve dvou atd.)
Cíl na kopci, kde každej pije vodu po kbelíkách a k tomu po kouskách meloun je příjemným osvěžením při dnešních nezvykle vysokých teplotách. A když se podívám na čas vítěze, marně přemýšlím, jestli by na tento čas někdo z našich koloběžkářů měl…
Dole skáču do auta a zpátky hurá do Teplic na vyhlášení a pak mě už jen čeká více jak dvouhodinová noční cesta domů.
