Úvodem k povídání s Pepou ještě předesíláme, že vše je ochutnávkou Zakončení koloběžkové sezony 2016, kde se můžete těšit na velkou přednášku Guido Pfeiffermanna, fotky, videa a spousty dalšího. Již tuto sobotu na Zadově.
Tak Pepo první otázka, jaké to bylo?
Dost neuvěřitelné. Nejdelší koloběžková expedice, kterou jsem jel. Kanada je obrovská a každá část je úplně jiná. A ne jenom krajina, ale lidé a architektura. A dokonce v Quebecké provincii mluví francouzsky. Každý den to bylo jiné. Počasí, stoupaní, cesta, situace, problémy, prostě každý den nové dobrodružství.
Čekals to takové, nebo spíše lehčí nebo těžší?
Před startem ve Vancouveru jsem dost dobře nevěděl co mám od toho čekat, i když jsem měl třeba Skalisté hory v Britské Kolumbii a Albertě projeté autem. Stále bylo těžké si to představit, jaké to bude na koloběžce s báglama, jídlem a vodou. Nikdy jsem nic tak náročného a dlouhého nejel. Každý den jsem zjišťoval, jak jsou náročné hory v kombinaci s větrem, deštěm, nízkou teplotou a velkou váhou. Nakonec bych konstatoval, že nejnáročnější byly dny s protivětrem, a to nemusely být skoro žádné kopečky. Například tento den, za den ujeto skoro 155km a skoro cely den jsme měli protivítr…
https://flow.polar.com/training/analysis/809958417
https://flow.polar.com/training/analysis/809957877
Ale za sebe mužů říct, že jsem si představoval, že bude přejezd náročnější. Mozek si umí vykonstruovat neuvěřitelně hororové situace:)
Neměli jsem štěsti v horach bychlo většinou zataženo, ale když nepršelo ,byli jsem ti nešťasnější koloběžkaři na světě (Banff)
Všichni, kdo jsme expedici sledovali, asi vyděsil začátek, kdy vám asi daly hodně zabrat Skalisté hory. Jak to tam vypadalo?
Já jsem bral Skaliské hory jako nejtěžší část přejezdu Kanady, ale bylo to dokonce těžší, než jsem čekal. Třeba už po pár dnech jsem zjistil, že moje příprava přes Google maps je velice nepřesná v reálných nastoupených metrech. Za 10 dnů jsme ujeli 1070 km, 9508 metru jsme nastoupali a 8425 metru jsme klesali. Bohužel nám v horách ani počasí nevyšlo, tak jsme se nemohli kochat krásnými horami kolem nás. Většinou byly zahaleny v mracích.
1665 metru nastoupených za jeden den, to je moje maximum na přejezdu:
https://flow.polar.com/training/analysis/809964699
Tam někde se s vámi rozloučil i Petr Kulpa, že ano?
Ano, po pár velice těžkých dnech v horách jsme jednoho rána vstali a připravili se na další těžký den. Vyjeli jsme a asi po dvou kilometrech nám Petr oznámil, že má problémy s prsty a nedokáže už ani brzdit. Také měl problémy se zády, když se vrátila bolest zad z předchozích měsíců. Možná si někdo říkáte, že do toho vůbec šel, ale on měl tu odvahu to zkusit, na rozdíl od ostatních. Byl s námi pár dní, ale připadalo mi to, jak kdyby to bylo par týdnu. Čas na cestě plyne úplně jinak, když se pořád něco zajímavého děje.
Myslím si, že bych měl vypíchnout pár věcí, které jsou velice důležité na tomhle druhu expedice, která se nesmí podcenit, jinak se s tím člověk bude prát po celou dobu. První je koloběžka. Je to velice zásadní a potvrdilo se to v přímém porovnaní, že koloběžka 28x28 je rychlejší z kopců (jak mírných, tak prudkých). Celkově lépe jede než 28x20. Pokud si myslíte, že jede lépe do kopce, tak ty nejprudší jsme tlačili. Druhá velice důležitá věc je váha. Nejde samozřejmě o každý gram, ale v konečném důsledku spíše o kila. Každé kilo je velice znát. Třetí je spojena s celkovou vahou. Brát si jen co opravdu potřebuješ, co nejlehčí a co nejlepší kvality, ale zase aby to bez problému vydrželo v nejhorších podmínkách.
Poslední fotka s Petrem co jsem já vyfotil a po pár km jsem se rozloučili
Jaká byla vlastně cesta. Hodně sílené se mi zdály ty dálnice s kamiony…
Kamiony… první musím zmínit, že v Kanadě nejezdi kamiony jako v Evropě. Tady jsou kamiony větší a tahají normálně dva dlouhé návěsy a na dálnicích se dají také velice často vidět i nadměrné náklady. Obecně z celého přejezdu nás nejvíce ohrožovaly kamiony a pickapy. Den kdy jsme měli nastoupáno nejvíce výškových metru, byl také jeden z nejnebezpečnějších. Většinu trasy jsme museli jet po dálnicích, protože nebylo na výběr jiné cesty s požadovaným povrchem. Od začátku dne jsme stoupali do 45 km kopce s převýšením 1230m. Dost jsme tlačili do kopce naše těžké koloběžky. Mnohokrát se stalo, že kamiony jezdily jen kousek od nás, protože v některých částech dalnice nebyla krajnice. Naložené kamiony nejely do kopce moc rychle, nebyly tak nebezpečné, ale velice silné pickapy nemají problém i s přívěsem fičet nad maximálním rychlostním limitem. Jeden takový řidič byl asi frustrovaný z pomalé jízdy za kamiony. Sjel do pravého pruhu a šlápl na to. Jak už si to mířil k nám, byl rozjetý. My nalepeni skoro na svodidlech si to jedeme nahoru. V tom tenhle šílený řidič prosvištěl asi 30 cm od našich loktů. Bylo to neuvěřitelně natěsno. Všichni jsme se hrozně lekli, protože tohle mohly být naše poslední vteřiny života. Já jsem si po takových situacích vždycky uvědomil, že nikdy nevíme, na jak dlouho ještě budeme na tom to světě, nejsme nesmrtelní a nejsme tu věčně. Na to se v dnešní uspěchané době velice zapomíná.
Bylo to velice nepříjemné, ale časem se na to dá zvyknout. Jen musíš věřit řidičům.
Ještě v Ontariu velice často chyběly na cestách krajnice, a když do toho začalo pršet, tak to bylo velice nebezpečné, protože nás nešlo skoro vidět ve vodní mlze od projíždějících kamionů.
Prvních 1000 km najeto v provincii Ontario
Kde se vám jelo nejlépe a kde naopak to bylo nejtěžší.
Nejlépe se jelo, když nám foukalo do zad a byla skoro rovinka. To jsme šlapali jen tak zlehka. Například to byla jízda do Drumhelleru, kdy jsme měli průměrnou rychlost 20,45 km/h, což byl náš nejlepší denní průměr. Ale i na druhé straně Kanady na konci Ontaria jsme měli vítr do zad.
Nejtěžší to bylo, když nám foukalo proti nám a když se do toho přidal ještě déšť. Déšť byl nejhorší v horách, protože tam nebylo zrovna nejtepleji a při delších sjezdech byla velká zima.
Velice povzbuzujici cedule mojich sousedu a hlavně kamaradu z Rybího nám udělali řizky a moje Ivča přijela s Pavlem z 300km Edmontonu, ještě jednou díky ;-)
Jak jste si vlastně sedli, tři kluci, každý z jiného konce světa. Navíc jste se před tím nikdy nepotkali, že ano?
To je velice unikátní. Na začátku jsme byli čtyři koloběžkáři, kteří se nikdy předtím neviděli. Všechna komunikace probíhala přes facebook a poprvé jsme se potkali až na letišti, kdy jsme čekali na opožděný přílet Guida do Vancouveru. Guido s Fredericem mají mezi sebou jen rok rozdíl a oba učí na školách, ale já by mohl byt teoreticky jejich syn (Guido má stejně starou dceru jako já). Věkový rozdíl byl velký. V mateřském jazyce bychom se nedorozuměli. Komunikační jazykem musela být Angličtina, kterou nikdo neuměl perfektně. Jsme každý z jiné země s jinými kulturními základy.
Rozdílů bylo nepřeberně, ale máme jeden oblíbeny životní koníček, což jsou koloběžky. O koloběhu ze všech stran se vedly časté diskuze, ale myslím si, že jsme si s každým našli další společné zájmy, o kterých se můžeme bavit. Na přiklad s Fredericem o sportech a tréninku s Guidem třeba o autech.
Nikdy není všechno jen pozitivní a problémy musely po takové době přijít. Všichni se snažili být velice tolerantní a chápaví. Za takovou dobu se ale nahrne plno drobností, které mohou přerůst v krizi. Ta přišla až v den, kdy jsme přijížděli do Ottawy (asi 600 km před koncem). Já jsem reagoval na drobnosti a pak na moji drobnost reagoval trochu horkokrevný Frederic. Pár hodin jsme se nebavili a každý si jel po svém, ale večer nás pozval Frederic na večeři a všechno bylo OK. Guido je flegmatik, který třeba velice často nebyl ráno připraven na čas. Já nemam rád, když musím čekat a Frederik je také naučený být připraven na čas, ale tohle jedna z drobností. Někdy jsem čas řešil až moc, ale po té krizi už ne.
Obři husa ve městečku Wawa s Fredericem, tuhle husu maji v Kanadě na čtvrťacich..
Co vybavení. Fungovalo vše, jak mělo? Někde jsem četl, že jste s tím nákladem lítali s kopce třeba přes 70km/h.
Investice do velmi kvalitního a lehkého vybavení se vyplatila. Když začnu od oblečení od Atexu a nejlepší pláště pro přejezd od firmy Tufo. Čekal jsem, že budeme mít v tomto ohledu více problému, ale nakonec mně fungovalo všechno, jak mělo. Snad jsem měl pár věcí navíc, tak jsem odezval něco u Calgary a pak jsem poslal malý baliček z Winnipegu.
Můj stan neprochcal ani ve velké bouřce, což třeba Frederic neměl to štěstí. S pár věcmi jsem měl problém, ale nebylo to tak zásadní. Například už v horách mi spadla koloběžka opřená o přístřešek a přitom se mi nalomil zadní blatník a později po cestě se mi úplně zlomil.
Další problém nastal v poslední provincii, kde byly vyšší teploty. Když jsem nechal moji GPS přes přestávku na přímém slunci, tak se přehřála. Stačilo ji hodit pod vodu a byla zase OK. Moje pumpa nebyla zrovna nejlepší, ale měl jsem v zásobě hodné kamarády s lepší pumpou nebo mé CO2 bombičky. V dešti nefungovalo oblečeni, protože když pršelo, tak jsme byli mokří bud od deště nebo od potu zevnitř, nebo na dálnicích od projíždějících kamionu, kdy nám voda stříkala do větracích otvoru. Ale ani GoreTex nefungoval v těch to podmínkách tak, jak by měl…
Já osobně mám rekord na přejezdu 82,4 km/h (z kluků jsem měl největší maximální rychlost díky nejlepší aerodynamice). Dlouhé sjezdy v horách byla nejlepší odměna za zdolání předchozího kopce.
Moje maličkost v dešti, kdy jsme jeli na cestě bez krajnic..
Jak to bylo nakonec se spaním? Jak často jste spali v divočině pod stanem?
K mé nelibosti jsme stan tak často nepoužíval. V horách byl strach z medvědů. A někdy to bylo také cenou kempů. Zní to divně, ale některé kempy účtovaly cenu za stan a my měli každý jeden stan. Tím pádem by každý platil kolem 30 kanadských dolarů. Přitom jsme ve třech mohli za tu samou cenu spát v motelu s klimatizaci, záchodem a sprchou.
Spaní v kempu nepočítám jako spaní v divočině, i když tam také může přijít medvěd na návštěvu. Takže jsme spali bez kempu jen párkrát, když jsme neměli na výběr. Už bylo pozdě, šla na nás bouřka a před námi žádná bezpečná možnost přespaní. Frederic pak třeba našel pěkné místo asi 100 metrů po polní cestě od dálnice (malá dálnice jednoproudá). Byl tam rovný plácek pro stany. Jídlo a odpadky jsme dali kousek dále od stanu na strom, abychom nepřilákali medvěda do stanu. Pršelo celou noc až Fredericův stan prochcal. Ráno tam bylo neuvěřitelně komárů, ale méďa na štěstí nepřišel.
Kanadský parlament v hlavním městě Ottawě a můj čmelák bez bagáže v den volna
A co tedy ty medvědi?
Po naší trase bylo možné potkat grizzlyho a černého medvěda. Na začátku jsme měli z medvědů dost velký strach, a tak jsme si koupili spreje na medvědy. Je to takový speciální pepřový sprej v podobě malého hasičáku. Člověk, který nám ho prodával, nás ujistil, že medvěda po cestě určitě potkáme. Ale hlavně nám vysvětlil, jak ho použit a co dělat, když medvěda potkáme. Sprej je jako poslední možnost obrany, kdy se blížícímu se medvědovi asi v 10 metrech od vás musíte snažit zasáhnout oči. Naštěstí jsme sprej nemuseli použit. Jenom Guido měl to štěstí a viděl černého medvěda, který mu přeběhl přes cestu. Bylo to den po tom, co jsem spali v divočině ve stanuJ Jinak prý medvědi nejdou nebezpečni, když je nepřekvapíš, nebo se nejedna o matku s mládětem. To ale mluvím o hnědých a černých - potkat polárního bez zbraně je skoro jistá smrt.
Co nějaká zajímavá setkání podél cesty a vůbec nějaká pěkná historka?
Když jsme jeli v horách v dešti do kopce, jel jeden Kanaďan s pickapem. Zpomalil na naši rychlost otevřel okýnko spolujezdce a ptal se mě, jestli nechceme svézt. Já jsem se jen zasmál a zdvořile odmítnul J Potkali jsme plno zajímavých lidí, kteří jeli také přes Kanadu. Třeba jeden cyklista jel extrémně nalehko a jel to jako vegetarián. Měl na kole jen dvě lahve, brašničku na rámu, brašničku pod sedátkem a zádové kapsy plné sušeného ovoce.
Další setkaní bylo v Západní Kelowně v kempu, kde si nás všiml jeden pán a hned se vyptával, co podnikáme. Byl Kanaďan z Ontaria původem z Německa. Mluvil s Guidem Německy. Večer jsme byli pozvaní na víno. Já jsem odmítl a šel spát, ale Guido s Fredericem vypili pár lahvinek. Ten největší zážitek pak byl, když jsme se s tím samým párem potkali skoro za měsíc a pul a po více jak 3000 kilometrech na dálnici v Ontariu, když se vraceli z hor domů. Nikdy bych nečekal, že ho znova potkáme, hrozně suprové překvapení.
Frederic si uživá pohodní Zuzčina bytu v Montrealu, díky moc Zuzko
A nějaká nepříjemná historka?
To bylo určitě vidět Frederica v koupelně na podlaze, když měl epileptický záchvat. Věděli jsme, že je epileptik, ale pro mě to bylo poprvé, co jsem byl přímo u záchvatu. S Guidem jsme ho vytáhli do pokoje, aby se neporanil víc. Už si stihl rozkousnout jazyk.
Frederic velice špatně dýchal, hrozně ztěžka, jak kdyby mu něco bránilo v dýchaní. V ten moment jsem si vzpomněl, co nás učili na zdravotnickém školení, které jsem absolvoval jako dobrovolný hasič výjezdové jednotky mé rodné vesničky Rybí. Bylo nám řečeno, že špendlení jazyku, aby nezapadl, už je zastaralá technika. Ono stačí, když se zakloní správně hlava a tím se uvolní dýchací cesty. Tak jsem to zkusil udělat a ono to fungovalo. Ihned začal dýchat normálně a pomalu zpomaloval nadechovaní a vydechovaní. Když stabilizovaně dýchal, mrknul jsem na Facebook, jestli tam není moje drahá sestra, protože je vystudovaná zdravotní sestra a po rozebraní situace jsem šel zavolat sanitku. Nemocnice nebyla daleko, tak bylo v hotelu za pár minut.
Dali Frederica na lehátko a začali s různými testy. Jelikož to vypadalo všechno v normálu Frederic se rozhodl, že nepůjde do nemocnice na další testy a odpočine si v hotelu. Před půl jedenáctou jsem vzbudil Frederica a zeptal se, jak mu je a on řekl, že je stále hodně unavený. Tak jsem domluvil pokoj na další den. Jel jsem do města na čumendu a Guido psal blog na hotelu mimo pokoj. Po nějaké době mi psal Guido SMS, že mu říkala recepční, že odvezli Frederica do nemocnice. Tam jsme ho našli v hodně špatném stavu. Měl druhý záchvat. Doktor říkal, že je zatím všechno normě. Že čekají jen na výsledky jednoho testu. Po více jak dvou hodinách čekaní v nemocni na výsledky jsme se dozvěděli, že byl Frederic velice dehydrovaný, už měl kapačku a musel hodně pit. V nemocnici si ho ještě nechali, aby do něho dostali dostatek vody a udělali testy, že je všechno v normě. Tohle byl pro mě nejhorší den celého přejezdu Kanady.
Neoficialní cílová čára, kterou nám vyrobily děti od Fredericova kamarada z Francie
Máš nějaké přesné informace, kolik km, za jak dlouho atd.?
Tyhle da data jsou z mojí GPS. Přesně ze startu ve Vancouveru k zámku v Quebec City bez ježdění v odpočinkových dnech to bylo 5273km za skoro 317 hodin jízdy (není to úplně přesně, protože někdy jsem zapomněl stopnout moji GPS). Podle GPS je průměr 16,6km/h, podle tachometru jsme měli průměr kolem 17km/h. Museli jsme nastoupat 23728 m a naklesat 23500m. Když budu počítat půl dny, tak nám vše trvalo 41,5 dnů jízdy a 6,5 dne odpočinku. Průměrně jsme ujeli 127 km za den. Maximum ujetá vzdalenost za den je 174 km. A moje maximální rychlost 82,4km/h.
Nejrovinatější den byl, když jsme ujeli skoro 155 km a nastoupali jsme 10m a naklesali 15 m
https://flow.polar.com/training/analysis/809952933
https://flow.polar.com/training/analysis/809952801
https://flow.polar.com/training/analysis/809952681
https://flow.polar.com/training/analysis/809952489
No a nějaký vzkaz někomu, kdo by chtěl něco podobného zkusit, na závěr?
Určitě nebát se bláznivých osobních výzev. Vždycky budou lidé, kteří ti nebudou věřit, ale to vůbec nevadí, protože těmto lidem můžeš ukázat, že je reálné to splnit. Pak na druhou stranu budou lidé, kteří ti pomůžou k tvému cíli. Možná dokonce po tvém boku. Každý má v hlavě nějaký sen. Nenech si ho do hrobu a začni na něm pracovat každý den po malých krůčcích až k jeho cíli. Všechna ta práce se nakonec zhodnotí. Všechno, co se ti v životě stane, má smysl. Přeji všem snílkům, aby dnes začali pracovat na svém snu a aby se jim splnil.
