Na koloběžce mě nejvíc lákají trasy, které jsem si sama vymyslela, na mapě je nějak „kreativně“ zkombinovala, po cestách i necestách, o kterých toho předem raději ani příliš mnoho vědět nechci. Prioritou je pro mě příroda, krajina spíš zvlněná, liduprázdná… terén aspoň zčásti kapku náročnější.
Baví mě na výletech zažívat překvapení, objevovat. Kromě poznávání nových míst, tak poznávám i sama sebe. Co jsem/nejsem schopna zvládnout, kde jsou moje fyzické či psychické limity. I těsně před šedesátkou tak nacházím prostor, abych ty limity občas ještě o kousek posunula… :)
Nápad přejet s koloběžkou Bílé Karpaty jsem vyhodnotila jako dobrý nápad hned poté, co jsem mrkla do mapy a ubezpečila se, že z jednoho konce pohoří na druhý žádná značená cyklotrasa nevede. Pro můj záměr vhodné úseky cyklotras, které jsou součástí několika okruhů v oblasti Bílých Karpat, jsem spojila turistickými značkami tak, abych cestou kopírovala nejvyšší partie pohoří. To znamená, že velká část mé trasy vedla po česko-slovenské hranici.
Nebyl důvod ke spěchu. Počítala jsem, že v horách strávím dvě noci, ale určitě by se to celé i na pohodu dalo absolvovat jen s jedním noclehem. Z Bylnice do Tvarožné Lhoty jsem 88 km při převýšení 2560 m urazila za 14 hodin čistého času.
Moje trasa detailněji zde: https://mapy.cz/s/rahazokeku
Sbalila jsem se na tři dny minimalisticky. Krom brašny na koloběžce jsem měla na zádech ani ne pětikilový batoh, ve kterém mi nejvíc místa zabraly spacák a karimatka. Jinak jsem váhu koloběžky průběžně zvyšovala jen doplňováním vody ze studánek, kterých je na trase několik.
První výškové metry od vlaku v Bylnici mi přibývaly díky asfaltce přes Svatý Štěpán za jízdy. Ta se ale brzy změnila v tlačení koloběžky do prvního krpálu, na vrchol Javorníku (783 m). Dostat se k výhledům v zalesněném pohoří nějaký čas trvalo. Jejich počáteční absenci mi však začaly záhy vynahrazovat úseky s parádními sjezdy… Jen na hraniční kameny, mnohdy přímo uprostřed „trailů“, jsem musela dávat pozor.
Za Žítkovou se cestou přes Starý Hrozenkov a Mikulčin vrch krajina otvírala čím dál tím častěji. Počasí bylo na jedničku, dohlédnout se dalo až na Malou a Velkou Fatru. K prvnímu noclehu mi skvěle posloužil přístřešek na Malém Lopeníku. Popravdě, ani jsem nečekala, že se dostanu do prvního večera tak daleko.
Ráno stačilo jen kilometr popojet a mohla jsem se kochat všemi směry z rozhledny na Velkém Lopeníku (911 m). Časově ideálně (tedy v plné síle a s nejbystřejšími smysly na počátku dne) mi taky vyšel nejnáročnější sjezd na celé trase, a to z Velkého Lopeníku po zelené směrem na Březovou. V tom padáku jsem si nechala vyloženě svým pudem sebezáchovy diktovat, kdy raději opustit stupátko a pár metrů opakovaně sejít pěšky. Musím říct, že od té doby, co vlastním spolehlivou krosovou koloběžku Kickbike Air, posílila se i moje víra v sebe samu.
Nejlepší přírodní pití během celého přejezdu na mě čekalo ve stoupáku na Novou horu. Březovská Janáčkova kyselka mě pak osvěžovala prakticky po zbytek dne. Jedinou zastávku v civilizaci jsem udělala v Květné, kde jsem si v místní sámošce doplnila energetické zdroje k následujícímu naopak nejnáročnějšímu tlačení celého přejezdu, dále po zelené až na Velkou Javořinu, nejvyšší bod Bílých Karpat (970 m).
Jednalo o úsek v délce 5,5 km, během kterých bylo nutné se vydrápat přes Těžký vrch o víc jak 600 m výš. Pro pěší se udává doba výstupu dvě a půl hodiny. S koloběžkou mi to trvalo o hodinu déle. Kdo to tam zná, po mém návratu nechápal, že to je s takovým břemenem vůbec možné. Na tomto místě je tedy určitě vhodné přidat informaci, že jsem moji Airku hned po zakoupení pojmenovala Ilma, což ve finštině znamená vzduch. Lehkost bytí mé koloběžky jsem si tak pojistila dvojnásob a nevylučuji, že s jinou by to tamtudy nahoru možná opravdu nešlo ;-)
Velká Javořina s nejbližším okolím byla během celého přejezdu (krom pár vesnic či osad při překlenování několika údolí) jediným místem, kde jsem potkala nějaké turisty. Jinak jsem se po zcela pustých stezkách pohybovala. Medvěd, před kterým jsem byla varována, mi cestu nezkřížil, zato srnčí zvěř i ve srovnání s mými jinými osamělými toulkami přírodou v počtu velmi hojném. Nejsilnějším zážitkem, co se bělokarpatské fauny týká, byla pro mě výměna pohledu s vlkem, když jsem zrovna na pařezu v naprosté tichosti seděla. Naše setkání trvalo jen pár sekund… Ale byl to vlk, kdo se rychlostí blesku z toho místa zdekoval! :)
Po odpočinku na Javořině jsem se toho dne přes několik dalších vrchů, jejichž překonávání bych už z mého pohledu popisovala jako pohodové putování nahoru/dolů, dostala až na úbočí Kobyly, kde jsem na kraji lesa objevila osamělou loveckou chatku s prostornou verandou… jako stvořenou k mému dalšímu noclehu.
Na třetí den jsem si nechala už jen závěrečných patnáct kilometrů v horském terénu. Po rozloučení s Bílými Karpaty jsem ale stupátko neopustila a z hor dojela na koloběžce proti proudu řeky Moravy až domů, do Olomouce. Ano, v podstatě by se dalo říct, že Karpaty mi nakonec posloužily i jako skvělá rozjezdová dráha na následující víc jak stokilometrovou trať.:)
