Holandsko není Německo
Zatímco v Německu jsou cedule ukazující směr prakticky všude, v Holandsku je potkáte ještě častěji. Akorát nedávají smysl. Teda alespoň mě ho nedávají dodnes.
Překročením německo-holandské hranice tři dny před odplutím zaplaceného trajektu jsem se výrazně uklidnila. Sto šedesát kilometrů dlouhý přejezd rovinou nemohl ani pěšky trvat déle. Levnější lístek s pevným datem totiž znamenal, že musím být ze Stodůlek v holandském přístavu za 11 dní, děj se co děj a teď už jsem věděla, že to stihnu.
Samá rovina, jako v Polabí. Jen ty mlýny a ohleduplnost řidičů dokazují, že jsem jinde...
Původní představa „po rovině rovnou za nosem“ byla ovšem poněkud zkreslená. Po rovině jo, ale kudy? Papírová mapa v tomto ohledu selhávala. Příjezdové cesty k farmám vypadají stejně jako odbočka do vedlejší vesnice, stejně jako odbočka, která nikam nevede, a samozřejmě úplně stejně jako odbočka, po které mám v plánu pokračovat. Mapa říká „první doprava“, v realitě je to až ta pátá, neznačená směrem ale číselným kódem. Když už mi i několikátý místní řekl, že fakt neví, kudy se dostanu, kam potřebuju, začala jsem si lehce zoufat. Někteří mi tvrdili, abych se držela určitého čísla. To ale platilo jen na nejbližší křižovatku, kde se všechna čísla změnila v jiná. Zajela jsem si tedy pro vysvětlení principu značení a získání cyklomap do informačního centra v nejbližším městě. Chvíli na mě koukali, jestli jsem nespadla z višně, a pak se mi dostalo odpovědi, že toto značení není určeno na přejezd země, nýbrž na výlety z vesnice do vesnice. Abych se vyznala, potřebuji navíc chytrou aplikaci do chytrého telefonu, což pán nakonec sám zavrhl, když viděl ten můj. Přiklonila jsem se tedy k nejméně krásné, ale nejméně bloudící variantě lemování velkých silnic a dálnic, protože ty jsou dobře značené vždycky.
Už jen kousek a hurá na trajekt
Musím uznat, že nikde jsem se necítila v provozu tak bezpečně jako v Holandsku. Měla jsem pocit, že cyklisté jsou tu nedotknutelní. Všude jsou cyklostezky nebo cyklopruhy, a když na ně auto musí vjet, řidič se div neomluví. Vyhýbají se v uctivé vzdálenosti a sympatickou rychlostí. Velké mosty měly dokonce své části dálniční cyklostezky. Zkrátka země v tomto ohledu koloběžkářům „very friendly“.
V Holansku jsem měla první a vlastně jediný defekt stroje. Začal mi hrkat blatník :-) Byla potřeba jen větší podložka pod šroub, který blatník držel, ale vozí snad někdo náhradní díly tohoto typu? Já samozřejmě taky ne. Stačilo ovšem jedno „účelové pivo“ a bylo vyřešeno. S touhle improvizovanou opravou jsem dojela až domů. Někdy jsem na svůj technický um opravdu hrdá :-)
Je to tu opravdu nádherné
Trajekt na mne čeká
Čím více jsem se blížila k moři, tím obtížnější bylo prát se s větrem. Foukalo všude a mnohdy tak, že mrzly tváře. Byl čas na teplé rukavice a zimní čepici. V červenci. V Holandsku...
Naštěstí jsem přibližně v tomto okamžiku spatřila značku, která dávala asi největší smysl. Hoak von Holland 3 km. Z přístavu mi až druhý den odplouvala loď do anglického Harwich, který leží podle cedule vzdálen 1 km = pouhých 7 hodin trajektem. Ačkoliv jsem se těšila, že se vyspím, díky vzájemnému přístavnímu obdivování strojů jsem zapadla do skupinky dvou motorkářů, kteří mě celý tento kilometr bavili politickou debatou. Se zápisem v deníčku, kontakty pro případnou návštěvu a praktickými cestovatelskými dárky jsme se ale zvládli vylodit v Anglii. A o tom zase příště...
