Ale není to tak zlé, mám spřátelenou duši, která si to „umí zařídit“, kterou snesu, když je unavená, a která snese mě, když jsem protivná já. Petra se ke mně přidala v Edinburgu na cestu zpět, takže o ní ještě řeč (čtení) bude.
(Pozn. red.: Andulka Šafářová nám dala na podzim vyzkoušet svůj stroj, na kterým dojela do Skotska. Nedojeli jsme na něm ani pro rohlíky. Přestože povídání o její cestě si můžete přečíst leckde, my jsme stáli o popis pekelného putování z jejího vlastního pera. A tady je. Dnes tedy první díl o putování z Prahy do Německa po E48!!!)
Koloběžka na cestu do Skotska
Rozhodnutí vyrazit do Skotska bylo celkem logické. Měla jsem pouze 3 podmínky: aby to bylo dost daleko a zároveň se dalo jet přímo z domu, aby tam nebylo teplo a aby se mi tam líbilo. Přípravě jsem také neobětovala moc času. Nejdéle trvalo vybrat mapy, nebo spíš smířit se s tím, že měřítko 1:300 000 bude dostačující. Nebylo, ale nevadilo to.
O technickou stránku koloběžky Yedoo Wolfer se postarali chlapci z „Yedůček“, nosič na přední vidlici připevnil sám šéfkonstruktér už vloni a design jsem si udělala sama, abych měla jistotu, že růžové kytičky budou jen moje. I na balení věcí jsem se řídila jednoduchými pravidly: „Co nemáš – nepotřebuješ a co se nevejde – nemáš.“ Celková váha se pak odvíjela od množství vody, jídla a akčních cen velkých balení Snickersek (v Německu se prodávají po 9 kusech) mezi 15 – 25 kg.
Nácvik jízdy s naloženou koloběžkou probíhal cestou. První tři dny mě „brnda“ přeprala několikrát a k tomu samozřejmě tělo nezvyklé pohybu bolí. Ještě štěstí, že když jedu sama, můžu být sprostá, jak chci.
Pekelná cesta do Varů
Vymotat se z Prahy (i podle mapy) stálo mě mnoho kilometrů navíc. Tropická vedra a bloudění měli za následek dlouhou občerstvovací pauzu na čerpací stanici v Novém Strašecí (asi po 40 km jízdy), kde jsem zůstala přes noc u hodných lidí. To jsem ještě netušila, že druhý den mě čeká nejotřesnější český přesun, a sice téměř celodenní E48 do Karlových Varů. Opravdu to není silnice koloběžkářům „friendly“. Žádné místo při okraji vozovky, rozpálený, rozbředlý asfalt lepící se na boty, vůbec žádný stín, velmi hustý provoz s naštvanými unavenými řidiči a vyprodané nanuky... Na pokraji zoufalství bloudila jsem ve Varech hledajíce nedálniční výpadovku směr Německo. Hodná paní mi pravila, ať se na to vykašlu a vezmu to podél řeky po cyklostezce. Bylo to sice dál, ale zato horší cestou (turistickou). Do vodáckého tábořiště mě nechtěli pustit, že prý mají plno, ale vypadala jsem patrně velmi bídně, protože jsem nakonec směla přespat u vody pod lavičkou. Stejně jako dalších 6 zoufalců, kteří se v noci dopravili loďmo.
Směrem na Německo
Po snídani jsem se zdržela doprovodem pěších vodáků, kteří vyměnili rum za zapůjčení koloběžky. Když jsem je kolem poledního opouštěla, říkala jsem si, že to bude báječný krizový den. A byl. Pak už jsem šla skoro pořád jenom do kopce. Částečně to bylo zaviněno další dobře míněnou radou, která mě stála několik zbytečných kopcovitých kilometrů, částečně také příjemným dopolednem, které zapříčinilo celodenní lenost ve stoupání. Toho dne jsem se moc nepředřela, ale v podvečer jsem překročila česko-německou hranici. V zavřeném kempu v Klingenthalu jsem si potom díky dvěma holandským motorkářům, kteří nevím, kde vzali klíče, dopřála první sprchu výletu.
(Pokračování příště)
