Předchozí díl vyprávění naleznete zde: http://www.kolobezkovyportal.cz/cs/clanky/praha-skotsko-praha-na-kolobezce-iv-dil-britanie-217
Po noci strávené v děsivém kempu jsem se vydala na letiště vyzvedout Koloběžkatou Petru. To mě nenapadlo, že přijede s dveřma. Ale chápu, potřeby žen na výletech jsou různé. Veliká výhoda krabice plné cestovních nesesérů byla v bublinkaté folii. Je měkká, izoluje, hřeje, nesmrdí… Co víc byste si chtěli přát po více než 2000 km, kdy spíte v kalužích a zimě.
Zpočátku nebyl rozdíl, jestli cestuju sama nebo jsme dvě. Petra vylezla z letištní haly, řekla „zima“ a pak čtyři dny přes drkotání zubů skoro nepromluvila. Jen ve stanu nám bylo výrazně těsněji, takže naše věci musely nocovat venku, ale i tak všichni víme, že ve dvou se to lépe táhne. A to doslova. Naše první společná cesta vedla na skotskou whisky. Výsledkem tohoto tahu byla změna trasy. Skotové nás přesvědčili, že na severu jsou medvědi, sníh a velcí psi, jejichž jméno si nepamatujeme. Navíc jsme u hospodského stolu vypočítaly, že vynecháme-li okruh skotskou vysočinou, ušetří nám to přibližně 8 km denně v další cestě. A to se zatraceně hodí :)
Skotsko - klasika
Vzaly jsem to tedy zkratkou z Edinburghu rovnou do Glasgow, kde jsme se zastavily na prohlídku města a vyzkoušely si adrenalin spojený s porušováním zákonů (pily jsme pivo na veřejném místě). Vrchol naší společné rebelie.
Čím jižněji jsme putovaly, tím bylo počasí moudřejší. Už nepršelo celý den, ale jen skoro celý den. Neustálé oblékání pláštěnky, pocení se v ní až nakonec její svlékání a za tři minuty zase oblékání mě tentokráte vadilo víc než otravné midges. Přesto jsme se dostaly přes kopec, o kterém místní tvrdili, že je tak vysoký, že se nedá žádným nemotorovým způsobem zvládnout, a na koloběžce? Nikdy.
Mha přede mnou, mha za mnou
Za horou vysokou a mlhou nejhustější, po překročení skotsko-anglické hranice, napojily jsme se na cyklostezku, která doprovázela dálnici M74. Tradiční britský humor nás však každým dnem udivoval. Například upozornění, že se jezdí vlevo, vnímám jako velmi důležité, sama jsem si musela několik dní zvykat (zvlášť na křižovatkách), ale dávalo by mi smysl v místech, kam se dá dostat ze zahraničí, kde toto obvyklé není. Uprostřed pevniny, daleko od přístavů a letišť, nás tahle informační cedule řekněme udivila. Vysloveně nás ale potěšily výhledy na lesy, kterých je na britských ostrovech opravdu pomálu. U plánování této výsadby porostu bylo zřejmě hodně veselo:)
Les - čurák
A čím veseleji bylo, tím lépe se jelo. Než jsem si začala zpívat písničku od Maxim Turbulenc, která mi krátila dlouhou cestu po čtyřproudé silnici kousek od Manchesteru. Je jasné, že v tomto mentálním nastavení to nemohlo dobře dopadnout. Zkrátka, v hustém provozu uklizena co nejvíce ke kraji vozovky, dotkl se můj kotník úchytu zadního kola (jako už mnohokrát), jen z druhé strany se obrubník postaral o trochu vyšší tlak. Pro bolest, zakrvácenou ponožku a zvědavost jsem si sedla na svodidla a podívala jsem se. Příště už to neudělám. Téměř dva centimetry dlouhé roztržení kůže s výhledem na kost nezdálo se být nejprve tak hrozné. Odborně jsem si ránu ošetřila a pro větší pocit bezpečí jsme se přesunuly na nejbližší chodník vedoucí pryč od silnice. Časem jsme zjistily, že ležím u hřbitovní zdi, za kterou probíhal pohřeb jakéhosi významného černocha. Mnoho lidí se nás ptalo, zdali je to ten správný hřbitov, ale jen jeden se zeptal, jestli nepotřebujeme pomoci. Hrobníci jsou vstřícní lidé…
Trocha bolesti
Když jsem se asi po dvou hodinách zmátořila, bylo jasné, že ten den už nikam nepojedu. Rozhodly jsme se tedy pro přespání v co nejbližším místě. To jsem ještě netušila, že se pobelháme 17 km daleko. Dodnes si pamatuju zoufalství cesty, kdy jediná vůbec možná poloha byla stojíc na špičce zraněné nohy. Následující tři dny jsme zůstaly v kempu, který jsme pracovně nazvaly „louka u blijícího telete“. Musím uznat, že až na nepřestávající bolest kotníku a zvířecí zvuky za stanem jsem se měla báječně. Petra se o mě starala, jezdila na nákupy, vařila a dělala mi společnost. A u toho ještě stíhala výlety po okolí. Čtvrtý den, kdy jsem se stále nemohla postavit, odpískaly jsme zbytek výletu pro neschopnost Anky pokračovat v cestě. Po více než 2 500 km jsme rozložily koloběžky na nejmenší transportovatelný rozměr a nasedly do autobusu Manchester - Londýn – Praha.
Bebíčko a Petra pečovatelka
Doma jsem vyfasovala francouzské hole, zhmožděné kloubní pouzdro a uhoblovaný vaz se léčili téměř tři čtvrtě roku. Tak akorát, abych mohla na začátku léta dalšího roku vylézt na stupátko a odrazit se k Bodamskému jezeru. Ale o tom až někdy jindy.
