Ano. Inspirací jsou nám samozřejmě koloběžkoví trampové Tom Possum, Láďa Bláha a jejich partička, kteří posunuli koloběh zase o něco dále. Nebo možné vrátili zpět ke staré drobné trampeřině. Osobně se mi jejich styl velmi líbí, ale má pro mě jeden háček. A totiž že přirozená lenost mi zabraňuje montovat na koloběžku cokoliv, co by mi umožnilo výlet na těžko. Proto s Milošem Dvořákem pravidelně vstupujeme na brdský hřeben, abychom ho pravidelně nedokázali celý přejet. Ale zlepšujeme se.
Krušná rána celodenních výletů
Jak na přejezd Brd na koloběžce
Z Prahy, resp. z Lipenců, je to do Rokycan něco okolo 85km po brdském hřebeni. Parádní východiskem jsou právě Lipence, kde u fotbalového stadionu vždy necháváme auto. Je to z toho důvodu, že zpátky je nutné se vrátit vlakem do Černošic, které jsou od Lipenců, co by Fat Maxem dohodil.
Ano. Pro přejezd volíme Kickbike FAT MAX. A ne. Není to hloupost. Většina brutálních stoupání na cestě brdským hřebenem je nesjízdná pro jakoukoliv koloběžku, roviny a mírná stoupání FAT MAX prorazí a z kopce. Z kopce přátelé sjede vše a ještě si u toho můžete pěkně od plic zařvat.
Fotbalák v Lipencích, přímo na cyklostezce na hřebeny
Tedy. Protože dny jsou krátké, stojíme u fotbaláku v Lipencích již v sedm a s rozbřeskem vyrážíme do stopy. Cyklostezka značená poněkud fialově nás vede hned kolmo do kopce rozbahněnou cestou. Zvesela tlačíme. Vůbec celý začátek cesty je neskutečně kopcovitý, ale také hodně zábavný. Prudký tlačící kopec střídá brutální technický sjezd singletrackem a tak pořád dokola. Za Jílovištěm doporučuji cyklostezku opustit tam, kde muž s koněm vytahává z lesa dřevo. Pokud by tam nebyl, je to na rozcestí Pod Kamenem.
Rozcestí s koněm, který tu ovšem nemusí být vždy
Dále jezdíme pravidelně po červené, která se dvakrát střemhlav řítí kolmo na silnici a dvakrát z ní kolmo stoupá. Těžké, ale velmi zábavné. Nejlepší pasáž je pak lesní sjezd listím k Všenorskému potoku, který okamžitě střída asi nejhorší pasáž, a totiž louka před Černolicemi.
Jeden padáček před Černolicemi, tak rychlý, že mobil nestíhá ostřit
Přejezd Všenorského potoka
Tu se nám ještě nikdy na žádné koloběžce nepodařilo přejet. Zřejmě zde stále sídlí duchové Černolických skal, kteří neumožňují koloběžkám jakýkoliv pohyb vpřed. V Černolicích pravidelně pokračujeme po červené a je to hodně tlačírna na morál. Možná stojí za zvážení skály objet cyklostezkou 8129.
Ať tak nebo tak, za Černolicemi na rozcestí u Šraňků jsme již na brdském hřebeni a toho je třeba se držet. Cesta dále je zpevněná. Místy štěrk, hlína a místy super asfalt. Držíme se hřebene směr Skalka a osada Na Rovinách. Profil je houpavý a konečně pěkně cesta ubývá. Přijíždíme na rozcestí Na Soudném, kde jsme to zabalili minule, protože jsme zjistili, že se nám nedostává času. Odtud pokračujeme pěkným singletrackem na Stožec. Tlusté pneumatiky spokojeně čvachtají o všudypřítomné listí.
Na Soudném, odtud lze z hřebene lehce ustoupit k Berounce
Studený vrch a Kuchyňka
Ze Stožce vede opět asfaltka až k Jelením paloukům a odtud červená značka vylitá povrchem zřejmě mimozemského původu do nekonečného kopce. Přejíždíme silnici a přichází asi nejhezčí část cesty pod Studený vrch a dále na Kuchyňku. Značka vede po hřebeni. Pěšina na vrcholu hřeben ve tvaru A, tedy doleva padák dolů, doprava padák dolů a nahoře naše koloběžky. Je to trochu Hančovina, do kopce je potřeba tlačit, ale nahoře na hřebeni se dá jet a ten sjezd dolů je opravdový luxus. Škoda jen, že celou cestu jedeme totální mlhou. Ale i ta dává té Hančovině krásný podzimní rozměr.
Směrem na Kuchyňku
Na rozcestí Komorsko se dohadujeme s lesníky, kudy nejlépe do Jinců. Posílají nás po červené po asfaltu doprava dolů. Posledních pět kilometrů je tedy krásně z kopce až do Jinců. Alespoň trochu dojíždíme časovou ztrátu. Průměrnou rychlost horko těžko vytlačíme nad 10km/h a v Jincích jsme tedy za 4 hodinky cesty přesně na oběd. Pro ty účely doporučuji restauraci Eška a jedenáctku Vilém. Slečny hospodské nemají zuby, ale jsou velmi milé:)
Čočka s parádní neidentifikovatelnou uzeninkou k obědu
Armáda kam se podíváš
Potud vše v pořádku. Čočku na kyselo smlsneme v bleskurychlém čase a vydáváme se do západní části Brd. Vybíráme si cestu přes obec Velcí. Jenže už od počátku tu něco nehraje. Po silnici pochodují vojenské oddíly, ráz – dva, ráz – dva. Obrněná a poloobrněná vozidla se kolem nás prohánějí a nad hlavami nám přelétávají bojové svazy Migů (OK tady trochu přeháním). No, nicméně u lesa po dvou kilometrech pekelného stoupání stojí v budce major Zeman s cedulí Zákaz vstupu – probíhají střelby. „Dál můžete, leda byste hodně kličkovali mezi granáty, hahahahaha,“ směje se pod fousy. Nám moc do smíchu tedy není, protože najednou nevíme kudy do Rokycan. A navíc čas nás tlačí.
Takže děkujeme majorovi a vracíme se do Jinců a dále volíme ústup směr Hořovice. Je jedna hodina a bloudit v lesích za svistotu granátů ve tmě se nám nechce. V Hořovicích pak nějaké to pivo a domů pěkně vlakem.
A pak už jen návrat lokálkou s přestupem v Berouně
FAT MAX po výkonu, blatníků netřeba (skoro)
Při podrobnějším průzkumu mapy doma jsme zjistili, že jsme asi chtěli projet přes Posádkové cvičiště Jince, což vskutku nebyl rozumný nápad. Přes Valdek a dál by se zřejmě Brdy přejet dali. Uvidíme v pondělí, kdy se vrátíme na cestu a pokusíme se vše zdolat tak říkajíc po horolezecku „On Sight.“
A kdyby vás zajímalo, jak to vypadá v té západní části Brd, koukněte na video Ládi Bláhy, který tam byl týden před námi. Stojí to za to.
