3x Stelvio, 123km/4 600m+ (10h:45)
Pokud by koloběžkářským vrchařům docházela inspirace, mám pro ně zajímavý půldenní (12 hodin) výlet v severní Itálii. Tato lokalita je o polovinu blíž, než francouzské kopce (730 km), takže by mohla oslovit jedince, které odrazuje dlouhá a úmorná cesta například do oblasti francouzského Ventoux.
Na druhý nejvyšší průsmyk v Alpách passo Stelvio do výšky 2 758 m vedou tři cesty. Nejvíce frekventovaná z Bormia (normálka) je pestrá se střídajícími se sklony do max.14%.Nejméně ježděná ze švýcarské Santa Maria má prvních pět km průměrné stoupání 10%,které cestou jen zanedbatelně spadne (na 9%). Co naplat, že cesta vede krásným údolím, otázkou zůstává, jestli to člověk vůbec vnímá, zvláště má-li už několik výjezdů předtím za sebou. Cesta z Prata je nejdelší i s největším převýšením a posledních 8km při pohledu na četné serpentiny ztrácející se až na obzoru i psychicky náročná.
1.výjezd
Z Bormia začínám vlažně po ránu, cyklistických buřtů zatím málo, hlavně se nenechat vyprovokovat a jet si své stařecké výletnické tempo. Asi na 7 km jsou z noci místy napadané kameny na silnici, tak si jen uvědomuji, že ta přilba je fakt pořád potřeba i do toho kopce tady. Příroda ožívá, místy na dohled je teď po ránu docela dost hlučných svištů a také květena se nejen vůní začíná probouzet. Provoz zatím velmi slabý, motorkáři zatím naštěstí spí, ale to se rychle změní.
Na šestém kilometru
Od elektrárny poblíž mohutných vodopádů jsou četné serpentiny, ale ty se překvapivě dobře jedou. Nad nimi jsou parádní výhledy a začíná několik km „rovinek“ v širokém údolí, které jsou ale stále mírně do kopce (do 7%). Tři km před odbočku na švýcarský Umbreil pass jsou vidět v dálce budovy na průsmyku Stelvio. Poslední 3 km mají, ač to tak nevypadá stále sklon okolo 10% a tady to už evidentně nechutná nikomu.
Nahoru se dostat při prvním výjezdu v kochacím tempu pod dvě a půl hodiny stále ještě svěží a pln optimismu není až tak velký problém.V této výšce si tělo úbytek kyslíku začne uvědomovat až později, teď je prozatím v euforii. Následuje 40 minutový opatrný sjezd nejdelší stranou do údolí padesáti zatáčkami. Cestou předjedu autobus, obytňák i sem tam nějaké auto, protože jim to tak v těch zatáčkách rychle nejde. Jedu za silničářem, který v dolnějších částech trvale šlape a který si naivně myslí, že mi ujede. Jede se mi za ním dobře, a tak ho k jeho údivu „operu“ až těsně před městem, což je samozřejmě zásluhou menšího odporu na koloběžce v kombinaci s příslušným sklonem vozovky.
Před vrcholem
Pohled dolů na serpentny od Prata
2.výjezd
V Pratu na nultém km otočka a hurá podle ledovcové řeky v cca 6% sklonu nahoru. Na 5km z křižovatky v Gomagoi si dám hodně záležet, abych pokračoval rovně a neodbočil chybně doprava jako na kolcích před 14dny, kdy mě po 5 km směrem k nebi skončila i asfaltka.
Cyklistů a automobilů znatelně přibývá, takže v ostrých zatáčkách tu začíná být někdy hodně těsno. Po 10 km na konci malebné vesnice Trafoi u silnice doplňují vodu a nenasytně zírám na obrovský téměř čtyřtisícový zasněžený masiv Ortleru. Před sebou mám už jenom 50 zatáček a měl by být vrchol.
Stelvio nekonečně daleko
Cyklisti mě často obdivně zdraví a někteří všímaví se vyptávají, kdo že to vyrábí takovéto pěkné karbonové koloběžky? Tak jim značně rozlámanou anglinou říkám, že holandský velmistr Peter Groeneveld a u nás že je sestavuje nějakej Láďa Bartůněk. Svojí konverzaci při jízdě z hlediska stability považuji za méně bezpečnou, protože mým hlavním dorozumívacím prostředkem s cizinci jsou ruce, ale ty potřebuju alespoň občas mít na řídítkách.
Serpentiny v modřínovém lese jakoby nemají konec, a tak si občas krátím čas povídáním s Čechy jedoucími také nahoru. Na otázku jaký je motiv jet několikrát na Stelvio odpovídám, že je třeba oživit trh něčím novým a náročnějším. Protože na Ventoux jsem byl jak na kolobce tak i na lyžích (chybějí mi už jen skákací boty, jak mi někdo psal na fcb) a mladí hoši přeci potřebují mít před sebou nějaké výzvy.
Když se za polovinou trasy vyjede ze serpentinoveho lesa, otevře se široký pohled přes nekonečně zatáčky a hoooodně v dáli nad nimi je průsmyk Stelvio. Říkám tomuto obrázku „pohled, který nechcete nikdy vidět,“ psychicky velmi náročná věc.Tempo se pomalu zmírňuje, až mne nakopne věta "uvidíme se nahoře" od party břeclaváků, kterým se tímto pomalounku vzdaluji a občasným pohledem dolů pod sebe do zatáček jen kontroluji, kdeže chlapci jsou. Těsně před vrcholem ještě přespurtuji tři cyklistické mrtvoly (prima nápad), dýchám jak sentinel a lapám po dechu, jako kdybych byl deset minut pod vodou a možná i vypadám, že spěchám k „zubaté“, aby dlouho nečekala za rohem. Doplním vodu hnusným iontem, sním hnusnou tyčinku od Nutrendu, tu si ale tělo nechá v sobě jen necelou hodinu.
Serpentiny
Jedu dolů přes švýcarský Umbrail pass, kde bývají celníci jen příležitostně. Silnička je sice trochu užší, než předešlé, ale na kvalitu povrchu o něco lepší. Provoz je tu citelně slabší, široké otevřené údolí je sevřenější až v začínajícím lese, nad kterými se tyčí kopce až se točí hlava. Serpentiny jedna pod druhou, číslo na sklonoměru 10% se moc nemění a pomyšlení, že se tudy za chvíli budu štrachat nahoru mi nedělá ani trochu dobře. Dolů k hlavní silnici v městečku je to doslova sešup, zpátky to bude bolet.
Dojezd od Prata
3.výjezd
Z městečka Santa Maria nekompromisním přímým stoupáním nahoru.Hned na kraji lesa mi žaludek oznamuje, že tyčinka Nutrend s jontovým nápojem bude opouštět útroby bez ohledu na můj souhlas. Začíná se projevovat únava možná i trochu v kombinaci s úbytkem kyslíku ve výšce, protože na nějaké zrychlení není ani pomyšlení, a to ani kdyby se přede mnou objevil Fido, Macháček nebo Žabák.
Umbrail Pass a sjezd do Santa Maria
Začínám toho mít dost, ale stále ještě vnímám okolní krásu přírodních velikánů, ze kterých se zejména pomocí vody dostávají shora kameny velkých rozměrů, z nichž některé se tu občas evidentně přeženou přes silnici. A taky pořád přemýšlím, který čtverák mi nakukal, že tohle skoro není kopec.
Santa Maria a začátek posledního výjezdu
Asi na 8km postupně končí modřínový les, údolí do stran je otevřenější a serpentiny směrem ke švýcarské celnici přehlednější. Ve velké dálce začíná být vidět konečně Stelvio. Dostavuje se pocit hladového unaveného zmuchlaného vojáka vracejícího se z fronty domů. Přechod hranice mezi Švýcarskem a Itálií označuje passo Umbrail 2 503 m a odsud už jen poslední 3 km se čtvrt kilometrovým převýšením na vrchol Stelvia. Následuje už jen poslední půlhodinový sjezd, při kterém se jede opatrně maximálně 80km/h dolů do Bormia, kde se ráno začalo.
Poslední kilometry trojího výjezdu Stelvia
Pro zjednodušení:
Základna na občerstvení (auto) se dá nechat celý den na parkovišti na Stelviu a doplňovat zásoby vždy při dojetí nahoru. Cestou lze i vodu, stačí být všímavý. Pořadí výjezdů bych asi volil stejně, ačkoliv jsou natolik odlišné a specifické, že je lze kombinovat i jinak.Tím že se tu člověk pohybuje ve větších výškách, možná by neškodilo se před výjezdem aklimatizovat.Také je dobré omezit „závodění“ s buřtama, je dobré neplýtvat zbytečně silami, buřti tam vyjedou sotva jednou a v konečném součtu by síly mohly scházet. Nepřeceňovat se při jízdě dolů a počítat s tím, že motorkáři i auta naprosto běžně jezdí přes plnou čáru v nepřehledné zatáčce. Na rychlost jsou zcela jiné kopce a Stelvio k nim rozhodně nepatří.
