Český koloběžkový pohár má za sebou druhé kolo v podobě Pardubického vinařského půlmaratonu, což je dnes již tradiční akce, jejíž rozmach se datuje do roku 2014. Koloběžkáři v rámci půlmaratonu jezdili v doslova kusových počtech i v sezonách předchozích, nicméně v roce 2014 se na startu z ničeho nic objevila více než stovka závodníků a z nastoleného trendu již závod neslevil.
Pakliže Masaryk Run je akcí s největším startovním polem, v Pardubicích se zpravidla sejde poprvé v sezoně téměř kompletní závodní špička a vůbec většina z těch, kteří později v sezoně chtějí čeřit vody koloběžkové Rollo ligy. Letos chyběla jen část PSP KK Plzeň a Matyáš Olšar, jinak bylo na čele 166 členného startovního pole nabito.
Jak jsem předpověděl v minulém článku věnovanému přípravě na mistrovství světa, tak se stalo. Pardubický půlmaraton byla pro mě smrt. Totální.
Od startu se jela palba. Tedy možná nejela, ale mně to tak připadalo, protože jsem pořád vypadával z jakéhokoliv háku, který jsem po cestě potkal. Nejprve jsem neuvisel první grupu, respektive jsem se o to ani nesnažil, protože třicítku jsem z koloběžky nějak nevytáhl. Na čtvrtém kiláku jsem se poroučel i z druhého balíku a s Jirkou Klepáčem, který jezdí jen na jednu nohu, jsem se zabydlel ve skupině třetí. Tedy zabydlel, vlál jsem tam jak pionýrská vlajka v listopadu 89. Asi sedmnáctkrát jsem z háku trojky vypadl a pak se tam zase nějakým zázrakem vrátil zpět. Klasicky udušenej nudlema v krku, nohy na kaši a na konci křeče. Zrychlení do finiše na bodu nula.
Takže forma je.
Průběh závodu na čele byl klasický jako v minulých ročnících. Pětičlenná skupina a trilion nástupů do větru, ze kterých se ale nikomu nepodařilo odjet, takže nakonec rozhodoval závěrečný špurt, který si jako obvykle podrželi borci z Ultimy, jmenovitě majster světa Michal Kulka, před Vojtou Hrůzou z Bez pedálů a Honzou Pavlem, který rozčeřil přestupové vody předsezonním trejdem do Světa koloběžek. Čtvrtý skončil po operaci se vracející Pelcík a skupinu uzavíral Michal Jarůšek, podle všeho černý kůň sezony.
S Michalem jsme se poprvé viděli loni v zimě, vážil dost přes metrák a občas závodil v ženském balíku. Rok se s rokem sešel a z Michala je čtyřiadevadesátikilový rovinář, který může závodit s nejlepšími. Ono to jde, ne že ne.
Potvrzením správnosti teorie silového tréninku v řadách Ultimy je rovněž fenomén Tomáše Hulka Fiedlera, který je schopen druhý balík na rovině uviset vždy a stačí mu k tomu pouze pravidelné těžké dřepy, mrtvola a páteční badminton. Bez síly to na koloběžce prostě nejde, ať si kdo chce, říká, co chce.
Vida chlapce, jak jim to pěkně jezdí, šel jsem do sebe a hned v neděli jsem si s pozávodní krutou svalovicí naložil 150 koleček písku, 30 koleček hlíny, nějaké ty kilometry s válcem, posilování šikmých svalů břišních s lopatou a výklus setím travního semene s výsledkem poněkud diskutabilním – ještě dnes vyjdu schody pouze s použitím zábradlí. Přední, zadní, třísla, záda, ruce… všechno v totální smrti.
Takže taková je situace tři měsíce a tři dny přes světovým majstršaftem. Nevypadá to dobře, ale není nutné věšet hlavu. Venku je krásně, tak se půjdu alespoň projít ve Voděradskou bučinu, když to dobře půjde, zvolím možná i indiánský běh...
A závěrem co jiného než výsledky.
