Co jsem napsal loni třiadvacátého prosince v tradičním posledním příspěvku portálu v roce?
„Uplynulý rok byl šílený a ten další nebude lepší. Kromě ne úplně málo kamarádů jsme ztratili i život, na který jsme byli zvyklí. Kamarádi se nevrátí, a zda se vrátí původní život, je ve hvězdách…“
Původní život se nevrátil. A ztratili jsme další kamarády. Nebylo jich málo. Nevrátí se.
Ale rok horší nebyl. Možná proto, že každý z nás našel něco nového. Třeba ticho nekonečných lesů, o které kdysi přišel. Třeba stíny přeskakující po tvářích u plápolajícího ohně, který dlouhá léta nezapálil. Třeba slzy smíchu, které poznal naposledy, ani nevzpomíná kdy. Nebo obrovskou kru, kterou jsme s klukem dnes vylámali z ledu a poslali na druhý konec rybníka. Ten pisklavý zvuk tenké lední vrstvy je nezaměnitelný,
Za všechny ty věci stojí za to bojovat a pro to všechno stojí za to žít. Ať se děje, co se děje. Ať si kdo chce, říká, co chce.
S klukama jsme si, no bude to už vlastně téměř deset let, vzali za svá slova Lance Armstronga, která se hodí připomenout vždy, když se zdá, že už nemůže být hůř.
„Pain is temporary, quitting lasts forever.“
Ta slova platí pro všechny. Vzdát se není varianta.
Mějte krásné Vánoce a těm, které v nadcházejícím roce možná čeká ten nejtěžší boj – kromě Armstrongových slov pamatujte ještě jedno. Když poslední docvakne skupinu, řekne: „Tým…“
A jako každý rok, jedna písnička závěrem. Ta, která mě provázela celý rok. Může se vám zdát obyčejná, ale když ji posloucháte potisící večer po večerníčku, zjistíte, že je vlastně jedno, co se v ní zpívá. Hlavně že je s kým ji poslouchat…
