Před rokem a půl jsme se s klukama docela cinkli. Při jednání o rozšíření a přemístění skladu nás po pár špetkách alkoholického nápoje napadlo, že bychom vše mohli spojit s klubovnou. Rychlé šípy. Klasika.
Za střízliva jsme pak akci vyhodnotili jako ne zcela nereálnou. Stará půda u Jardy k ní přímo vybízela. Trámy, krovy, latě, hliněná podlaha – přesně místo, kam by Jan Tleskač ukryl své deníky. „Hele tamhle dáme na zem pár papírů z krabic, něco jen tak na sezení, nějakou bednu na hudbu a je to.“
Jak jsme řekli, tak se stalo. A od onoho okamžiku jsme přestali chodit do hospody.
Jenže. Když vysedáváte dlouho na jednom místě, nedá vám to. Koukáte kolem a… ejhle, přeci jen nějakou podlahu by to chtělo, třeba z palet, zbrousit, natřít, tady dáme koberec – jasně. Pak je potřeba samozřejmě bar, knihovnu, šipky. Ty vole potřebujeme fotbálek, hokej, basket, tamhle dáme diskokoutek, golfové odpaliště, biatlonovou střelnici, všechno bude. No a s každým nápadem se dostavba klubovny a skladu protahuje o měsíc.
A někde v půlce všeho pak přijde myšlenka s muzeem. Přeci jen je lize letos 50 let a Kickbiku bude pětadvacet. A to už si muzeum zaslouží.
To ale musíme za Jardou Honců, Davidem Seemannem, Tondou Srbem, Honzou Žákem, Vaškem Březinou, Rosťou Točíkem, Luďkem Kolářem a dalšími pamětníky. Kluci hledají fotky, koloběžky, vidlice, kola, trofeje, čísla… kontakty, vzpomínky, dávno ztracené kamarády.
A pak se z kolaudace, kdysi naplánované pro pár lidí, vyklube akce, kde se během večera protočí ke stovce koloběžkářů. Jména současná i málem zapomenutá nosí bedny plné fotografií, výsledků, plakátů, diplomů – vzpomínek, které ovlivnily minimálně část jejich životů. Neviděli se po celá desetiletí, ale zdá se, jako by se z posledního společného koloběžkového závodu vrátili včera.
Čas letí rychle a nemůžeme ho zastavit, ale zážitky spojené s koloběžkami v nás zůstávají. A je potřeba o ně pečovat, protože definitivně zmizí jen jednou. Proto Koloběžkové muzeum.
Ptáte se, zda se dá do muzea podívat? Dá. Ale ještě chvilku vyčkejte. Po sobotní akci máme na půdě tuny nového materiálu, který je potřeba zarchivovat a zpracovat. A pak, počítám na začátku podzimu, muzeum otevřeme pro veřejnost.
Do té doby si zapište do svých diářů datum ze všech nejdůležitější. Ve dnech 5. – 7.10. 2018 se definitivně rozloučíme s prvními padesáti lety koloběžkové historie, a to na Šumavě. Do té doby hledejme další ztracená jména, kamarády a příběhy. Sejde se nás opravdu hodně. Koloběžkový sport si to zaslouží.
Všechny fotografie naleznete na FCB Marčána.
Vítěz Rollo ligy 1994 Petr Vavruša s manželkou a Pájou Trojancovou
Fin Alpo Kuusisto, nejlepší distanční koloběžkář historie, poučuje Davida Seemanna (vítěz ligy z let 1989 - 1992) o kvalitě českého piva
Luděk Kolář, který se zasloužil o znovuobnovení ligy v roce 1988
Přijel i Antonín Srb s klukama z plzeňského JASu - vítěz ligy z let 1972, 1975, 1976
Mnohonásobný koloběžkový mistr světa Fin Hannu Vierikko představuje sebe, coby exponát do muzea
Pásku přestřihl majitel muzea Ing. Tlapa, předseda ČSK Zdeněk Hercik a Alpo Kuusisto
Rosťa Točík a koutek JAFIDUTO Kadaň
Koloběžka z první Rallye Bratislava - Brno - Praha 1967
Klasické stínítko lampy z medailí Ultimy
Kladeňák Karel Průcha
Šipky a muzejní knihovna
Jirka Bejček
Ivo Skutchan a kladenské trio Bejček, Skutchan, Průcha je kompletní...
A nakonec bar
Závěrečné posezení se natáhlo až k ránu
