Ten balvan pokrytý mechem krásně hřál. Natáhl jsem se na něj, zavřel oči a okamžitě usnul. Na vrcholech Slepičích hor bylo ticho jako na konci světa. Jen ptáci a šumění stromů. Pár obláčků na nebi. Ani živáčka. Jen pár polomrtváčků, kteří se s koloběžkou v ruce sem tam proplazili pěšinou po skálou.
Putovali tou dobou už dlouho a měli toho dost, ne že ne. Místy tu cestu milovali, místy nenáviděli. Ale vždy, když se ohlédli za sebe, kde jim pod nohama ležel celý svět, objevil se jim na tváři úsměv. Někteří spěchali rychle dál, protože závodili s časem. Někteří chvíli stáli a jen tak se dívali a dívali a dívali. Někteří se posadili, vytáhli rohlík a cigaretu a poslouchali to ticho.
Všichni však měli jedno společné. Na neznámých cestách hledali normální svět. Takový, který leží často na dosah ruky, jen ho často neumíme objevit. Svět, který naštěstí pořád ještě existuje.
Večer se pak u rybníka v cíli neznámém sešlo padesát kamarádů a s nimi jeden nejlepší přítel člověka, kterého loni Marčáno vtiskl do loga závodu. Každý je jiný, ale přesto se za rok sejdou znovu, protože během těch dvou ročníků zjistili, že si mají co říct a že mají přinejmenším jednu věc společnou…
… po cestách dál hledaj normální svět. Protože ta chvilka, co maj na život, jim uplyne jak od ohýnku dým…
