Když jsem byl malý, trávil jsem každý rok celé léto na chalupě u Třeboně. Bylo to vždy parádní léto. Třicetistupňové teploty, koupání v rybnících a na pískovnách, lesy plné hub a pusa permanentně modrá od borůvek. S klukama od vedle jsme lítali po vsi, kradli jsme jablka a lovili ryby na pytlačku. Vesnici spojoval se světem pouhý jeden telefonní přístroj, který měl soused na návsi u sebe v předsíni. Když nám někdo volal, soused vzal kolo, přijel, zabušil na vrata a my museli být do deseti minut na lince, jinak bychom hovor zmeškali. Autobus zajel na náves dvakrát denně a tím veškeré spojení se světem končilo.
Když jsem povyrostl, začal jsem na kole objevovat okolní vesnice a stezky všeho druhu. Jezdili jsme na houby na blata, k vodě na Lužnici, občas jsme nějaký ten kopeček vyjeli na čas a s kopce jsme si vždy pěkně zazávodili. Neměl jsem rád, když nás babička zaháněla na večeři, ale lívance, bramboráky nebo jen obyčejné brambory na loupačku jsem pokaždé snědl, až se mi za ušima louskalo.
Kopec v Kramolíně jsem uměl na kole pod dvě minuty
Letiště v polích, tady jsme si poprvé nastupovali z háku, tehdy Indurain, Zülle nebo Svorada...
Postupem času jsem jezdil ještě dále a ještě rychleji. Z obyčejného kola se stalo kolo závodní a z obyčejné koloběžky Bugaseratti Special čtyřválec, čtyřtakt na kolech Zipp, osazený těmi nejlepšími komponenty od italského Campagnola, aby byl lehký jako pírko, ba lehčí. Prostě jako z pohádky pana Wericha, Král měl tři syny.
Ještě později jsem sjezdil na koloběžce celý svět. Do alpských stoupání se drápal a do nebezpečných sjezdů v pelotonu závodníků se vrhal, abych si mohl na zeď pověsit další a další metál. Léto jsem trávil tu v Tramtárii, tu u širých oceánů, kde vlny nechávali mne, Středoevropana, u vytržení. Zbytek roku jsem prožil na židli za počítačem a díval se z okna skleněné věže. Kdesi v dáli roky odbíjely – raz, dva, tři, pět, sedm. Ale to jsem přes cinkot zlaťáků a diplomů a pracovních vyznamenání neslyšel.
Málo jsem se vracel během těch let na místa, kde jsem prožíval ty nejhezčí okamžiky dětství. Až letos. Na ten samý stůl, kde jsme s babičkou hrávali závazky, jsem postavil počítač připojený hyperrychlou čtyřiGé sítí k internetu. Po klucích od vedle ani slechu. Dávno se odstěhovali. Ani babička tu není. Ještě žije, ale nevzpomene si, co se stalo před půl minutou, natož před pěti. Příště, až se u ní zastavím, mě už možná vůbec nepozná. Lesy jsou stále plné borůvek, ale změnily se. Kam jsem chodil na křemenáče, je vykácený palouk. Kde byla louka, je najednou rybník. Věž, ze které jsme skákali do slámy, zmizela a i šípky vzadu u plotu někdo pokácel.
Koloběžku jsem si s sebou nevzal. Zlenivěl jsem. V posledních měsících se mi přejedla a nedokázal jsem si představit, že bych se jel jen tak projet.
Pak jsem v podvečer dostal chuť na pivo. Lednice vymetená. Hospoda tu není. Vlezl jsem do maštale, že si dojedu na kole vedle do vsi na dvanáctku a … najednou tam stála. Patnáct let stará koloběžka, kterou mi postavil Pepík Trojan. Na přání mi ji udělal s odmontovávatelným sedátkem. Na té jsem přeci vyhrál mistra světa a dojel kdysi do Vídně. Jako nová. Jen brzdu jsem z ní asi kdysi sundal – hodila se zřejmě tehdy na lepší a novější monopost.
Lívance a borůvky k tomu...
A vyrazil jsem. Se svojí znovuobjevenou kamarádkou. Nejprve o ves dál na pivo. Trochu z kopečka. Na sedátku to náramně jelo. Pivo jsem do sebe hodil a už, už jsem chtěl jet dále. Tady k rybníku po cestě, kde jsme jako malí s tátou zpívávali: „Proč by nemohly bejt lesy modrý!“ A dál do kopce podél polí, kde jsem dokázal kdysi donekonečna sledovat kombajny, jak sklízí obilí, až mě babička musela skoro násilím odvléci domů.
Jel jsem pomalu. Odrazil jsem se, jen když jsem musel. Jakmile cesta byla alespoň trochu s kopce, seděl jsem na sedátku a plul od kraje ke kraji silnicí. Slunce vrhalo nízké podvečerní stíny, směrem na Novohradské hory se pásla stáda krav, a když jsem zastavil, bylo slyšet jen ptáky a cvrčky v trávě u cesty. Jel jsem dál a dál a byl bych býval jel ještě dál, ale přicházející noc mne zastavila.
Další den jsem vyjel zase a potom zas. Nepočítal jsem kilometry ani rychlost. Neměl jsem cíl ani plán cesty. Občas jsem se zastavil v hospůdce u cesty, nebo si sedl jen tak do pole, díval se a poslouchal. A pak ... pak mi došlo, že jsem zpět. Na stole lívance a brambory na loupačku. Plný koš hub nesu z lesa a pohladím náš dub. Pořád tu ještě stojí. A koloběžka na mě čeká. Až vyrazím. Kdykoliv. Kamkoliv.
Až se budu vracet zpět do města, přivezu babičce bandasku borůvek. Možná nepozná, kdo ji nese, ale určitě bude vědět, odkud jsou. Jsou místa, na která nelze zapomenout.
Návrat zpět
P.S.:
Tento článek nebyl v redakčním plánu a chvíli jsem váhal, jestli ho pustit do světa. Ale třeba se bude někomu hodit. Žijeme v hektické době a často je obtížné se zastavit, otočit se a vrátit se zpět. Ať už s koloběžkou, nebo bez ní. Každopádně ale věřte, že návrat stojí za to…
A pokud byste někdo měl podobný příběh, pinkněte mi ho do mailu na sefredaktor@kolobezkovyportal.cz. Nevyhrajete nic, ale určitě bude spoustu lidí zajímat….
