Bylo mi devět. Nebo tak nějak. Léto u nás na jihu Čech. Prázdniny. Vzal jsem kolo a vyrazil za naší starou oranžovou Škodovkou. Někde u kapličky se děda na zadním sedadle otočil a zamával mi. Tak nějak jsem asi tušil, že to není dobré. Bylo to naposledy, kdy jsem ho viděl.
Letos po té samé silničce od našeho stavení odjížděl táta. Máma za volantem zatroubila, táta stáhl okénko a zamával. Seděl jsem pak dlouho vzadu u stodoly, díval jsem se, jak stíny putují po rybníku, a věděl jsem, že už to nikdy nebude jako dřív. Tátu jsem pak viděl už jen dvakrát. Dvakrát.
Když jsme se o posledním zářiovém víkendu fotili s mančaftem na lize v Konstantinkách, nikdy by mě nenapadlo, že to je poslední fotka s Davidem. Poslední. Řekli jsme si pak jen: „Tak zdar a zase po zimě. A cvič trochu…“ Nebo tak něco. Jako každý rok. Jako posledních téměř pětadvacet let.
Nic nebude jako dřív.
Možná víte, že každé Vánoce třiadvacátého přichází poslední článek v roce. Většinou je o tom, co nás v uplynulém roce potkalo. A letos to nebylo nic moc dobrého. Alespoň to tak může vypadat.
Jenže když táta odešel, byl jsem nahoře v Krkonoších. Ten večer jsem stál na Pančavských vodopádech, slunce putovalo oblohou bez mraků, stíny se pomalu plížily po kopcích, a když je pohltila tma, ještě dlouho se na západě nebe červenalo. Do toho vysoko nad hřebeny hor vyšly první hvězdy. Mohl bych přísahat, že to byl nejkrásnější západ slunce, který jsem kdy viděl.
A na začátku prosince jsem cestou za Davidem zastavil na Votičáku. Volala Evička, že už nemám jezdit. Chvíli jsem jen seděl. A seděl. Z oblohy se začal snášet sníh a začal nepravděpodobně krásný zimní prosinec plný zasněžených lesů a krápníků visících z míst, kde za pár měsíců vlaštovky začnou stavět hnízda.
Nic nebude jako dřív, ale to neznamená, že tu není krásně.
Děda si se mnou tady na zemi už nikdy nebude hrát s panďuláčky Frantou a Pepou, s tátou už nedohrajeme tu šachovou partii, kterou má vyfocenou v telefonu. A v tělocvičně mě v šest ráno už nebudou budit dopady míče na podlahu, po pokusech o Davidovy trojky.
Nedá se nic dělat. Prostě to tak chodí.
Myslím, že se mají dobře, ať už jsou kdekoliv. A jsem si jist, že se zase dříve nebo později uvidíme. Sice doufám, že to bude co nejpozději, ale až to jednou přijde, na všechny tři se opravdu těším. S dědou si přečtu Petra a Hanku, tátovi se budu smát, když utopí na příčné vodě šestý míček v řadě, a s Davidem se zase postavím na jednu startovní čáru. Snad to ale nebude zrovna závod ve sjezdu. To bych dostal ukrutný nářez.
A pak přijdou Vánoce, za oknem to udělá „vžum“, u stolu bude volná židle a pod ubrusem dopis těm, kteří nemohli přijít. A stejně jako děda, táta a David si ho jednou přečtu i já. Budeme se spolu dívat dolů na děcka, jak jim svítí oči při rozbalování dárků. A pak dohrajeme ty šachy nebo hodíme desetníkovej mariáš jako za starejch let, kdy se brzdilo na pekaře. A bude nám stejně dobře, jako nám bylo na zemi.
Tedy aspoň doufám. Nebo spíš, stoprocentně tomu věřím.
Jak jistě víte, na konci každého vánočního článku přeji všem krásné Vánoce, vyhlašuji portálové prázdniny a přidávám písničku, která mě ten rok provázela.
Krásné Vánoce všem přeji i letos. Také prázdniny začínají. Ale písnička poprvé nebude. Místo ní připojuji jedno koloběžkové videopřání…
