Druhý den koloběžkového pekla jsme si při etapě do Canazei protrpěli. Hřálo nás ale vědomí, že si přispíme. Osmnáctá etapa sice vedla přes všechny klasické dolomitské průsmyky a chlubila se výškovým převýšením 4000 metrů, ale naštěstí měřila „jen“ 137km. Navíc jsme většinu z ní měli najetou z našich předchozích výletů v okolí masivů Selly, Tofany, Fanes a dalších.


Trochu jsme si tedy přispali a po šesté vyrazily autem na start do Moeny. Prvních dvacet kilometrů bylo shodných s posledními dvaceti kilometry včerejší etapy. Kousek jedeme po cyklostezce kopírující silnici. To je vždy takový balzám na duši. Nestarat se o to, co se děje za námi, nehlídat auta.


Jsme rozlámaní jak krajíce chleba, a tak postupujeme kupředu hodně pomalu. První sluneční paprsky nás dostihují v Canazei, kde již desítky organizátorů chystají cíl cyklistům. My jsme ovšem již o etapu dále, a tak stoupáme na první kopeček dne. Slavné Passo Pordoi. Dvanáctikilometrový kopec končící ve výšce 2290m. Mimochodem během stého ročníku Tour jsme se do výšky 2000 metrů dostali jen jednou. Na Giru měl přes dva tisíce výškových snad každý druhý kopec.


Dojíždí nás Pepa Kvita s bráchou a znovu Luboš Macháček. Povídáme si o přejezdu Kanady a cesta docela sympaticky utíká. Občas nějaký croissant podaný z auta, ovoce, bidon. Krok za krokem kupředu.

Dnes máme také jednoho protřelého hosta, který s námi absolvoval jak Tour, tak i Roubaix. Tomáše Poláčka. Rozhodl se pro hodně poctivou novinařinu a etapu s námi chce dát na koloběžce. Netřeba dodávat, že na ní najezdil před odjezdem do Itálie asi tak … hodně málo kilometrů. Tipujeme, že s námi uvisí tak možná Pordoi, ale je to bojovník. Za podpory cigaret na každém kopci nakonec odjede etapu celou, což je úctyhodný výkon. Dejte si z voleje 137km a 4000 výškových metrů.


Sjezd z Pordoie do Arabby je krásně točitý a dole potkáváme skupinu českých cyklistů. Zazávodíme si s nimi směrem na Cermadoi, kde začíná druhý stoupák dne směr Falzarego a Valparolla. Sedm set metrů převýšení zpět do 2200 metrů. Kopec je opět hratelný. Počasí nás šetří, je pod mrakem, takže se nepečeme, ale do deště daleko. Falzarego je totálně bez aut a bez lidí. V sezoně je vrchol kopce narvaný vždy k prasknutí. Dnes jsme zde sami. Celé Dolomity jsou nastěhovány v Canazei na dojezdu etapy. V horských střediscích je po sezoně. Nikde ani živáčka, ani mrtváčka. Paráda.



Passo Valparolla je můj asi nejoblíbenější kopec. Kus nad profláknutým Falzaregem. Opuštěný průsmyk s krásnou chalupou na vrcholu a výhledem směrem do Alta Badie. S Alpem jsme zariskovali a vynechali jsme převlíkačku nahoře. Jen v šusťákovce jedeme kochacím tempem dolů. Nepotkáme jediné auto. A protože máme náskok, můžeme si v Corvaře v teplíčku dopřát malé pivo. To jsou jedny z mála chvil, kdy to stojí za to.


Passo Gardena pod majestátními zdmi Selly a zasněženým Val di Mesdé jedeme stále v dobré náladě. Čas je pořád dobrý. Svítí sluníčko, ale není vedro, protože fouká. Fouká dokonce tak, že v serpentině po větru se téměř nemusíme odrážet. V serpentině protivětru naopak jdeme stěží pěšky. Po očku sledujeme turisty na jištěné cestě podél vodopádů. Pokud budete mít někdy cestu, zkuste ji. Je to jedna z nejhezčích dolomitských ferat.

Na Gardeně jsem byl mnohokrát a mám to tu asi nejraději. Prochozené. Proježděné. Krásná Alta Badia. Na vrcholu opět vynechávám převlékání a pomalu klesám zpět směrem k dálnici. Kopce jezdím většinou ve stoje. Jednak proto, že se nonstop bojím a druhak proto, že zalehlým na řídítkách koloběžky se vám svět míhá před očima tak rychle, že nemáte šanci vidět všechny detaily. A to je škoda. Nikdy totiž nevíte, kdy se sem znovu podíváte. Pokud ještě vůbec někdy.
Dvacetikilometrový padák do cílového města St. Ulrich je nekonečný. Horší ovšem je, že v cílovém městě ještě není cíl. Místo aby etapa končila krásně tady, ono ne. Cesta vede dál na Passo Pinei, pak strmým sjezdem až dolů k dálnici do výšky pouhých 467m, abychom se v závěru dne museli vyšplhat zpět do 1103m vysokého cílového Ortisei / St. Ulrich. Vážně kokotina.

Pinei je malý kopeček, ale už nám dává dost pohulit. Hodně jdeme a hodně nás to nebaví. Dolomitská panoramata zmizela. Je tu jen těžká dřina. Není se co divit, že nepohrdneme Aperol Spritzem od místních. Zařídil ho, kdo jiný, než El Diablo naší výpravy, Hans Christian. Stejně jako na Tour brázdí svým bílým Puntem silnice Gira a s ním všechny vinotéky podél cesty. A jak říká Aurora: „Nalitej řídí o dost lépe než střízlivej.“
Sjezd k dálnici je už přes závit. Nekonečné a hodně prudké serpentýny. A klasicky hned u dálnice otočka o 180 stupňů a hned zpět tunelem a pak nekonečným údolím do cíle. Poslední svačina. Válíme se skutečně jak leguáni na karimatkách a špinavýma rukama dojídáme zbytky pochoutek z auta. Tomáš Poláček má koule rozsekané a chodí jak Pavel Nedvěd, ale pořád je tu s oblíbenou cigaretkou v puse. Takhle se jezdí Giro!

Posledních 15 kilometrů je nekonečných, ale pořád je světlo a stmívá se pomalu. Vzpomeneme si, jak jsme si na Pordoi s Jardou říkali, že to mladej Kviťák možná odskáče. Tehdy předjížděl ve stoupání cyklistu za cyklistou. Teď se motá podél krajnice se svojí Kostkou, bílý jako stěna. Mimochodem zajímavé je, že nás na cestě navštívilo spousty koloběžkářů, ale jediný Kviťák na Kostce. Teď vypadá, že každou chvilku omdlí, takže mu věnujeme nějaký ten gel s kofeinem od Penca. Funguje znamenitě a najíždí velmi rychle, takže do cíle to už nějak dokoníčkuje.
V Ortisei hledáme chvíli cíl, čekáme na Pelcíka, který šel po cestě už po stoosmdesáté na záchod a také na Tomáše Poláčka. V posledním kopečku mu došlo, chytil půl hodiny díru, ale nakonec nás prošitý na kost našel, jak vykládáme místním, že koloběžka je zdravý sport.

Pak už jen hodina a půl v autě serpentinami smrti do Innichenu, kde je přehnaný kemp se vším na čipové karty. Rychlá polévka a něco k zakousnutí a honem do stanu. Začíná pršet a zítra nás čeká dalších krásných horských 190km.
Sečteno podtrženo. Měli jsme obrovské štěstí, že se organizátoři nezbláznili definitivně a etapu nenatáhli ještě třeba o dalších 60 kilometrů zpět někam do hor. To už bylo vážně přes všechny závity všech šroubků ve všech koloběžkách co máme. Už takhle to bylo dost na hraně…