Blandine je stále v Kyrgyzském Oshi a od pokračování cesty dále na východ ji dělí jen víza do Číny nebo do Ruska. Vraťme se tedy ještě o kapitolu zpět na Pamir, kde Blandine zažila zřejmě zatím nejkritičtější momenty své cesty kolem světa…
Na úvod možná link, pod kterým najdete mapu a povídání o Pamir Highway - to abyste se mohli v cestě lépe orientovat: https://caravanistan.com/tajikistan/pamir-highway/
Takže ses vypravila na Pamir v podstatě v zimě. Proč? A jaké to bylo?
Pamir Highway (většina leží v Tajikistanu) je druhou nejvýše položenou silnicí světa (hned po Karakorum Highway, která spojuje Čínu s Pakistánem). V mém plánu dávala smysl pouze nepřerušovaná cesta přes Pamir. Už kvůli historii, poloze, obtížnosti, nebezpečím, ale i radostem, které taková cesta přináší. Tahle silnice je svatým grálem pro cestovatele na dvou kolech.
Pokud je nejlepším časem pro překročení Pamiru léto a podzim, pak jsem tam byla příliš pozdě. Jenže na druhou stranu – měla jsem Pamir vynechat jen, protože lidé sedící doma na gauči si myslí, že je v zimě Pamir nepřekročitelný? Řekla jsem si, že kdybych poslouchala názory většiny, nebyla bych tam, kde jsem teď, a prostě jsem vyrazila. Navíc jsem se těšila, že vyzkouším zimní podmínky a přidám nějaké ty další zkušenosti do svého cestovatelského repertoáru. Po chvilce bádání na internetu jsem zjistila, že je možná bezpečnější se na Pamir vydat v polovině zimy než na jaře, kdy hrozí velké nebezpečí lavin a sesuvů půdy. Navíc tam měla být suchá zima, která je samozřejmě vždy lepší, než mokré podmínky – nejvíce sněhu mělo napadnout až v půlce ledna.
Většina lidí (a většinou jsou to muži) si myslí, že riskuji. Ale není to tak. Když se rozhoduji, jestli pojedu tam, nebo tam, vždy zvažuji možná rizika. Risk prostě existuje a je podstatou dobrodružství. Navíc improvizace během cesty neznamená, že člověk není připraven.
Blandine ala Dalibor Beneš / foto: Blandine
Pamir Higway / foto: Blandine
Překvapilo tě něco, pokud jde o přežití Pamiru na koloběžce?
Věděla jsem, že to bude těžké. Pamir v létě na kole je hodně těžký, nebo alespoň ta náhorní plošina v orientální části Tajikistanu. Ale dívala jsem se na to tak, že během cesty Kyrgyzstánem, což je samozřejmě převážně horská země, směrem k Pamiru, si na horské podmínky zvyknu a dostanu první lekce směrem k životu venku ve velké zimě. A měla jsem pravdu.
Vyrazila jsem z Oshe odkud je cesta na náhorní plošinu mnohem strmější než směrem od Dushanbe. Vyrazila jsem s vybavením, které nebylo na takové úrovní, aby mohlo vzdorovat podmínkám, které tam na mě čekaly. Spacák ukázal po dvou letech dost intenzivního používání své limity v teplotě okolo -15°C, neměla jsem zimní obutí na koloběžku a měla jsem jen málo vychytávek na to, jak uchránit vodu před zmrznutím. Ale vyrazila jsem také s nějakými těmi triky, které pomohou s přežitím – malé hřebíčky na botách, doma zhotovené membrány proti vlhkosti atd.
Pamir Higway / foto: Blandine
Krásná cesta na koloběžku / foto: Blandine
Dnes jde vlastně o zajímavé téma. Potřebuje člověk k přežití v extrémních podmínkách, nebo klidně v průměrně obtížných podmínkách, nejnovější top vybavení? Myslím, že v tomto případě jde spíše o současné přesvědčení společnosti – co třeba ale dostat vše co máte po ruce na limit svého využití; a co třeba využití tradičních metod ochrany proti mrazu; co třeba použít kombinaci techniky a tradičních metod?
Je ta cesta o cestování v komfortu, nebo jde o něco jiného? Každý cestovatel má svůj pohled na věc a dělá věci po svém. Moje cesta není jen o objevování světa, ale také o objevování férových způsobů, kterými člověk může dnes projet svět.
Ve zkratce, lekce současného cestování, pokud jde o vybavení a technologie se vejde do krátké anekdoty: když budete pozorovat, jak se Kyrgyzové vyrovnávají se zimou a budete si přát adoptovat jejich zvyky, počkáte si na kůži a kožené palčáky z jejich zvířat, zjistíte, že vlastně nosí průmyslovou bavlnu a gumové rukavice – a tak to je, na cestě si musíte vynalézt své vlastní tradice.
Ale zpátky k cestě Pamirem. Stalo se mi, že jsem byla dehydratovaná a stalo se mi to dost rychle. V noci jsem skoro nespala, onemocněla jsem, většinu cesty jsem šla po sněhu a ledu a pomalu se šplhala z Oshe směrem na Kara-kul v čím dál více studeném počasí.
Před tím, než se dostanete do Tajikistanu, musíte nejprve projet Sary-Tash, vesničku pod severním trans-alajským hřbetem Pamiru. Přijela jsem tam úplně na dně z nekonečného stoupání z Oshe a začínala jsem cítit, jak výška ovlivňuje moji výkonnost. Pár dnů jsem si tam odpočinula a uvažovala jsem, zda mám pokračovat dále do pusté vysočiny Pamiru, o které jsem věděla, že bude opravdu těžké ji dosáhnout.
Neměla jsem sice možnost sehnat nějak rychle teplejší spacák, ale rozhodla jsem se dát tomu šanci a zjistit, kam až já a moje vybavení dojedou. Bylo to teď nebo nikdy, protože den ode dne bylo chladněji a chladněji a na konec prosince byly obecně předpokládány velké srážky. Koneckonců se vždy mohu vrátit do Sary-Tash, pokud bude průjezd nemožný, nebo životu nebezpečný.
První noc poté, co jsem opustila vesnici, byla asi nejhorší noc během mého cestování. Bylo - 30°C, větrno a celou noc jsem byla nemocná. Nejenže mi byla zima ve spacáku, ale každou hodinu jsem musela ven do zimy. Ráno jsem vyrazila dál po probdělé noci, dehydratovaná… cítila jsem se dost špatně. Měla jsem v hlavně jen další průsmyk, pokud ho projedu a dostanu se do Tajikistanu, bude to už lepší, dostanu se na vysokohorské plato a snad to pak půjde lépe.
Tak jsem pokračovala v jízdě, chůzi a tlačení. Stálo mě to další den a půl na vrchol průsmyku. A pokud bych nebyla na vrcholu přivítána rodinou v malinkém domečku uprostřed ničeno, nejsem si jistá, zda bych jela dál. Byl to opravdu intenzivní zážitek. Nikdy nezapomenu ten večer noc a ráno, kterou jsem s nimi strávila pod jednou střechou se skvělým jídlem a jejich úsměvy. Bylo tam čtyřměsíční děťátko a bylo fascinující sledovat, jak se tu o tak malé děti starají – v krásně malovaných dřevěných kolíbkách přikrytých tlustými látkami tak, že dítě je ve tmě jako pták. Navíc bylo opravdu natěsno zabalené v jakési zavinovačce.
No comment / foto: Blandine
Záchrana u rodiny / foto: Blandine
Na Tajiksksé hranici na mě čekali velmi milí celníci, kterým moc nešlo na rozum mé spaní venku v této části roku. Byli nadšení, že mi mohou dát polovinu deky, o kterou jsem je poprosila. Ta samozřejmě ale nakonec v boji se zimou moc nepomohla. Teploty v noci padaly k -30° a když na to člověk není zvyklý, je to zvláštní pocit. Cítíte, jak se vše mění v nepohyblivé a zmrzlé, jakoby uťato neviditelnou ale silnou sekerou, jako když vyfotíte vodu měnící se v led, nebo lávu měnící se v kameny. Pak se jen ponoříte do té mrznoucí černoty a cítíte nejhlubší část svého já. Člověk střeží i ten nejmenší kousek energie a zvažuje u každého pohybu, zda neztratí moc sil, nebo zda ten pohyb je nutný.
Najednou se objevil pes. Odnikud, zdálo by se. Měli jsme zvláštní vztah – on a já. Nechtěl vejít do stanu a spát u mých nohou, což by mohlo poněkud zlepšit moji situaci. Ale sledoval mě dva dny, sladil se s mým tempem, a to jsem někdy dělala pauzu každých deset kroků, abych se mohla nadechnout (příběh psa jsem popsala také zde: https://www.facebook.com/latrottineuse/posts/1645560195490064).
Některé dny jsem ušla dokonce jen nějakých 12 km prudkých stoupání. Psychicky to bylo opravdu těžké. Fyzicky jsem ztrácela vytrvalost a pořád jsem zpomalovala. A najednou jsem se rozhodla, že to vzdám.
Právě jsem minula Kara-kul a ten nejvyšší průsmyk byl stále přede mnou. Věděla jsem, že pokračování v cestě znamená spoustu dnů a nocí bez jediné vesnice nebo domova, na který bych se mohla spolehnout. Neměla jsem dost sil a zásob pokračovat, byla jsem už opravdu hodně unavená. Bylo to poprvé, kdy jsem se vyhnula překážce. Bylo to hrozné. Psychicky.
Pak přišlo to nejhorší, vrátit se do Kara-kul. Den před tím přišla ta nejhorší noc, v tunelu pod silnicí, kde opravdu nebylo závětří. Na pokraji mdlob a zhroucení jsem došla tak akorát k první Gastinistě (ubytování) ve městě.
Těžké noci venku / foto: Blandine
Dohromady jsem se dala ale rychle – „Chai“ dělá zázraky. A teplo od pece také.
Pokaždé když jsem přemýšlela o tom, že cestu kolem světa ukončím (a že to bylo v těchto týdnech často), stalo se něco signifikantního. Našla jsem místo, nebo jsem potkala někoho, kdo mi pomohl nabít zpět ztracenou energii a zjistila jsem, že i ty nejmenší věci pomáhají. Takže jsem se postavila zpět na koloběžku v Murghabu (tam jsem se dostala v picku-upu přes průsmyk Ak-Baital) a pokračovala jsem až do Dushanbe, hlavního města Tajikistanu, částečně po svých, částečně stopem. Jak jsem sjížděla níž a níž, podmínky byly více a více snesitelné a kolem Afghánistánu jsem už mohla jet na koloběžce bez větších obtíží, přestože stále pomalu kvůli ledu a kamenitým cestám.
Když to shrnu, přejezd Pamiru považuji za takový částečný propadák. Samozřejmě nejsem ráda, že se mi nepodařilo projet vlastními silami. Ale na druhou stranu jsem se tam vydrápala, přežila ty studené noci a šílené podmínky jen s tím, co jsem nahromadila během uplynulých dvou let cestování na koloběžce a s pomocí všech těch extrémně hodných lidí, které jsem na cestě potkala. Když nad tím přemýšlím, šla bych do toho znovu ve stejných podmínkách, protože navštívit ta místa v zimě je dost surealistické a zažít to lze pouze a jenom v té zimě. Jako kdybych přistála na jiné planetě, jiné galaxii.
Průsmyk / foto: Blandine
Proč ses vrátila zpět do Oshe?
Protože jsem se rozhodla, že projedu Pamir Highway (M 41) právě z Oshe. Návratem do Oshe jsem uzavřela okruh a uvidíme, co bude dále.
Život venku / foto: Blandine
A nejbližší plány? Čína, Indie?
Ha! Myslím, že dlužím cestě další pokus v něčem šíleném. Nabyla jsem další zkušenosti na Pamiru. A kdesi v dálce leží mystický uzel (a nemyslím Pamir jakožto centrum horských masivů jako Hindu-Kush, Tien-Shan a Himaláje). Je to místo, kde se znovu setkávají různé segmenty hedvábné stezky - poušť Taklamakan.
Poušť. Jde objet z jihu nebo ze severu a pokračovat na Indický poloostrov, nebo dále Čínou. Taklamakan je známa jako „Poušť smrti“, „Místo bez návratu“, které ukončilo život mnoha obchodníků ve svých pohybujících se dunách. Lidé dnes poušť objíždějí, ale já jsem se rozhodla ji přejet přímo uprostřed. Jsou tam nové cesty postavené Čínou pro průmyslové účely, které protínají stovky kilometrů bez toho, abyste viděli cokoliv jiného než duny nebo asfalt. A pokud dostanu Čínské vízum (což je dost složité, pokud jste cizinec ve Střední Asii, takže se vše pokouším zajistit přes Francouzskou agenturu), a pokud poušť přejedu, pak se chci vypravit na nejvyšší silnici světa. Karakorum Highway. Přes Pakistán do Indie. To je prostě dnešní plán...
Pamir / foto: Blandine
