Při loňské cestě do Benátek jsme si bráchou pořádně uvědomili, jak super je cestování na koloběžce (v případě bráchy na kole). Máte jen pár věcí, spíte kde chcete, jíte kde chcete a když se vám nelíbí trasa, kterou jste si doma naplánovali, prostě jí změníte. Vždyť on ten plán cesty je stejně jenom jako takové vodítko, ale až na trase se ukáže, jaký ten plán skutečně bude.
Směr Split
První srpnové úterý jsme vyrazili z Českých Budějovic na cestu s cílem v chorvatském Splitu (trasa naší cesty zde: https://mapy.cz/s/2Zh86). Vyjeli jsme hned ráno, abychom zbytečně neztráceli čas a stihli se posunout co nejvíce na jih to bude možné. Ráno jsme si sice řekli, že letos „určitě“ pojedeme bez defektů, čímž jsme mysleli hlavně píchnuté duše, ale v duchu jsme byli připraveni snad na všechno. Tedy ne úplně. Nebyli jsme připraveni přesně na ty defekty, které nás po cestě potkávaly. A tak se po šedesáti kilometrech naší cesty ozvalo kousek za obcí Malonty: „Do prdele drát!“. Prasklý drát ve výpletu kola byl první typ defektu, na který jsme připraveni nebyli. Naštěstí jsme byli ještě kousek od domova, a tak jsme využili našeho taťku, který nám hned po práci dovezl kolo náhradní a my mohli pokračovat dál. Ještě plni sil jsme časový skluz, vzniklý čekáním na náhradní kolo, dojeli a večer jsme po najetých 117 km mohli natáhnout hamaky kousek za rakouským městem Perg.
Pokud by vás zajímalo, co jsme si s sebou vezli za věci, tak já jsem jel již tradičně s batohem (bez vody a jídla asi 6,5 kg) a brácha s malým batůžkem a vakem pod sedlo na kole. Cestou do Benátek jsme zjistili, že to jde s poměrně málo věcmi, takže jsme to letos udělali stejně. Vařič jsme s sebou letos nebrali. Jen trička s krátkým rukávem jsem si letos vzal oproti loňsku dvě místo jednoho. Ale byla to chyba – byly to gramy navíc! Letos jsme totiž lépe zvládli techniku praní a následného sušení, takže jsme občas i nesmrděli (záměrně neříkám voněli). Trik spočívá v tom nedávat mokré věci do igelitového pytlíku do batohu, ale dosoušet je za cesty na sobě.
Kopečky po přejezdu Dunaje
Abychom se ale vrátili k naší cestě. Druhý den vstáváme lehce po šesté. Přes rok jsme zase ztratili veškerý grif na rychlé balení našeho nocoviště, takže chvíli trvá, než se opět postavíme na cestu. Ráno je to krásná rovinka, neboť přejíždíme Dunaj. Vzpomínáme přitom na naši loňskou cyklo-expedici podél této řeky, která vedla z Linze do Budapešti. Po chvíli ale rovinka končí a i když to ještě nejsou Alpy, tak tyhle kopce jsou přísné. Krátké prudké výjezdy nahoru a zase rychlé sjezdy dolů jen proto, abychom mohli tento postup do nekonečna opakovat. Aspoň je tu pěkně. Sice trochu vedro, ale pěkně. Odpoledne se konečně přiblížíme k pořádným kopcům a po nákupu v supermarketu se chystáme na dojezd do Admontu. Od tohoto cíle nás dělí asi jen 30 km, avšak také první delší stoupání. Brácha šlape do pedálů, já trhám asfalt (a pomalu a nevědomky i podrážku svých bot) a přitom nás začíná honit bouřka. Do toho všeho začíná pršet. Pár kilometrů před Admontem nás však zachraňuje nejluxusnější autobusová zastávka na světě. Alespoň v tu chvíli nám to tak připadá a protože se nám už nechce do deště, tak zde strávíme i noc. Tento den jsme najeli 96 km.
Tak tahle budka nás zachránila.
Následující den začínáme pěkně zostra. 500 výškových metrů, sjezd a znovu 600 výškových metrů. Pak nás čeká dlouhý sjezd kde to ale moc nejede, protože nám fouká slušný proťák, a tak trénujeme jízdu v háku. Protože je vedro, dáme po cestě koupačku a k večeru to po nějakých 115 kilometrech dotáhneme do Freisachu, kde to pro tento den zapíchneme, natáhneme hamaky a za zvuku štěkajících srnců (nic příjemného) usínáme.
Do Slovinska
V pátek se chystáme překonat rakousko-slovinské hranice. Říkám překonat, protože tahle hranice je asi v 1100 metrech nad mořem a Klagenfurt, kde začíná stoupání, je ve výšce asi 450 metrů nad mořem. Popoháněni navíc skutečností, že kolem poledne mají být v horách bouřky a my do Klagenfurtu musíme ujet ještě asi 45 kilometrů a potom budeme muset asi dalších 25 kilometrů stoupat, jedeme jak jen to jde. Po nákupu ve Sparu se kolem jedenácté vydáváme konečně do stoupání. Stoupání je na koloběžce občas už rozumně nejetelné, a tak v prudkých pasážích slézám ze stupátka a přecházím do chůze, zatímco brácha šlape na kole a neslézá. Samozřejmě proto, že má přehazovačku takže to má automaticky snazší a do kopce mu to jede přece úplně samo. Tuhle teorii se mi sice snaží cestou několikrát vymluvit, ale já mu to stejně nevěřím.
Těsně před koncem stoupání nás zastihne mega liják, takže jsme rádi, že nás čeká průjezd tunelem, kde budeme chvíli v suchu. Před tunelem nasazujeme čelovky a dáváme světla na koloběžku a kolo. Přítomní motoristé na nás sice koukají jako na totální exoty, ale nám je to v tu chvíli úplně jedno a náramně se bavíme. V tunelu protneme státní hranici Slovinska a pro nás tak začíná další kapitola výpravy.
Abychom ji nezačali úplně nezáživně, tak se nám omylem podaří najet na silnici pro motorová vozidla, čehož si nevšimneme a kde logicky nemáme co dělat. Pravda, už asi dvacáté auto nás „zdraví“ troubením, ale my si říkáme „no jo, Slovinci“ (později zjistíme, že ve skutečnosti jsou Slovinci k cyklistům snad ještě ohleduplnější, než Rakušáci a to je co říct). Že je něco špatně nám sepne po několika kilometrech jízdy až když jeden řidič na nás kroutí vztyčeným ukazováčkem. Těsně před nájezdem na dálnicí směrem na Lublaň tedy tuto silnici opouštíme. Samozřejmě proto, že nechceme uvíznout v koloně.
K večeru dojíždíme do města Kranj, kde poprvé zjišťuji, že hloubka dezénu na mých podrážkách je alarmující a že pokud s tím něco neuděláme, tak do Splitu dojedu bos (nikoliv jako boss). Proto naplánujeme na další den zastávku v OBI na okraji Lublaně, kde koupíme deset metrů všespravující stříbrné pásky, která nás podrží po zbytek cesty.
Abychom se vyhnuli kolonám, na dálnici nevjíždíme.
Pátý den ráno po průjezdu Lublaně a nákupu toho stříbrného zázraku pokračujeme dál směrem na jih. Přes Žužemberk, kde se nachází krásný hrad, pokračujeme do městečka Črnomelj, kam dojedeme až k večeru. Tady si kvůli své blbosti koupím v Lidlu místo bezinkové limonády litr a půl bezinkového sirupu, který se ředí 1:7 s vodou. Po tom co se mi brácha vysměje, musím sirup vyhodit, protože ho nemáme kam dát. Holt každý den se úplně nezadaří. Večer pak máme na tachometru 114 kilometrů, takže se nám stále daří držet průměrně 110 kilometrů za den.
Chorvatsko
Ráno dalšího dne zjišťuji po pár kilometrech jízdy, že jsem píchnul. Na chorvatské hranice už je to kousek, takže na ně ještě na poloprázdné duši dojedu a tam duši vyměníme. Na pomezí Slovinska a Chorvatska vidíme obrovské lesy a mě poprvé napadá myšlenka, jestli tu nemůžou být medvědi. Rychle ji zaháním. Právě projíždíme kus od největšího vojenského újezdu v Chorvatsku, který má krásné jméno Eugen Kvaternik. Asi šedesát kilometrů nemáme potkat nějakou větší vesnici, kde by bylo možné něco koupit. Docela nás překvapí, když se uprostřed údolí před námi objeví obrovské stanové městečko. Jak jedeme dál, začínáme slyšet dunění hudby a také potkáváme hromady lidí, kteří vypadají spíš jako zombie. Chvíli si myslíme, že to je největší sešlost pojídačů houbiček v celé Evropě, neboť zde potkáváme několik stopujících zombíků, kteří podle cedulí míří do různých částí Evropy. Seberu tedy odvahu a zeptám se jednoho kolemjdoucího, co to je za akci. Prý je to festival psychedelické muziky Momento Demento a podle jeho slov je to „cool“. No dobře, budeme mu to věřit a pokračujeme do města Slunj. Tady nakoupíme a vydáváme se po hlavní silnici značené jako cyklotrasa směrem na Plitvická jezera, kde se chytáme nocovat. Po chvíli ale zjišťujeme jakou chybu jsme udělali. Míjí nás jedno auto za druhým, do toho občas autobus a nějaký ten kamion. Krajnice tu není téměř žádná. V duchu proklínáme značkovače chorvatských cyklotras a při tom počítáme, kolik nám ještě zbývá kilometrů do dnešního cíle, protože tahle silnice je peklo. Cestou si všímám loga národního parku Plitvická jezera, na kterém je nakreslený medvěd. To mi obnoví moje myšlenky na medvědy a tak říkám bráchovi, jestli by se nepodíval do mobilu, zda tu nějaké medvědy nemůžeme potkat. Tvrdí mi, že našel, že medvědi zde žijí ve speciálních rezervacích a že je tu ve volné přírodě není možné potkat. Přesto ale večer vyndavám všechno naše jídlo z batohu, který mívám přes noc pod hamakou a dávám ho do tašky na strom kus od nás. Až ráno se od bráchy dozvídám, že to co mi říkal večer s medvědy, není tak úplně pravda a že medvěda jsme zde opravdu potkat mohli. Nechtěl mě strašit, to je od něj hezké, ale kdyby mi to řekl rovnou, asi bych dal to jídlo od nás ještě kus dál, protože deset metrů od hamaky, kde jsme měli jídlo, bych potkat medvěda opravdu nechtěl.
Vstáváme brzy ráno, protože nás po té příšerné silnici čeká ještě asi 25 kilometrů, tak abychom se vyhnuli největšímu provozu. To se nám stejně úplně nedaří, takže jsme rádi, když dojedeme do Korenice, kde z této silnice sjíždíme a čeká nás 120 kilometrů dlouhý průjezd přes hory, kde je jen minimum vesnic, které jsou stejně většinou téměř celé opuštěné. Tento úsek bychom rádi zvládli ještě dnes.
Ještě než se ale vydáme dál na cestu, dokupujeme nějaké zásoby jídla a pití. Nakoupit jdu já a zkušeně beru dva litrové ledové čaje, které chceme hned vypít. No, nebyly to ledové čaje. Poměr 1:7 je mi už dobře známé číslo, a tak se mi podruhé za cestu stává, že kupuji sirup. Asi budu muset začít číst ty etikety a nevybírat podle obrázku.
Vinnetou
Hned po sjezdu z hlavní silnice se nám otevírá scenérie jako z Vinetoua, případně jako odněkud z Ameriky. Nekonečné planiny přes které se táhne jedna rovná silnice. Poté co projedeme skrz tyto planiny začínáme stoupat asi 700 výškových metrů a dostáváme se tak na nejvyšší bod chorvatské části cesty. Odsud sjíždíme do obce Donji Lapac, kde máme možnost nakoupit. Kupujeme hlavně zásoby vody, protože nás čeká asi 86 kilometrů do městečka Knin rozpálenou krajinou s několika stoupáními, kde navíc není mnoho vesnic, natož pak nějaký obchod. Jeden tu tedy má být, ale snažíme se na něj úplně nespoléhat. Tahle část cesty ale stojí za to. Z mého pohledu asi nejhezčí část. Lidi nepotkáváme téměř žádné, aut zde jezdí minimum, vesnice, kterými projíždíme, jsou opuštěné a příroda kolem je lidskou rukou téměř nedotčená. Projíždíme těsně podél hranic s Bosnou a Hercegovinou a přitom se kocháme nádhernou scenérií kolem nás. Z krajiny, která je navzdory našim očekáváním až příliš zelená se přesuneme ještě trochu více na jih. Tady začíná být půda již trochu vysušenější, ale stále ne tolik, jak jsme předpokládali. K večeru pak po najetých 145 kilometrech dojedeme do města Knin, které se nám jeví jako město uprostřed ničeho. Usínáme tu v hamakách na kopci nad městem kousek od podivného betonového monumentu za zvuku štěkajících toulavých psů. Od cíle naší cesty nás dělí už méně než sto kilometrů, takže se chystáme na dojezd následující den.
Krajina jako z Vinetoua.
Banana Split
Na poledne hlásí bouřky, takže chceme vyjet co nejdříve. To se nám samozřejmě nedaří, protože hned při výjezdu brácha zjišťuje, že má prázdnou duši. To způsobuje, že vyjíždíme asi nejpozději ze všech dní - až ve čtvrt na devět. Jedeme, co to jde, ale bouřky nás dostihnou přesně v půlce trasy. Zrovna projíždíme přes kopce, kde jsou kolem nás jen kleče, takže nás velmi potěší opuštěná autobusová zastávka, do které se můžeme schovat a bouřku zde přečkat. Nakonec tu strávíme asi tři hodiny a odpoledne se vydáváme na posledních pár desítek kilometrů cesty do Splitu. Ty probíhají více méně hladce. Jen 10 kilometrů před Splitem dojedeme na silnici, která je v mapě značená jako asfaltová, ale ve skutečnosti je to prašná cesta s kamením - pro nás neprůjezdná. Rozhodneme se tedy jít pěšky. Mně se do bot skrz zdevastovanou podrážku dostávají kamínky a bráchovi se v žabkách (jeho „přezůvky“ z cyklistických treter) také nejde úplně ideálně. Nakonec si dáme takto sedm kilometrů pěkného pochodového cvičení. Přehoupneme se přes poslední hřeben a konečně poprvé na naší cestě vidíme moře a pod námi Split. Máme radost. Jednak proto, že jsme to dokázali, ale také proto, že zde už začíná asfalt a dojezd do Splitu bude pohodový. Navíc si také oddychneme, že bráchovi vydržela funkční přehazovačka, protože u ní měl načaté lanko (na to jsme také připraveni nebyli), takže mu už moc nepřehazovala a posledních asi 150 kilometrů mohl jet jen na tři převody.
%im%
Restaurace, na kterou se celou cestu těšíme se nakonec večer nekoná, protože přijíždíme už za šera a ještě potřebujeme najít místo na spaní. Proto dáváme rychlou večeři ve stylu „co Kaufland dá“ a gastronomický zážitek si plánujeme až na další den. Hamaky nakonec natahujeme do borového háje hned na břehu moře.
Ráno vstaneme, dáme koupačku v moři a přesuneme se do města. Nejprve koupíme jízdenku na vlak domů a pak si jdeme projít město a užívat si pocitu, že jsme to opět dokázali. Ještě chceme najít nějakou kavárnu, kde by měli Banana Split, což se nám podaří k večeru asi dvě hodiny před odjezdem vlaku. Výlet tedy může být úspěšně zakončen nad dobrou kávou a vytouženým banánem s vanilkovou zmrzlinou a čokoládovým topingem.
Večer potom nastoupíme do nočního vlaku, ráno přestoupíme v Záhřebu na vlak do Vídně a odsud už najdeme spojení do Českých Velenic, odkud to je do Českých Budějovic jen kousek. I přesto, že jsme ujeli během osmi dnů 900 kilometrů, jsme nabití spoustou energie a už se těšíme na nějakou další společnou cestu.
Za námi Split a moře
Když jsme nad tím s bráchou přemýšleli, tak jsme došli k závěru, že on takový vícedenní výlet, nebo říkejme tomu expedice, se stejně moc neliší od toho, když doma vezmete koloběžku, jedete se projet, večer jdete spát, další den jedete znovu a tak to opakujete dokud vás to baví. Jediné čím je taková expedice od toho výletu doma jiná je, že jedete s batohem, nespíte ve své posteli a že si na sebe občas ráno berete dres, který je už trochu propocený z dne předchozího. Jinak nic víc. Prostě úplně normální projížďka víc dní za sebou, která je ale o hodně intenzivnější, dobrodružnější a kde se krajina kolem vás mění rychleji. Nejlepší je, že na tu projížďku může vyrazit kdokoliv! A že každý nezvládne dávat stovku kilometrů denně? No a co. Tak pojede padesát, nebo jen čtyřicet. Ono třeba právě proto že pojede pomaleji zažije něco, co ti, kdo trasu proletí, vůbec nepoznají. Tak do toho! Stačí se jen odhodlat. Vyjet můžete třeba zítra.
