První dvě etapy
Je až k podivu, z kolika různých koutů republiky se dokázali lidi dopravit. Já jsem třeba jel Volkswagen rychlíkem mířícím z Hodonína do Aše. Potěš volant. Déšť celou cestu, zima, sychravo, nám moc nadějí na pohodový prolog nedávalo. Setkání dvorním fotografem Ivošem málem neproběhlo, protože mě s novým sestřihem na bradě nepoznal.
Peloton se oblékl do teplých sad oblečení a po doprovodném programu žáků z Aše se vyrazilo na Cheb. A jako by čert nechtěl, 10 km 10. ročníku, přejezd, hup, zadní kolečko ve vzduchu a Josef Zimovčák předvedl ukázkový parakotoul. Pošramocený nos, zlomený drát a potrhané sedlo však není překážkou, naskočil a hurá dál.
Zastávka v Chebu, následuje Kynšperk nad Ohří a cíl v Sokolově. Byť se jede celkem zvolna, místy se čelo rozjede na 30-35km/h a je co dohánět. V průběhu dne se počasí umoudřilo a bez jediné kapky, do cíle dokonce za teplých paprsků slunce. Jedna část je ubytovaná v místě cíle a startu, druhá část míří včetně mě na statek asi 5 km od startu. Míjíme povrchový důl a na statku nás vítá plný dvůr domácího zvířectva.
Do druhé etapy již slunce svítí od rána a i když průběh předchozího dne zanechal své následky, přeci jenom je start veselejší.
Peloton má několik svých osobností a funkcí. Jednou z nejdůležitějších je lídr/trasér. Ten má trasu etapy projetou a naviguje Josefa Zimovčáka z těsné blízkosti. Druhým člověkem po boku jezdce na vysokém kole je jeho osobní domestik - veze mu bidon. Nedílnou součástí pelotonu již několik let jsou pánové profesoři, doktoři a docenti - kupříkladu pánové Pirk, Pafko a Králík. A tak k rozbitému nosu Josefa Zimovčáka se sešlo pětičlenné doktorské gremium, které odsouhlasilo tři stehy.
Ze Sokolova míříme na Nejdek, dále na Ostrov, pak Klášterec nad Ohří, Kadaň a cíl v Žatci. Kadaň, jakožto domovský přístav týmu JAFIDUTO, nás přivítala naprosto letním počasím, doprovodným programem místní mateřské školky a místostarosta nás doprovodil na kole dál.
V průběhu etapy se daří peloton koloběžkově vzdělávat a jen nekompatibilita našich bot brání si stroje vyměnit. Probíráme tak techniku jízdy, obuv, ale i jednotlivé typy koloběžek. Také vidím spoustu odkazů na naše předchozí akce, tuhle samolepka KickFrance, támhle bidon KickItaly...
Ze Žatce do Úval
Startu v Žatci předcházela instruktáž stylově z balkonu. Pohyb v pelotonu a stejně tak účast na akci má svá pravidla, která je nutná dodržovat. Přilba je jasná věc, jízda maximálně ve dvou vedle sebe. Focení za jízdy nepřipadá v úvahu, stejně jako sluchátka v uších. No, dost mudrování, jen jsem chtěl oddálit ne příliš příjemné počáteční kilometry. Ano, už to začalo trochu bolet. O něco dřív, než jsem čekal, ale nejspíš tomu ani nepomohlo nastolené svižné tempo. A tak jsem si ani žádně neužil průjezdy mezi chmelnicemi. To už nás jelo 87.
V Postoloprtech se přidala skupina místních žáků včetně svých učitelek a hned nás bylo necelých 150. Trasa vedla bezpečně cyklostezkou, lehce uvadajícím žákům se dostalo pomoci od členů pelotonu. Přesto po druhém stoupání toho měla většina dost a trochu se odpočívalo. Přes Libochovice, kde jsme po polévce pomohli otevřít budoucí muzeum cyklistiky, jsme dojeli do Mšených lázní. Vynikající oběd v jídelně s koleny zaseknutými pod dětskými stolky a hurá dál. Cíl v pivovaru Zichovec v nádherné budově vyšvihl i zatím nejhodnotnější dar v hodnotě 200 000 Kč.
Vydatná večeře i snídaně nejspíš zapříčinily to, že prvních 37km jsme ujeli ani nevím jak. Po zastávce ve Slaném se v Libochovičkách u rybníka přidal Vašek Liška. Jen si sem odložím jedno slovní spojeni - dělová koule v ošatce vajec. Tak, pokračujeme dál. Po prvním stoupání jsem Vaška potkal až na obědě v Družci.
Ve sjezdu na Beroun se přidal Marčáno až do Rudné, odkud pokračoval ve svém tréninku na 1000mil dál, jak jinak než na RaceMAX 28. A také v Rudné mi přišla sms od Vaška, že jede vlakem. Z Berouna do Rudné bylo pár pěkných stoupání, která jsme s Marčánem s chutí svižně vyjeli. A z Rudné již jen dvě poslední zastávky v Praze, s cílem u Zemědělského muzea.
Peloton kromě svých osobností má i své zvuky a vůně. Obzvláště ve sjezdech. Skřípání kotoučů, brzdových špalků, cvakání volnoběžných ořechů nebo cvrlikot řetězu hledajícího ty správné zuby. A vůně? Snad nejvýraznější je spálená guma. To totiž Josef Zimovčák brzdí ve sjezdu podrážkou boty o zadní kolečko. Takže se blížíme k první pražské zastávce, sjezd po vymačkaném asfaltu, vůně žádná, přední kolo poskočí, zlomí se a je to na 11 stehů na okem. Etapu dojíždíme bez kapitána, ale již na hotelu víme, že se druhý den na startu v Úvalech objeví.
Z Úval do Jeseníku
Start z Úval, pohoda ne? Z Českého statku v Dolních Počernicích bratru 10km, no přeci to nepojedu vlakem. Takže po snídani, hned do plnejch a nějakou pětadvacítkou s pár dalšíma hurá na start. Tam se objevil i pan Václav, který nesložil zbraně a že nás doprovodí do Kolína. Za Úvalama se Josef Zimovčák, notně potlučený z předešlého dne, nechá vyměnit neméně zkušeným Ivanem Burkertem. To je člověk, který, vždy s jedním parťákem v autě, již na vysokém kole také projel kde co. Vašek stačí, co mu sjezdy dovolí, a tak je stále v pelotonu. V Pečkách se připojí i Káťa. Naše Kobří. A tak bylo na dalších několik km o tématu rozhodnuto.
Samozřejmě, že se většina ptala hlavně na to, jaký je rozdíl mezi její a mojí koloběžkou, že jo ;) Nicméně tempo je nemilosrdné a Káťa zůstává vzadu. Vašek do Kolína zdárně dojel, když využil dlouhého sjezdu a peloton docvakl. A vydal se na vlak zpět. Z Kolína valíme na Chvaletice, kde už mi to moc nechutná. Večer se trochu protáhl, no a znáte to. Z Chvaletic nás ale čeká dlouhý přejezd 38km. To už místama nevím, kde najít nějaké síly.
Další zastávky se mi smrskly na voda, stín, voda a jedem. Probírá mě až stoupání na cílový kopec ve Velinách. Přejezd do kempu už je ale za trest. Náladu mi mírně zvedá guláš s osmi a pivo. Ve 20h usínám poprvé. Ve 21h se budím a vypadá to, že mě přejel parní válec. Kolona parních válců. Usínám podruhé. Ve 23h se opět probudím, převléknu se a jdu spát.
Budíček zafungoval dle plánu v 6:30. Vstávám tedy po 10,5h spánku. Vypadá to, že by to šlo. Na start vyrážím s předstihem, abych ty 2km ještě stačil rozdýchat. Za zvuku zvonu v místní kapli vyrážíme vstříc další etapě. Jede se přes škodovku ve Kvasinách, kde se mimo jiné pověnují velocipedu, na kterém byla objevena prasklinka. Při občerstvení v místním autosalonu se objevuje Pavel Kňákal, že si doskočil z dovolené, a doprovází nás dalších několik km.
Od rána si vezu kamaráda, jmenuje se puchejř. Trochu spolu bojujeme. Vyhrává. Zatím. Zkouším s nohou, co se dá, i když se toho moc nedá. Požádám tedy Matěje, Ivošova řidiče a kameramana, jestli by mi nesehnal pár drobností, stejně jede do lékárny. Jooo Matěj. Toho prostě chcete. Ten ti vám nadhodí na smeč, i když vlastně nic neřekne. A kromě toho, mě zachránil. Takže ho mám teď rád dvakrát. A to mi ještě po cestě pomůžou s Ivošem s vodou, protože ani dva plné bidony mi na dalším dlouhém přejezdu nestačili. V Králíkách proběhne rychlá operace a kamarád nekamarád, puchejř musí pryč. Dalších několik km stále nic moc, ale dá se.
Přijde stoupání na Ostružnou a tam už svým klepáním bot opět prudím první skupinu vrchařů. Následuje sjezd a další stoupání na Ramzovou. Finální sjezd do Jeseníku je již jen sladkou odměnou pro všechny. A to včetně Josefa Zimovčáka, který nečekaně vyskočil na druhé vysoké kolo a spolu s Ivanem přivedli peloton do Jeseníku. Na náměstí jsem si pak vzpomněl na start velkého favorita Eurocupové časovky do vrchu, Aleše Kuleho.
Pokračování příště…
