Jede se do Ameriky, hurá. V Americe je všechno větší - auta, lidi, kopce. Velký jsou i naše plány - uprostřed služebky den volna v Colorado Springs a pokus o zdolání legendární hory Pikes Peak. A velká je taky moje blbost, díky který to nebude na kolobce...Do háje! Ačkoli jsem to před cestou dlouho nosil v hlavě, nenašel jsem si čas na to, abych si pořídil nějakej skládací stroj. Plán tedy zní – v cyklospeciálce Angletech v Colorado Springs sedneme na lehokola AZUB, která pro ně vyrábíme, a brzy ráno vyrazíme. No, co už.
Nakonec si vybíram tříkolku. Během balení před Kelvinem, majitelem obchodu, utrousim, že by bylo skvělý, mít možnost dát to na kolobce. Kroutí hlavou, odchází a za pár minut přede mnou stojí s žebříkem. Následuju ho na půdu a doslova padám na hubu – nádhernej červenej Kickbike v plný palbě. Po pár minutách přichází vystřízlivění – kolobka je z roku 1998, vše v původnim stavu - plášťě, brzdový špalíky. To nepůjde. Do háje podruhý! Alespoň kolobku zprovozňujeme a jdu se projet po dvoře. Nášlap pekelně vysoko, ale jinak to tenkrát musel bejt super stroj. Odkládám a dobaluju věci na tříkolku. Večeře, pivko, postel.
Na startu
Ráno házíme věci do aut a vyrážíme pod Americkou horu. Kelvin bere i Kickbike, prý kdybych si to rozmyslel. Parkujeme v místě startu tradičního závodu do vrchu a kolegové Honza a Kuba mě definivně dostávají – cestou se domluvili, že když vyjedu na kolobce, přijede pro mne nahoru auto. A pak něco o plnění snů, a tak, a jede se. Bude to asi 13 mil, z 9000 stop na 14000, na hranici lesa prej v pohodě, pak se to zvedá, nad 12000 je to náročný, zvlášť bez aklimatizace, výšková nemoc a tak. Je nás osm, jeden brzy odpadá díky problémům s kolem, pokračujou dva kluci z Angletechu na silničkách, jeden na tříkolce, místní borec na leháči, Honza taktéž, Kuba na tříkole, já na kolobce. Jupijajééé!
Jede se fajn, sklon kolem sedmi procent, zastávka v 10000 a pak už každej svým tempem. Nádherný počasí, krásný výhledy. Steve, kterej na silničce lítá od prvního k poslednímu, se začíná ptát, jesti vše OK. Přijde mi, že to trochu moc řeší, ale projistotu si hlídám tempo. Přece jen místní asi ví. Po panoramatickym výjezdu na hřeben přichází rovinka a krátkej sjezd. Jedu za Stevem v háku, říká, že to máme, trošku si přišlápnu a užívám si sluníčka, který i přes kolem poletující vločky sněhu dovoluje jet v kraťasech a tričku. Navzdory předpokladum necejtim ani náznak problému, dejchá se skvěle, dejchá se lehce, hodně lehce, možná až moc lehce, je to divný, je to v háji!
Pradědeček Sport G4 ve 4300m
Jednou rukou visim za řidítka a druhou se opíram o zem. Nesmim omdlít, jsem na tý blbý straně silnice, žádný svodidla, sráz. Snažim se dostat na druhou stranu, motám se, brní ruce, záda, nejvíc rty, necejtim prsty. Kolobku nechávam ležet a jdu krok za krokem dolů. Nic, nevyšlo to, zimnice, snažim se dejchat a jít, jakmile něco z toho dělam víc, začíná mi šumět v uších...
Lehokolovej dres má jednu výhodu, má kapsy na přední straně. Vybíram sušenky, soukam se do bundy, obrácený rukávy, nejde to, ach jo. Nikde nikdo. Hele, cejtim prsty, mám bundu, že by přece jen? Otáčim se, jde to. Beru kolobku dělam fotku a jdu pomalu vzhůru. Zbývá jen jedna dlouhá serpentina. Velká paní ve velkym autě mi podává koblihu. V pravidelnym rytmu cedím přes sousta kyslík a začíná to bejt dobrý. Jsem na vrcholu, 14115 stop, 4302 mnm, kousek se projedu mimo silnici a jdu k chatě. Steve už tam čeká, ostatní dojížděj, děláme foto, kluci říkají, že musíme dolů, mám na sobě Kirkovy hadry, jedeme.
Měl předurčeno zůstat na půdě, ale nakonec se ještě jednou podíval ven
Nakonec jsme to dali. Já i ta červrná nádhera z půdy. Nahoru i dolů, celou cestu. Děkuju klukum z Angletechu, kupujeme Plzně, padnou ještě ten večer na chatě v horách. Dva dni je nám blbě, služebka, povinnosti, do háje! Muj první výlet na Kickbiku stál za to.
