Život je pes
Celý příběh vlastně začal před cca 5ti lety. To jsem po poslední operaci nejmladšího syna zjistil, že mám sbalené kufry za dveřmi a na krku tahanice u soudu. Rozchod nikdy není příjemný a tenhle nebyl jiný. Psychicky i fyzicky na dně, pod vlivem léků a s diagnózou „Panic atack“, kdy mi Garda zabavila řidičák, zadlužený až po uši. Nějakou dobu na psychárně, pak psycholog, pravidelné návštěvy lékaře. Plácal jsem se od ničeho k ničemu bezmála tři roky. Až jednou přišel mail…
To jsem se zrovna rozhodnul, že ani letos domů nepoletím, ale život je pes a jeden nikdy neví, co si na něj zítra přichystá. Ten mail byl od kamaráda a stálo v něm, že jedna parta, která už 15 let funguje, měla velkou slezinu, že i na mě si ti pacholci vzpomněli, protože patřím k zakládajícím členům a že mi aspoň posílá pár fotek a nějaké video, abych z toho něco měl. Já měl především slzy v očích. Moc se mi stýskalo. Po kamarádech, po sněhu, po Jizerkách, Roverkách, po našem srubu. Prostě se mi stýskalo. Druhý den jsem si v práci vyjednal volno, koupil letenky… A život, ten pouliční kříženec Jorkšíra s Dobrmanem mi připravil další šok. Po patnácti letech mi sám od sebe zavolal otec. Měli jsme dlouhý rozhovor, ale až po pár týdnech jsem pochopil, že to byl jeden z nejdůležitějších hovorů v životě.
Dovolená naplánovaná na březen, bezmála tři neděle volna a klidu. Táta na mě čekal na letišti a cesta do Liberce nám nakonec trvala přes 4 hodiny, ale stálo to za to. Nikdy jsme si moc nerozuměli, ale najednou bylo vše jinak.
A hned první víkend, při návratu z vandru v Roverkách s lidmi, které jsem přes deset let neviděl, jsem JI v Zahrádkách na nádraží potkal. Markéta, moje velká školní – a taky tajná láska. Domluvili jsme si oběd, pak kafe, druhý kafe, to už dvakrát nechala ujet vlak. Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem nebyl sám. To byl druhý zásadní okamžik...
Já a koloběžka, třetí veledůležitý okamžik mého života
O koloběžkách jsem samozřejmě slyšel už dávno, dokonce jsem i nějaké viděl, ale nebyly to ty, které se na silnicích a stezkách pohybují dnes. Od těch dob uběhlo spousta času a právě při téhle návštěvě Čech – už více jak 12 let žiju v Irsku – jsem po nějaké zatoužil. To jsem zrovna pěšky obíhal jeden Power Trail v okolí Hodkovic. Byl březen a nádherné počasí a až na konci dovolené jsem zjistil, že jsem několikrát prošel kolem obchodu s koloběžkami.
Uplynulo pár týdnů a můj nejlepší kamarád, kterého znám už od první třídy, mi zavolal, že si koupil koloběžku a až zase přiletím, musím si to zkusit. Jenže uplynul ještě bezmála rok, než k tomu došlo… Psal se rok 2016, byl květen a v Petrašovicích u Hodkovic jsem cumlal kafe a ždímal internet, protože jsem hledal nějakou otevřenou střelnici. Ke čtyřicátým narozeninám jsem si totiž splnil jeden veliký a dávný sen, koupil jsem si perkusní pušku Kentucky. Pušku lovců kožešin, Long Rifle. Vždycky mě zajímalo období let 1800 – 1850. No a tak cucám to kafe a najednou mi blesklo hlavou, Ty vole, vždyť on má tu koloběžku!!! A tak jsem Martina poprosil o předvedení. Na první pohled se mi líbila. Kostka Tour 3, nádherný a veliký stroj, černá matná barva, červený náboje, pro mě luxus na kolech. A tak jsem poprosil o projížďku… A to byl ten třetí okamžik.
Koloběžka na silnici, vyklopený stojánek, svítí slunce a já trochu nerozhodně chodím kolem a koukám na ten silniční koráb. Martin mi do ničeho nekecal, nic mi k tomu neřekl. Nechal mě, ať si na všechno přijdu sám. Tak jsem po chvíli přišel na to, jak stojánek sklopit, zkouším stupátko a pak jsem se poprvé odrazil ... Já, těžce nesportovní typ, pro kterého je běh sebevražda a který zavrhnul kolo, protože mě z něj vždycky bolel zadek a v posledních letech i záda a krk. Já, těžce obézní, s váhou bezmála 120kg. Odrazil jsem se a jel. Ten první odraz mi byl opravdu osudný, protože v té chvíli jsem věděl, co doopravdy chci, věděl jsem, že tohle je to, co potřebuju. Od té chvíle jsem byl ztracen.
Chtěl jsem koloběžku za každou cenu…
(Pokračování příště...)
