Netrvalo to ani moc dlouho. Necelých šestnáct let. Za tu dobu jsem absolvoval sto závodů Rollo ligy. Začalo to 25.8.2001 ve Vlkově a skončilo 15.7.2017 v Račicích. Krásných sto ligových závodů, 50 víkendů, ve kterých se leckdy odehrály historky více či méně uvěřitelné. Ty nejlepší si pamatujeme samozřejmě dodnes.
Třeba legendární Tour de Šumava a Tlapíkův Forman, tedy automobil pro muže. U ohně sedí zbytek přeživších a Gazdův syn Tomáš ve svých šesti letech roznáší pivo. Ve Formanovi jedou klasické rokenroly. Kdo nevydrží, vypadává z auta a zůstává ležet pod koly. Kapacita automobilu, klasických pět osob, bývala v oněch ligových kolech překročena leckdy i třikrát.
Kdo nevydržel tempo Formana, vypadl z auta a jak spadl, tak zůstal
Nedělní šumavská rána se snídaňovým šumavským stolem nebývala tedy nic moc a časovka do vrchu, to byla vždy totální smrt. Pravidelně se měřily promile alkoholu v krvi před odjezdem na start a po dojezdu do cíle. Leckdo dokázal během sedmikilometrového stoupání smazat třeba i více než promili a půl.
Sobotní odpoledne po závodě na Tour de Šumava
V pětadvacátém ročníku Tour de Šumava diskli polovinu pelotonu, protože nestihla časový limit. Zastavili jsme se tehdy v hojném počtu samozřejmě na pivko na Kvildě. Den předtím málem zvítězil v mistrovství Ultimy ve sbírání hub Petr Hub. Slavil jen do té chvíle, kdy jsme odhalili, že přinesl koš plný hořčáků.
Pryč jsou doby, kdy se na zlínské Rollo lize pořádané Petrem Vavrušou a Jirkou Ešnerem pravidelně snídaly parádní domácí utopence. Bylo to jediné, co dokázalo vrátit žaludek po těžké sobotní noci do normálu. Při blahé paměti si nelze nevzpomenout, že jsem zlínské MČR v časovce musel jet pouze ve spodkách. Samozřejmě jsem prohrál nějakou šílenou noční sázku s Kájou Cvalínem, jejíž obsah jsme si sice ráno nepamatovali, ale cenu pro jejího vítěze bohužel ano. Kupodivu jsem mistrák tenkrát vyhrál.
Klasické ubytko - u Petra Vavruši v garáži před zlínskými závody
V průběhu času vymizelo také spaní v tělocvičnách, což ochudilo současné koloběžkáře o řadu nezapomenutelných zážitků. K těm nejlepším pravidelně patřívalo vstávání Davida Seemanna okolo šesté hodiny ranní, při kterém David pravidelně dribloval a házel na koš. Parádní budíček. Také situace, kdy po návratu z veselice již bylo moje místo obsazeno, nebo kdy se naopak později se navrátivší závodník dožadoval místa mého, bývaly velmi veselé. Veselejší byly již jen takové situace, při kterých jsem nenašel ani svoje místo a někdy ani tělocvičnu.
Tělocvična
V průběhu času dorůstali mladé naděje plzeňského koloběhu, což bylo dobře, protože bylo koho smotávat toaletním papírem do podoby mumie a následně jím rolovat po schodech dolů. Byli zde tací, kteří dokázali udělat nevědomky z kempové chatky v noci kůlničku na dříví. A také zahraniční borci, kteří usínali na lounské White Party pod schody místní diskotéky, nebo tančili v Plzni v přeplněném klubu v elasťákách na židlích, které stavěli do pyramid sahajících až ke stropu.
Obvyklá sobotní legrace - Petr Vavruša a Hannu Vierikko, EC Praha 2005 - vlevo dole přihlíží Hans Christian, pro kterého to byly první závody - zalíbilo se mu tolik, že žádný Eurocup od té doby nevynechal
Trochu mi chybí ta atmosféra. Zahulená hospoda, kde Jirka Dupal rozkládá ručně psané historické tabulky. Kde Petr Vavruša vykřikuje, jak koupí celou Rollo ligu, a kde vzadu, pěkně v koutě, Rosťa Točík a spol. vytahují desetníky na mariáš. Závody, ve kterých se časy přinejhorším dopočetli tak nějak od oka. „Jak daleko jsi byl asi za Kájou?“ ptával se Petr Hub. „Neviděls ho jo, tak řekněme patnáct sekund ne?“ A bylo to patnáct sekund. Stupně vítězů ze staré škodovky, tři lahváče pro vítěze, dva pro druhého a jeden pro třetího. Později třeba šampaňské, které dokázal ještě v roce 2011 Kai Imonnen na Mistrovství Evropy na nejvyšším stupínku na pódiu vyexovat za zvuků finské národní hymny.
Některé akce začinaly nevinně, jako tato večeře v Liberci - následujícího dne nás musel Fido s Kájou odvézt na start do Görlitz v bezvědomí...
Doby káček za 2500,- Kč i s poštovným za cestu vlakem ze Zlína do Prahy jsou prostě pryč. Teď jezdíme na karbonových speciálech v součtu za osm pětek. Naštěstí to ale neznamená, že je třeba nad koloběžkovým sportem lámat hůl.
Zavíračka sobotní ligové oslavy v Račicích spadla někam ke čtvrté hodině ranní. V tu dobu se na mole račického kanálu, které jsme narychlo přestavěli na diskomolo, nacházelo ještě mnoho mistrů světa a téměř kompletní česká koloběžková ekipa, která se pár hodin na to vydala na trať 45km dlouhého maratonu. Je to tím, že jde pořád jen o koloběžky. O nic víc. A to je dobře.
