Tento týden jsme trochu ve shonu, protože chystáme ultrakolaudaci Koloběžkového muzea a klubovny Ultimy. K muzeu se ovšem hodí i tento příspěvek Luďka Koláře, který se v roce 1988 zasloužil o znovuobnovení Rollo ligy po jejím šestiletém výpadku.
Ke koloběžkám jsem se dostal přes kamaráda z práce mého otce, pana Karla Hradského. Patřil mezi pravidelné účastníky prvních ročníků Rollo Ligy, snad se i zúčastnil rallye Praha – Brno – Bratislava. V každém případě byl tahounem koloběžkového dění v mém rodišti, Újezdě u Brna. Karle, ještě jednou díky. V Újezdě se pořádala pro děti ze základní školy tzv. Mini Rollo Liga, seriál krátkých, spíše sprintérských koloběžkových závodů. Právě z ní se rekrutovalo několik budoucích závodníků. Někdo zkusil pár závodů, někdo vydržel mnoho let. Jako třeba já, nebo Zdeněk Buchta.
Rollo Ligy se v oněch letech nemohli zúčastňovat závodníci mladší patnácti let. Tedy i já jsem netrpělivě musel vyčkat tohoto životního mezníku. No a na jaře 1980 jsem se konečně dočkal. Postavil jsem se na start druhého kola Rollo Ligy 1980 (na první konané v Kladně jsem nebyl klubem nominován) v Praze. Sobotní závod se uskutečnil v okolí Barrandova. Na trati byly prudké výjezdy i rychlé sjezdy, které ovšem musely být relativně bezpečné, protože se jezdilo na koloběžkách bez brzd. Ve druhém kole jsem zažil překvapení. Někteří závodníci po výjezdu na kopec nepokračovali v závodě, ale dali si na zahrádce hospůdky jedno pivko. Na kolobky naskočili (a znovu mě předjeli) posléze. Tehdy zvítězil Milan Mištera z Plzně, s kterým jsem o pár let později vytvořil zářez do historie koloběhu. Do cíle jsem dorazil čtrnáctý ze sedmadvaceti, tedy v polovině pole. Jen pro pobavení, nestor koloběhu David Seemann skončil hned za mnou. Ano, toto bude můj sport!
2. Po závodě (rychlostí kritérium) v Újezdě u Brna 30.8.1981. Na snímku leží vítěz Milan Mištera, v podřepu zleva třetí Zdeněk Buchta, čtvrtý Luděk Kolář, šestý Vít Orgoň. První zleva stojící je Karel Hradský, jeden z otců Rollo ligy v roce 1968.
Posezení po závodě, které je dle mého názoru nutné zachovávat i v nynější době, mé rozhodnutí jen utvrdilo. Druhý den se konal závod v pražské Stromovce. Při něm jsem si v jednom z průjezdů okolo cíle bral od pořadatele pití a určitě i nevyježděností jsem upadnul a dost se odřel. Ze závodu jsem odstoupil. Po závodě jsem dostal od Karla kartáč s tím, že pár odřenin nemůže být důvodem k vzdání. Od té doby jsem všechny další závody dokončil.
Bude-li se článek líbit, mohu napsat o mém druhém závodu číslo jedna. Že to nedává logiku? No možná to pochopíte.
