17.9.2016

Moje první stovka na koloběžce - Zdeněk Hercík

Zdeněk Hercík Moje první stovka na koloběžce
Téměř poslední článek ze série #mojekilo - první stovka Zdeňka Hercíka

Cesta k mému prvnímu kilu byla velice dlouhá a dal jsem ho teprve potom, co jsem si po třech letech koloběžkování koupil pořádný stroj – Kickbike RaceMAX28 (říkám mu Běloušek). Budu stručný, i když jsem na cestě strávil téměř pět pohodových hodin. Omáčku kolem své osoby vynechám, vášniví čtenáři mohou svoji potřebu ukojit u zajímavějších článků na tomto portálu.

V září 2015 jsem pošilhával po Posázavském poháru, který se jezdí kousek od nás, ale časově mně to nevyšlo. Pro sebe a koloběžku jsem si dovolil uloupit trochu více času až v neděli 25. října. Hned po obědě jsem si vyrobil alibi. Zeptal jsem se dětí, jestli si se mnou nechtějí něco zahrát nebo se projít... Měly práci do školy, ke které mě nepotřebovaly. Řekl jsem, že se tedy skočím trochu projet..., trochu víc než jindy. Někdy si dovolím dát v neděli hodinové kolečko kolem baráku.

Protože se zrovna na neděli měnil čas na zimní, přibalil jsem světlo, k tomu pár müsli tyčinek a větrovku (do taštičky na řidítka). S měsíčním zpožděním jsem vyrazil na trasu Posázavského poháru. Ze začátku jsem se musel brzdit, abych to nepřeháněl se tempem. Cesta příjemně ubíhala, profil je poměrně zvlněný a to mám rád. Nejdříve cesta stoupala ke Struhařovu, potom k Ondřejovu, z Chocerad, za Divišov, ze Šternberka, za Rataje a potom už jen za Vyžlovku a byl jsem doma. Sjezdy byly pěkné, ale jel jsem je většinou poprvé, proto hlavně opatrně. Nepříjemných věcí během cesty mnoho nebylo. Dokázal bych oželet kostky v Ondřejově. Taky si vybavím menší krizi před Sázavou, kdy začínal hlaďák. Sušenky padly už v první polovině cesty. Naštěstí jsem jel kolem otevřených potravin a měl jsem sebou nějaké drobné. Nakoupil jídlo a za deset kilometrů už to bylo v pořádku a závěr jízdy jsem si užíval. Poslední komplikací byla bolest za krkem. Sjezdy ke konci cesty už jsem jel ve stoje a na řidítka si nelehal. Nyní už mám řidítka vyřešená jinak a jezdím i dlouhé štreky se spoustou sjezdů bez problémů.

Závěrečných 20 kilometrů jsem jel se světlem. Protože jezdím do práce i z práce na koloběžce celý rok, není to pro mě nic nového. Jízdu za tmy, pokud je bez provozu, si užívám. Trasa Posázavského poháru si o kochání vyloženě říká, nicméně krásné pocity pravidelně zažívám i při nočním dupání bez kochání. Vlastně někdy se kochám i za tmy – noční oblohou.

V létě zavane vlahý vzdoušek, v zimě mrznou chlupy v nose a já si to stejně užívám. Neřeším, jak jedu rychle, jestli někam dorazím včas. Prostě si pluju prostorem, pobrukuju si něco pod vousy a je mně jedno, jestli jedu zrovna na Mastrovi nebo RaceMAXOVI, prostě jedu sám a je mi fajn (poznámka pro pesimisty – ano několikrát se mně stalo, že jsem si to neužíval – promočený a promrzlý, nahozený sněhovou břečkou od projíždějícího auta, a nevím co ještě; takové ojedinělé výstřelky zvládám bez reptání)

Během cesty se mně stala ojedinělá věc, něco jsem vyfotil – Český Šternberk. Normálně nefotím, co s fotkou, svoje pocity z jízdy stejně nedokážu nikomu sdělit a fotka nepomůže. Lepší než vzpomínat nad fotkou je zajet si pro nový zážitek ven.

Budu upřímný článek jsem rozepsal hned, když byla vyhlášena soutěž. Jenže jsem si říkal, proč psát něco nezajímavého, dal jsem ho k ledu. Teď když znám výhru a teče mně do bot s termínem, jednám rychle. Kdybych náhodou získal některou z výher, byl by to slušný důvod si ji vybrat. To by mně doma určitě schválili, přece nenechám výhru propadnout. ;-)

Hm, tak jsem se zase nechal unést svým tlacháním zabíhajícím do všemožných stran a detailů a článek začíná bobtnat. Větu o stručnosti v prvním odstavci nechám jako nepovedený vtip, jejím smazáním už nic nezachráním. Stop, rychle poslat a čekat jestli se mě ještě drží výherní klika.