Prolog
Začíná léto roku 2013, povaluji se doma před televizní obrazovkou a sleduji Tour de France. Občas se přenosem mihnou šoty o statečných koloběžkářích týmu Kick France, kteří částečně zavinili moji současnou situaci. Od března vlastním koloběžku a jezdím s ní kolem komína. Až inspirace od výše uvedené týmu mi dodala odvahy i začínám jezdit i „daleké cesty“. Při jedné takové dálce neuvěřitelných 20 km (slovy dvacet) od rodného hnízda sjíždím jeden kopec, na celkem známé stezce Č.Budějovice – Purkarec tak šikovně, že si při zuřivém zvonění na překážející spoluobčany současně se zvonkem mačkám i přední brzdu. Místo abych předvedl svůj pověstný parakotoul, následuje celkem obyčejný držkopád. Sedřený celý levý bok tak nevadí, jen na levém rameni mi vyskočila boule, z čehož se později vyvine utržené rameno. Následuje operace, měsíční pauza, rehabilitace, v září reoperace s vyndáním drátů. Zkrátka velká část sezóny v čudu.
Hurá do dáli
Za to rok 2014 to je jiná káva. Je první den Nového roku, svítí slunce a je kolem osmi stupňů, ideální stav pro novoroční vyjížďku. Podobný ráz počasí pokračuje v následujících dnech a týdnech, zima si vzala dovolenou. Koncem března mám vcelku najeto pár kilásků, tak proč si nedat dlouhý výlet. Už ani nevím, proč mě napadla trasa Č.Budějovice -Červená Lhota. Je rozhodnuto, beru si na pondělí 31. března dovolenou a vyrážím.
Začínám dupat po pravém břehu Vltavy. První věc, která mi kazí trochu plán, je kupodivu počasí. Místo víkendového slunečného jarního počasí je mlhavo a zataženo nízkou oblačností, je mi ziminka. Odbočuji od řeky doprava a přes Hrdějovice mírně do kopce stoupám na Borek, kde odbočím do lesa směrem na Červený Újezdec. Tělo je již zahřáté, ale mé motory, pravá a levá noha, začínají jít ztuha. To je druhá věc kazící mi plán. Tady se projevila moje nezkušenost. Tuším, že včera jsem měl odpočívat a ne jezdit
padesát km. Krize je na prvním větším kopci pod Červeným Újezcem. Nedá se nic dělat, asi třicet metrů jdu pěšmo. Konečně je kopec za mnou, projedu Kolný a nořím se do lesa směrem na rybník Dvořište. Tohle je asi nejkrásnější část cesty, pořád lesem po slušném asfaltu a většinou s kopce nebo po rovině. Po hrázi míjím rybník a za nedlouho vjíždím do Lomnice nad Lužnicí. Tady je naplánována svačina zhruba v polovině cesty tam. Až menší krizi jde vše dle plánu a hesla: nepřepálit začátek, nepřepálit prostředek a nepřepálit konec!
Po jídle pokračuji dál, za Lomnicí zatáčím vlevo na Klec, mezi rybníky a lesy do Valu a dál do Hamru. Čtyřicátý odjetý kilometr a pohoda. Leč v Hamru nevím, jestli doleva, doprava nebo rovně. Na papírku mám naplánována průjezdní místa, neboť nepoužívám mapu natož GPS. Orientuji se podle slunce, lišejníku anebo se zeptám. Bohužel jihočeské vesnice v pondělí ráno jsou prosty lidí. Pak objevuji cedulku s kolem a šipkou rovně společně s modrou turistickou. Jedu tedy rovně. Po pár set metrech se asfalt mění na polní cestu, polní cesta v pěšinu a pěšina v pole. Co teď? Mám se vracet? Nikdy! Odhodlaně jedu po okraji pole a pak musím po poli. Z kolobrndy slézám a jdeme polem.
Na Červené Lhotě
Zjišťuji, že jít po vlhkém poli s dvaceticentimetrovým ozimem nebude žádná prča. Mé nové New Balancky začínaní připomínat stará bagančata obalená blátem a váží asi tisíc tun. Vlhká hlína se lepí i na kola až musím, rozepnou drhnoucí brzdy. Modrá turistická značka se mi dávno ztratila. Pole se mi zdá nekonečné. Vpřed mě ženou zvuky projíždějících aut v dáli, tam někde bude silnice. Konečně je pole za mnou a ocitám se na louce u řeky Nežárky, kde koloběžku koupelí zbavuji nánosů z pole a boty čistím o trávu.
Za ještě neolistěnými stromy prosvítá dům, mířím k němu, a když se dostanu blíže, zjišťuji, že je na druhém břehu řeku a žádná silnice se nekoná. Řeka tu totiž vytvořila velký oblouk. Cesta polem mi dala zabrat, tak sním i druhou sváču připravenou na zpáteční cestu. Jídlo mě trochu uklidní a konečně nacházím cestu ven z louky a po polní cestě narážím na silnici. Po pár kilometrech vidím známou siluetu, ocitám se mimo plán ve Veselí nad Lužnicí.
Kufrování je třetí věc, která mi kazí plán. Chvilku váhám, zda nepřehodnotím cíl cesty, ale rozkaz zněl jasně: Dojet do Červené Lhoty! Odjíždím tedy z Veselí, pohoda se mírně vytratila, cítím únavu z náročné cesty polem a přidává se protivítr. Jedu přes Drahov, Višňovou, Dírnou a po šedesáti šesti kilometrech vidím známý pohádkový zámek Červená Lhota. Konečně. Sice mám hodinu a půl zpoždění, ale jsem tu. Proběhne rychlé foto a malá venkovní prohlídka, sezóna ještě nezačalo, tak musím na plánovaný oběd jet ještě čtyři kiláčky do Deštné. Tam v restauraci U Mocnáře doplňuji energii, mám veliký hlad, dávám polévku a gulášek se šesti zalévám litrem nealkopiva. Po krátkém odpočinku a závěrečném presíčku vyrážím nazpět. Ještě v místním obchodu dokupuji banány, čokoládu a pití. Hned z Deštné začíná kopeček a nohy odmítají poslušnost, volím indiánský běh a silou vůle překonávám převýšení. Na kopečku fouká, fouká hezky do zad. Od tohoto okamžiku jde vše skoro jako po másle. Nohy se rozhýbou, doplněná energie začíná působit kladně. A ten vítr v zádech, to je velký pomocník. Opět míjím Červenou Lhotu, dále projíždím Dírnou, Višňovou přes Pleše se ocitám na osudné křižovatce v Hamru. Teď vidím, kde soudruh z NDR udělal chybu. Chybami se přece učíme. A pak to přichází, za obcí Val napjatě sleduji tacháč. Někde tam v lese, mezi Valem a Klecí se objeví číslo 100, řvu jako tur, zastavuji a zapíjím tento slavnostní a historický okamžik vodkou z bidonu. Opravuji vodou z bidonu. Psychika dělá hodně, jako by mě někdo polil živou vodou. Před Lomnicí dávám další jídlo a měním zpáteční trasu. Jedu přes Mazelov, Ševětín, Vitín a Chotýčany na Budějce. Jede se mi dobře a dupu všechny kopce a kopečky. Poté si ještě jednou zařvu po vyjetí posledního horizontu a jsem nad Budějkami. Je to skvělý pocit, vědět, že již žádné stoupání, jen hezky dolů a pak po rovině, proběhne takový koloběžkářský orgasmus.
Epilog
Já su tak štasnej, jsem doma. Utahaný jako kotě, ale spokojený s výkonem, nakonec těch kilometrů je 146 a ještě stihnu v telce ovečku Shaun.
V tomto roce se mi podaří splnit ještě několik koloběžkářských snů a nejet za rok 6000km. Projetá trasa se mi hodila při cestě do Humpolce, kde již nebloudím, ale to je již jiný příběh....
