Od posledního koloběžkového mistráku v Holandsku uplynuly čtyři roky. Čtyři dlouhé roky vyplněné covidovou pauzou, nemožností cestování a válkami všeho druhu. Čtyři roky, na jejichž začátku jsem se po návratu z Holandska vyjádřil tak, že umíráme.
Po návratu z Estonska je zpráva poněkud pozitivnější.
Jedeme dál.
Parádně uspořádaný estonský majstršaft navštívilo mnohem méně závoďáků než v minulosti, přičemž se mistrák stal přehlídkou úspěchů českého nároďáku v boji s mizivou konkurencí. Koloběžkový sport v Evropě za hranicemi naší vlasti stále skomírá.
Ale…
Když se podíváte pod pokličku mistrovství hlouběji, zjistíte, že koloběžkový sport je stále takový, jako před téměř dvaceti lety, kdy se mistrovství světa konalo poprvé. Jen Hannu už spadá pomalu mezi ultraveterány, Alpovi je 49 a také Kai Immonen již nahlédl do kategorie masters. Jejich dětem je zhruba stejně jako našim dětem a už se vesele plácají podél trati, nebo metají kozelce s koloběžkou na trampolíně. Jejich manželky a přítelkyně si zvesela zazávodí. A ke konci dne vše smyje pivo, sauna a pár příběhů, které jsme slyšeli již tisíckrát. I když některé vlastně poprvé, protože jindy nemluvný Thomas Porthin se zázračně naučil Anglicky a vynikající tanečník Matti najde sem tam tlumočníka.
Mezi tím vším se pohybuje mystická postava našeho sportu, Hans Christian, se zásobou dobrého vína vždy po ruce. Neviděli jsme se čtyři roky, ale je to jako bychom se naposledy loučili včera. Protože to, co jsme spolu za ta dlouhá léta zažili, nelze ničím smazat.
Takže, přestože koloběžkový sport skomírá, jedeme dál. A pojedeme tak dlouho, dokud si děti našich dětí neřeknou, že to je vlastně celé úplná hloupost. To se ale, myslím, nestane. Je to totiž koloběžkový sport. Nic víc, ale hlavně nic míň.
____
Kdyby vás zajímalo, jak to vlastně celé dopadlo, koukněte na článek Petra Pešty na webu ČSK…
