Pro nedočkavce nebo ty, kteří jsou líní číst, předesílám, že na konci článku jsou k dispozici rovněž videoreporty z každé etapy Mírova přejezdu republiky.
Míro, koloběžkáří tě znají z občasných příspěvků na Koloběžky CZ, já tě znám z výletu na Bajkal, prozradím, že velkou náplň tvého života představuje paragliding a lítání. No ale jak se dostane člověk z nebe ke koloběžce?
Sportuju od malička. Od mládí jsem hrál vrcholově badminton - dotáhl jsem to až do druhé celostátní ligy, pár zápasů jsem odehrál i v té nejvyšší. Někdy kolem dvaceti let jsem se zbláznil do paraglidingu a létání jsem se začal věnovat i profesně - stal se ze mě letecký novinář a naučil jsem se létat i na dalších strojích - motorovém padáku, ultralehkých letadlech a vírnících. Vždy jsem ale k tomu sportoval i jinak - stále jsem hrál badminton, pro udržení kondice běhal - začaly mě bavit delší tratě, půlmaratony.
Svůj vztah k vytrvalosti jsem otestoval nejvíc při mém úspěšném pokusu o světový rekord v motorovém paraglidingu, na kterém jsem za 90 dní uletěl více než 9000 kilometrů a zapsal se tak v roce 2011 do Guinnessovy knihy rekordů. Po pětatřicítce mě ale začaly dohánět bolístky způsobené předchozí kariérou a také po dvou dětech zvyšující se tělesnou hmotností. Šel jsem si zahrát badminton a dva týdny jsem léčil bolavou achilovku, šel jsem si zaběhat a týden mě bolelo koleno. Pak jsem se jednou na vodě na Jizeře svezl patnáct kilometrů na koloběžce po stezce podél řeky - byla to láska na první pohled.
Co tě vlastně na koloběžkách baví? Jak vím, jezdíš hodně a hlavně sám…
Toho je hodně. Z technického hlediska mě baví jejich jednoduchost. Zkontroluješ brzdy a hustotu pneumatik a jedeš. Líbí se mi také škála a různorodost koloběžek. Za rozumné peníze se dá pořídit koloběžka do města, na silnici, do terénu.
Co se týče jízdy - jednoduše mě baví ten pohyb. Přijde mi přirozený, namáhám při něm celé tělo, takže po delší jízdě cítím celkovou únavu, ale žádná partie mě nebolí nijak speciálně. Jízda není nudná, protože jinak se jede po rovince, jinak do kopečka, jinak z kopce.
Jezdím hlavně sám, protože koloběh je skvělý na vyčištění hlavy. Po dvaceti minutách jízdy se dostávám do jakési meditační fáze, kdy jsem sice soustředěný na jízdu a okolní provoz, zároveň jsem ale ve svém vlastní světě. Proto se nezlobte, když vás třeba hned nepozdravím, nebo nepoznám, když se někde potkáme.
Rád se ale zastavím při vyjížďkách za kamarády na pivko, nebo se seznamuji při zastávkách s novými lidmi - koloběžka je i bezvadný komunikační prostředek, protože lidi zajímá, proč jezdíte zrovna na koloběžce. Koloběžka je pro každého vzpomínka na dětství.
Na konci července jsi se rozhodl přejet ČR napříč po padesáté rovnoběžce. Co tě k tomu vedlo?
Pavel Sehnal, se kterým jsem se seznámil v únoru na expedici Ice Storm na Bajkale, které jsi velel a já se připojil jako kameraman, mi na začátku léta poslal informaci o akci, kterou organizuje jeho Slavia Pojišťovna sport team. Z Chebu do Opavy po 50. rovnoběžce přes pár průjezdných bodů na horském nebo silničním kole. Od první chvíle se mi ten nápad líbil a zařadil jsem si ho do seznamu případných aktivit, kdyby mi na to o prázdninách vyšel čas. No a vyšel. Kvůli koronavirové situaci v Moravskoslezském kraji mi krachnul dvoutýdenní výcvik na nové ultralehké letadlo, které bych měl v budoucnosti předvádět. První týden jsem vyšetřil pár dní na prázdninový výlet na jižní Moravu s mladší dcerou a ten druhý jsem si rezervoval na přejezd republiky. Už od začátku prázdnin jsem měl k dispozici nový model koloběžky Yedoo Wolfer, cestou z Moravy jsem si v praze ve Světě koloběžek koupil brašnu na řídítka, v pondělí odpoledne jsem se definitivně rozhodl, že jedu a v úterý ve 4:30 už seděl ve vlaku z Ústí do Chebu.
Asi jsi nikdy nejel takhle daleko?
Nejel. Za ty dva roky, co na koloběžce jezdím, jsem ujel nějakých pět šest stokilometrových jizd, běžně jezdím jízdy kolem padesáti kilometrů. Věděl jsem ale, že když pojedu v klidu od rána do večera, každý den můžu v pohodě ujet dost přes sto kilometrů i několik dní za sebou. A to se následně potvrdilo.
Jak dlouho cesta trvala a jak byla vlastně dlouhá?
Původně jsem si myslel, že budu schopen trasu ujet během tří, maximálně čtyř dnů. Trasa měřila celkem 526 kilometrů. Už po prvních padesáti kilometrech mi ale bylo jasné, že za tři dny to neujedu ani náhodou, za čtyři pouze se sebezapřením a riskem nějakého zranění. Navíc mě hned první den začalo docela hodně bolet levé koleno, které jsem si kdysi zranil při paraglidingu. Takže už během prvního dne dozrála taktika užít si to a dojet na pohodu v celkovém čase pod 100 hodin, tedy zhruba do sobotního poledne. Celkem jsem tedy jel pět etap - 106, 130, 115, 113 a 62 km, nastoupal jsem při tom něco přes pět kilometrů a čtyřikrát jsem na cestě nocoval.
Kdybys měl vystihnout každou z etap třemi slovy, jaká slovy by to byla?
1. etapa - Sakra, koleno bolí.
2. etapa - Koleno přestalo bolet!
3. etapa - Euforii střídá krize
4. etapa - Krizi střídá euforie
5. etapa - Euforie, krize, euforie
Měl jsi někde nějakou větší krizi, nebo sis to celé hlavně užíval?
Už jsem to napsal výše. Hned první den mě strašně začalo bolet levé koleno. Při odrazu to bylo dobré, horší byl odraz pravou nohou. Stále se to horšilo a první den večer jsem musel zakončit zhruba o čtyřicet kilometrů dříve, než jsem měl v plánu. Odpočinul jsem si a ráno to vypadalo dobře. Po deseti kilometrech ale byla bolest zpět. Myslel jsem, že to bude asi konec, ale přesvědčil jsem se, že dojedu alespoň do Nižboru, kde jsem chtěl končit včera, dám si tam pauzu a uvidím. Soustředil jsem se víc na techniku jízdy a vědomí přesunul více z kolena na okolní prostředí, nádherně čistý vzduch a všeobjímající pocit svobody. V Nižboru jsem si dal kafe, dobrou snídani, a od Berounu mě koleno nezabolelo ani jednou. Prostě se uzdravilo.
Fakt vážnou krizi jsem měl ve třetí etapě za Pardubicemi, bylo hrozné vedro a já se prostě uvařil. Ke čtvrtému průjezdnému bodu v Moravanech jsem jel sice po pěkných rovinatých silničkách, přesto jsem se posledních patnáct kilometrů ploužil desítkou. V Moravanech u jezera jsem snědl dva nanuky a hodinu se chladil ve stínu a večerní jízda do Vysokého Mýta už byla na pohodu.
Nakoukl jsi pod pokličku koloběžkového světa. Je podobný tomu paraglidovému nebo se ty komunity liší?
Ty dvě komunity jsou si překvapivě podobné. Většina letců dělá i další sporty, podobně jako já. Hodně letců běhá, jezdí na kole, v zimě na běžkách. Stále populárnější je také paraglidingová disciplína hike & fly, kdy si paraglidista nese výbavu na zádech, vyleze na kopec, z toho odletí, přistane, vyleze na další kopec a zase letí... Při mém přejezdu republiky jsem si říkal, že v mém případě je to vlastně taková nová disciplína hike & kick. Bylo milé, že povzbuzující zprávy mi během přejezdu chodily od zástupců obou komunit. Stejně tak blahopřání po dojezdu. Hodně mě těší, že můj výkon uznale hodnotí i borci - sportovci, kteří by byli schopni zvládnout trasu i za polovinu času. Obecně si myslím, že ryzí sportovci jsou fajn lidi, nezávisle na sportu, který dělají. Mají rádi život, navzájem si fandí, rádi se vidí, pokecají a bujaře se pobaví. Nikdo se před nikým zbytečně nepovyšuje ani neponižuje.
%img0
Nějaký další plán? Nebo třeba kombinace lítání a koloběžky?
Žádný další konkrétní plán nemám. V rozhodování něčeho se zúčastnit jsem poměrně impulzivní, přijde nápad nebo výzva a hned vím, jestli do toho jdu nebo ne - stejně to bylo s Bajkalem, stejně teď s rovnoběžkou. A neříkal jsi ty něco o Mongolsku? Třeba jsem se touto jízdou kvalifikoval i jako jezdec, nejen jako kameraman. :-) O kombinaci létání a koloběžky jsem taky uvažoval - že bych třeba ráno a večer jel na koloběžce a přes den v termice letěl na padáku. To už ale chce podpůrný tým, což je starost navíc, takže asi zůstane jen u úvah.
Hlavně by se mi líbilo, kdyby se do podobných akcí pouštělo průběžně více lidí a nebáli se tím pochlubit a inspirovat další. Každý má své hranice jinde a je fajn zjišťovat, kde jsou. Největší bariéry má člověk sám v sobě, vždycky se dá najít objektivní důvod, proč to nejde. Když jsem ale na trati, tak pocit, že dokážu opustit svou komfortní zónu, je vlastně neskutečně komfortní.
1. etapa Cheb - Kralovice (106 km)
2. etapa Kralovice - Kouřim (130 km)
3. etapa Kouřim - Vysoké Mýto (113 km)
4. etapa Vysoké Mýto - Rýmařov (115 km)
5. etapa Rýmařov - Opava (62 km)
