Vzhledem k tomu, že při přihlašování trošku prudili se závodní cyklolicencí a lékařskou prohlídkou, tak jsem pořadatelům ani neříkal, že to chci jet na koloběžce.
Za startovné 40€ jsou v paketu těstoviny, sýr, crafťácké triko, ponožky, občerstvení. Start je tady (jako v zimě) ve velkém stylu tradičně za hlasitého zvuku kapely ACDC. Ve špalírech přihlížejících diváků se postupně rozjíždí necelá dvoutisícovka silničářů a mezi nimi jeden koloběžkářský „Jouda,“ kterému velmi brzo po rovinách všichni mizí z dohledu.
Pěkný profil
Silniční kolo je a bude vždycky výrazně rychlejší, a to že člověk někoho občas předjede, je zapříčiněno hlavně nižší výkoností kolaře. Celkově náročnější trasa (celkem 35km do kopce) má stoupání přesahující 18%, takže alespoň v takovýchto pasážích je občasná šance na předjetí.
Postupně si na Passo di Lavazo nasbírám půl stovku silničářů jen tím, že jedu stále konstantní tempo a „odpočívám“ v pasážích, které padají na 8%. Nejhorší jsou ale kopce, kde je stále prudké konstantní tempo s nedostatkem serpentin, ve kterých by šlo odpočíva. Pohled na mrtvou veverku u silnice mi nepřidá, snad takhle nedopadnu.
Na Passo Lavaze
Vedle silnice v lesích tu zpravidla teče nějaká říčka, prostě jako na Šumavě vedle Vydry. Pravda akorát trochu více do kopce. Italové jsou velmi uznalí (a to nejen ti, které předjíždím). Dávají obdiv hodně najevo a často pochvalně gestikulují a říkají „complimenti“. Na trati je pár dobře rozmístěných občerstvovaček, kde si kromě jiného lze doplnit bidony.
Passo Lavaze
V příkrém stoupání na Passo di Lavazo je čerstvá srážka motorkáře z autem, takže jsem jen kradmo koukal, jestli není někde roztroušený po příkopech, aby se mi ještě nepřitížilo. Jojo,to se pořád jezdí přes plnou čáru, dokud podobný nápad nemá také protijedoucí.
Relativně bezpečné sjezdy v několika vesnicích bohužel značně překračují 70km/h. Snad mi nepřijde domu nějaká neobjednaná drahá fotografie. V rámci bezpečnosti se výrazně přibržďuje jen v úsecích, kde je mokro na vozovce.
Směrem na S. Pietro
V kopcích se dosti často otevírají krásné průhledy na mohutné okolní hory, ze kterých pozvolna mizí sníh. I když jsem se po 80km bohatě vešel do časového průjezdního limitu, rozhodnutí nepokračovat dále na delší trasu přes další průsmyky ve vydatném dešti považuji za správné. To ostatně vidím na vracejících se „promodralých“ klepajících se závodnících. V cíli mne bouřlivě vítají diváci, přestože jsem téměř na opačném chvostu jako vítěz.
Jako na Šumavě
Celkově moc pěkný závod, ale vzhledem k tomu, že tu jsou kopce jako „bů“, doporučuji se předtím projet, aby to tolik nebolelo. Vůbec to není o tom, honit se jenom s cyklisty (které stejně nedoženeme), ale také o tom si užít parádní atmosféru s několikahodinovým kvalitním výkonem v pěkné přírodě, kterou se cestou kocháme. Potom není divu, že ještě druhý den po příjezdu domů jsem rozevlátý, jako kdybych celou dobu kouřil jenom brka…
Mistr v cíli
