Předchozí Fidovo povídání o průsmycích v okolí Livigna naleznet zde: http://www.kolobezkovyportal.cz/cs/clanky/livigno-a-okoli-na-kolobezce-co-dodat-129?search=livigno
Passo Stelvio - král průsmyků
Ještě před dopsáním svého nakonec dost dlouhého povídání o jedné z nejkrásnějších oblastí v Evropě o Livignu jsem Honzíkovi Vláškovi slíbil, že článeček rozdělíme a napíšu i druhý díl o cestě na Passo del Stelvio. Tak tak téměř s ročním zpožděním i činím. Asi bych se k tomu ani nedokopal nebýt toho, že po zveřejnění prvního dílu a známé skutečnosti, že kluci chtěj objet 100. Giro di Itália byla zveřejněna jeho trasa a co čert nechtěl (von určitě chtěl), tak jedna z etap (zrovna ta královská) se na tento průsmyk začne šplhat právě z té strany, ze které jsem na Stelvio vyjížděl loni i já. Tak kluci, ať alespoň trochu víte, do čeho jste strčili nos.
Začátek stoupání, vpravo je Bormio
Pozn.: kluky jsem na tenhle kopec posílal už v době, kdy se připravovali na Tour de France. Nějak jim to tenkrát nevyšlo a vzali za vděk tehdejší čerstvou královskou etapou v Dolomitech. Možná udělali i dobře. Budou plni očekávání a obávám se, že výsledek je všechny nejen naplní, ale bohatě předčí. Vždyť dostat se po silnici souvislým stoupáním výš je docela problém.
Tak pojďme na to
Svůj týden v Livignu jsem plánoval už dlouho dopředu zakončit právě výjezdem na Passo del Stelvio. Kam taky jinam, když ho máte skoro u nosu. První pokus z Bormia jsem vzdal hlavně pro nedostatek času. Ze stejného důvodu a vystrašen pouhou zpáteční cestou jsem požádal o spolupráci kamaráda Miloše Tichého, zda by mě druhý den ráno kousek (2 passa) nepřiblížil. Vyslechl jsem si něco ve stylu, že už má natankováno a komu by se chtělo vstávat, ale co by pro mě neudělal, zvlášť když mu bylo jasný, že si to stejně nerozmyslím, i kdybych měl vstávat ve čtyři ráno a vyrazit za tmy a mrazu (podotýkám, že zkraje července!!!).
Nafasoval jsem se tedy tyčkami, vakem vody a náhradním strojením, poněvadž už o ježdění v horách vím své a Míla mě na osmou, či devátou ranní (už si to nepamatuju přesně) vyhodil na Passo Foscagno. Tam jsem nejdříve udělal malou propagační akci, kdy si moji běhnu vyzkoušel i šéf směny na celnici a pak jsem se spustil 10km sjezdem k Bormiu. Dolů do města už jsem ani nesjížděl (kluci na Giru tam ale budou, pokud vím, začínat) a odstrojil jsem se do letního na odbočce ke Stelviu, i když ještě nebylo žádné teplo, spíš naopak.
Serpentiny u vodopádu, 1/2 cesty nahoru?
No a jen co jsem začal stoupat, tak jsem hledal pověstná italská značení význačných kopců. V tomto ohledu mne tato strana Stelvia docela zklamala. Žádný v kameni tesaný patníky jako od Bolzana, ale běžný plechový cedule + dřevěný modernistický cedule.
Přesto údaj, že to máte nahoru nějakých 20,3km a jste v aktuální výšce cca 1250m (37-ka s 1307m.n/m. je o zatáčku výš) vám lehce naznačuje, o co tady půjde. Hned od počátku mě předjíždí jeden cyklista za druhým, nic neobvyklého, také jedou na tu svoji Mekku. S některými se pak cestou střídám, ale jsou to pouze starci vzezření Milana Jelínka. Traverzem se dostávám k Novým lázním v Bormiu a opouštím civilizaci. Serpentinami se dostávám k údolí, které vede přímo napříč vrstevnicemi rovně dolů z kopce. Na jeho dně teče divoká řeka.
Nejprudší úsek, na cyklistech je to krásně vidět
Jsem docela rád, že ke splnění cíle, který jsem si dal, tedy Stelvio vyjet a nikoli vyjít, mně napomáhá občasný focení. Ani se nemusím moc přemlouvat a spoustu míst raději „fotím“ (mobilem, takže ty uvozovky jsou na místě) vícekrát. Docela to pomáhá. Zastavíte, vybalíte nářadíčko (občas nejen ten mobil), začnete vytvářet kompozici snímku, pak fotíte a zase uklízíte. Mezitím se vydýcháte (čím jste výš, tak je to míň a míň pravda, holt začíná ubývat kyslík) a srazíte tepovku na únosnou mez. Přesto, že je pořád docela zima a jsem nalehko, tak se potím, jak ta sviňa. Nutím se pít a jíst. Kousek od paty vodopádu je nejprudší úsek stoupání z téhle strany kopce.
Hned za ním a další serpentinou už zase stojím a fotím vodopád. Dloooouho jsem ten snímek šteloval.
Přijíždím k „cikcaku“ a náramně se na něj těším! Na jeho vrcholu koloběžka už po několikáté zahne sama k potoku, ví, co potřebuju. U potoka mě, jak jinak než česky, oslovuje cykloturista s natěžko naloženou plečkou. Snažíme si cestou povídat, ale už jsme nad hranicí 2000m n/m. a tak nějak nám to moc nejde. U odbočky do Švýcar (tudy se budou kluci z pod Stelvia vracet zpět do Bormia, nepojedou znova závěrečný úsek) se na chvíli rozdělujeme a počkám ho až nahoře.
Závěr je takovej italsky hogo-fogo. Nejdřív se dozvíte, že jste na posledním kilometru
Pohled od Stelvia na celnici (vlevo) a cestu do Švýcarska. Až budete kluci z tý druhý strany u tý celnice, tak už „jen“ dolů.
Však také ano – nejvyšší kategorie!
Na vrcholu je spousta hotelů, lanovka a sjezdovky, které fungují i v létě (prostě úpatí ledovce, jak má být). Najdete zde pomník velikána cyklistiky Fausta Coppiho.
Sjezd směrem k Bolzanu, paráda
Když vidím ten obrázek, tak mně je znovu trochu líto, že jsem to Stelvio nevyjížděl právě zase z týhle strany, jako kdysi na kole. Zespodu je to nezapomenutelnej zážitek. Ze shodný nadmořský výšky jako v Bormiu vidíte až na vrchol! Ale co naplat. Je potřeba se mrknout na hodinky, urychleně se ustrojit do všeho, co má člověk s sebou a hajdy dolů zpátky k Livignu stejnou cestou, jakou jsem stoupal vzhůru. Za chvilinku člověk mine tu zmiňovanou odbočku do Švýcarska a zastaví se na serpentinami u vodopádu, který už v lepším světle líp vyniknou.
A šusem k Bormiu. Návrat už jsem popsal v minulém dílu (4.den pobytu v Livignu) a tak jen z 1250m n/m zpátky na Passo Foscano (2291m n/m) a sjezd pod poslední passo a výjezd…, ale co se to děje? Běhna neposlouchá a sama zahýbá do prvního otevřeného krámu v bezcelní zóně. Co bych vám povídal, zase přesně věděla co dělá. Bez tý sedmičkový coly, co ve mně jen zasyčela bych tu Eiru (2208m n/m) už nevyjel, ale musel bych ji potupně vyjít.
Těšil jsem se na závěrečný mírný a dlouhý sjezd zpátky do Livigna a neměl jsem to dělat. Ráno se frézovalo jen na výjezdu z Livigna, ale odpoledne už jsem se drkocal víc jak 5km po podélných drážkách fuj.
PS:
Na závěr bych klukům přál, že pokud se dostanou až pod tenhle kopec, aby měli štěstí na počasí. Toto přání je naprosto zásadní, jelikož pokud napadne sníh (není to zde zase tak neobvyklý jev), tak je to neřešitelný. Sněžnou frézu před ně asi těžko někdo pošle, nebo naopak tam bude jedna za druhou a budou se pokoušet vytvořit sjízdnou silnici na druhý den pro cyklisty. Těm navíc budou schopni pořadatelé operativně i zkrátit, či změnit trasu. I na malý vrstvě sněhu je Stelvio pro auta bez řetězů (zabalil bych je!) nesjízdný a bez doprovodného auta je absolvování této etapy víceméně nemožné. Je nutné se střídavě odstrojovat a zase strojit, jíst a pít a vézt vše s sebou v báglu = holý nesmysl.
Tak ahoj a hodně štěstí přeje Fido.
