Máme tu druhé narozky Koloběžkového portálu. Přemýšlel jsem nad tím, jaký článek k té příležitosti napsat, ale nakonec žádný speciální není třeba. Včera jsem si dal k narozkám dárek, na který jsem čekal spoustu let – led…
Měl jsem to probádané leta dopředu. Orlík. Nejkrásnější ledová plocha u nás, když je tedy led. Ten pořádný byl naposledy v roce 2013 a pak chvilku loni, kdy jsem ho ovšem o fous prováhal. Letos slabota, teplo a šeď zimy ještě v půlce ledna. Ale nakonecto přišlo. Suchá zima. Žádný sníh, jen zima s teplotami padajícími hluboko pod nulu. A pak, po letech čekání, jsme vyrazili…
O ledu můžete mít načtené cokoliv, můžete být vybaveni podle příruček, ale ten první pohled vás stejně dostane. Pohled z mostu vysoko nad Otavou je krásný a hrůzostrašný najednou. Ledový kaňon s velkými oky, to jak postupně zamrzaly vzduchové bubliny. Nebo teprve zamrzají a jsou plné vody? Strmé skály a ticho.
Zvíkovským hradem o samotě jen tak neprojdete. V létě tu je hlava na hlavě: „Jirkooo kup mi zmrzlinuuu…“ stovky turistů všude, kam se jen podíváš, lodě brázdí Orlík. Peklo. Ale v zimě? Kastelán suší v mrazivém ránu prádlo na nádvoří, kamenné stěny a věže mlčky shlížejí na soutok Vltavy s Otavou. S ledoběžkami na zádech procházíme hradem. Sami. Má to kouzlo.
Nástup přes hrad
Na břehu přezout do treter, naposledy zkontrolovat výstroj, dublované oblečení v báglu v igelitových pytlech, kdyby došlo na nejhorší. Pak jen překonat trhlinu u břehu a je to tu. Dočkal jsme se.
Na soutoku jsme sami. Jen my, zvíkovské hradby a masy ledu. Jak je asi tlustý? Vypadá to na patnáct – dvacet čísel, nejlépe je vše vidět na příčných trhlinách a zamrzlých vzduchových bublinách vypadajících jako prasklá televize. Černý starý led hladký jak zrcadlo. Nikdy jsem na ničem podobném nejel. Nádhera.
Starý černý led
Jedeme po proudu Vltavy směrem ke Žďákovskému mostu, podél skal a pláží, po stopách bruslí, které tu kdosi zanechal před námi. Jsou jedinou jistotou v ledové říši. Stezkou vedoucí nás na sever pustou zimní krajinou.
No, kde to najdete?
Dvě labutě sedí na ledu a koukají na nás, stěží se namáhají posunout kousek dál. „Hele dál už jsou jen skály, nedáme obídek tady na pláži?“ a už se vyloďujem. Máme štěstí, kousek nad pískem je opuštěné tábořiště pro nás jako dělané. Dokonce i opékací klacky tu kdosi zanechal. Klobásy na ohni chutnají znamenitě a teplo s čajem v mínus třinácti bodne, to se rozumí.
Zimní oběd
Volná voda před Žďákovským mostem
Jedeme dál, až tam kde přichází slabší led a dokonce volná voda. Dá se sice objet, ale přeci jen už doba pokročila, a tak otáčíme. S větrem v zádech plachtíme zpět ke Zvíkovu. Ledoběžka jde pod unavenýma nohama občas do smyku, máme to i s pádem, černý led má ale nulové tření, takže se po boku kloužu ještě nějakých deset metrů, než setrvačností zastavím. I to k tomu patří.
Led se v pozdním odpolední zrcadlí pod nohama, objevují se dokonce i sluneční paprsky. Jako odměna. Odměna za ta léta čekání. Dárek k narozeninám.
Mistr švihu Tlapík
Zvíkov
Ledoběžka od mistra Vierikka
Koloběžkový portál jede dál
Ta odměna byla zasloužená. Držet portál při životě není jednoduché, ale věci jsou samozřejmě jednodušší, když vás baví. A alespoň mě tenhle život baví a jsem rád, že stovky z vás si o něm mohou každý den číst. Díky všem čtenářům za tisíce hodin strávených u nás na portálu a samozřejmě také všem našim partnerům, bez kterých bychom nemohli existovat. Tohle byl 359. příspěvek portálu za uplynulé dva roky, první v novém designu. Ten další bude 360. Koloběžkový portál jede dál…
Portál jede dál...
