Nastal čas, zajet si zatrénovat na nějaký cyklisty často vyhledávaný průsmyk, který patří převýšením mezi nejvyšší v Evropě. Volba padla na sedlo v severní Itálii v oblasti Grand Paradiso z důvodu „slepé“ silnice, která bývá logicky motoristicky méně frekventovaná. Colle del Vivolet.
Slušná asfaltka z Locana (600 m n. m.) různých sklonů až po několikakilometrové úseky se sklonem 15 % vede tisíci zatáčkami až na vrchol Nivolet (2 612 m n.m.). Cestou je několik (i 3,5 km dlouhých) tunelů, takže je třeba mít přední i zadní světlo.
Pro případné osvěžení se celou dobu jede kolem ledovcové říčky i dvou velkých přehrad.
Nahoře jsem (bez tlačení desetikilové trekplášťové Kickbike Sport G4) byl za 4 hodiny. Úplně zadarmo to ale nebylo, zvláště když se člověk občas poměřuje s „cyklobuřtama“, na které momentálně má. Jedna cyklolahev na celou trasu však nebyla zrovna moc, a tak Italské kafe za euráč v restauraci u jezera neskutečně chutná.
Únava z nohou po kolena ponořených do studené vody proto odchází jen velmi zvolna. Nedaleko se tyčí známá čtyřtisícovka Grand Paradiso, na kterou vedou poměrně snadné výstupy.
Odměnou dolů je parádní sjezd, ve kterém jsem přede mnou jedoucí auta poměrně rychle předjížděl, protože serpentiny z kolobky jsou pohledem dolů krásně přehledné. Nejlepším adrenalinem však byla jízda v několikakilometrovém skoro přímém tunelu s perfektním povrchem ve sklonu 15 % bez brždění. Tady by mě předjel snad jenom Karel Krchňák, ale musel by jet přes stovku. Doporučuji rozdupat koloběžku po předchozím ujištění, že shora nejede momentálně žádné auto. Několik desítek km ve sjezdu v takovéto pěkňoučké krajince, to je balzámek na dušičku a inspirace na vymejšlení dalších krávovin...
