Konečně přišel ten dlouho očekávaný den. Stojím na letišti s ohromným černým kufrem na hranici váhového limitu a těším se na odlet. Je 2.července a mám před sebou 20 hodin čistého letu, který končí v Austrálii. Díky pomoci kamarádů a Marka Kostky mám možnost odletět na mistrovství světa do Australského Gold Coast.
Cesta letadlem je únavná, ale v Gold Coast mě čeká vřelé uvítaní od kamárádky Hanči, která se o mě krásně stará po celou dobu konání MS. Je pro mě trošku zklamání, jak málo účastníků do Austrálie přijelo, ale vzhledem ke vzdálenosti je to pochopitelné.
Závody v Austrálii
Na první den mistrovství se moc netěším. Jedou se sprinty. Ty nemám rád. Výsledek tomu odpovídá. Ale co? Hážu to za hlavu a myslím na kritérko. Hned po startu jde do úniku Pelcík s Kulkyčem. I my s Márou se o něj pokoušíme. Bohužel se na nás zavěšuje Daan de Jonge a Markku Levanen a jakoby to nestačilo Márovi upadává zadní kolo. Jedu na sebe. V cíli mě ale přesprintuje Daan, a tak končím na čtvrtém místě. Jsem spokojený a už se těším na zítřejší dlouhý závod. Taktiku máme s klukama jasně stanovenou, utrhnou Daana a dotáhnout na bednu nachcípaného Máru. Všechno nám vychází a tak si to můžu rozdat s Kulkyčem na cílové rovince. Sice mě poráží, ale dojíždím na celkovém třetím místě a to je super! V chlapech je celá bedna česká!!! Zakončení MS začalo velkolepou žranicí a končilo parádní párty, na které měl velký podíl český stůl.
Bylo to fajn, ale zpáteční letenku mám ze Sydney, a tak se mi hlavou honí myšlenky na 1200 kilometrů dlouhou cestu po východním pobřeží. Ještě před odjezdem mi Hanča a její manžel John připravili úžasný dárek - surfování v Currumbinu a Byron Bay. Bomba, ohromný zážitek a moc jim za to děkuji.
Surf v Byron Bay
1200km do Sydney
Pak již nezbývá, než se rozloučit a vyrazit. Jedu do hor, což, jak zjištuji, nebyl moc dobrý nápad, protože hned po západu slunce pociťuji razantní ochlazení a ráno oklepávám ze stanu led. Docházím k rozhodnutí, že bude nejlepší opustit hory a držet se co nejblíže oceánu, kde je výrazně tepleji. Další noci už je mi v mém spacáku do +6 o dost příjemněji. Spím kde se dá. Nejraději s výhledem na oceán, kdy můžu při snídani pozorovat východ slunce (nesporná výhoda východního pobřeží).
No camping! Cedulka pod kterou ulehám na jednom překrásném místě, mě začne znervózňovat až v momentě, kdy vedle mě zastavuje australská policie. Je ve mě malá dušička, ale jen do chvíle, než mi jeden z policistů nabízí nocleh u něj doma. Odmítám, neberu si ani nabízené jídlo a slastně usínám s šuměním oceánu za hlavou. No camping!
Po cestě využívám k ubytování i pár kempů a v tom nejhezčím v Bonny Hills potkávám partu holandských důchodců. kteří mi radí naplánovat mojí trasu do Sydney. Jelikož moje navigace stojí za h.... .Následující ráno zase vidím vycházející slunce a navrch je mi dopřáno pozorovat táhnoucí velryby. Po poradě s Holandany zjišťuji, že východní pobřeží se v některých místech nedá projet jinak, než po Pacific Highway, a tak k mojí nelibosti opět mířím do hor.
Předpoklady jsou správné. Cesta přes den je parádní, ale v noci je -2 a já už nemám co vytáhnout z batohu. Na ranní čaj se opravdu těším. Po snídani odjíždím směr Karuah, kde mi doporučují místo k přenocování. To ale netuším, že cesta k němu vede extrémním terénem napříč pralesem. Těch 6km džungle ale stálo za to.
Cesta k řece Karuah
Celou noc leje. Stan naštěstí drží. Ráno mám štěstí, protože mě oslovuje chlapík v teréňáku a nabízí mi svezení. Snažím se mu vysvětlit že je to v pohodě, ale je neodbytný a i já po čase musím uznat, jak moc měl pravdu, když mi tvrdil, že nemůžu na kolobce projet. Jsem dobrý plavec, ale metr tekoucí vody s kolobkou a bagáží bylo fakt moc. Z chlapíka se nakonec vyklube sympaťák se spoustou buldozerů na zahradě, který mi poskytl nejen ubytovaní v posteli, ale i večeři se snídaní. Po spoustě nocí strávených na károšce je to pro mě paráda. Ráno mě John (v Australii se všichni jmenují John) vrátil na mojí trasu. Sjíždím zpět z kopců a do Sydney pojedu už jen podél pobřeží. Mám za sebou bezmála 1000km a začíná mě trošku mrzet, že cíl už se blíží. Užívám si ještě pár dalších východů slunce, kopců a oceán. Po 10 dnech dnech přijíždím do Manly a odtud už pluju přívozem až do Sydney.
Z Johna se vyklubal příjemný chlapík a nechal mě u sebe přespat
V Sydney nacházím své náhradní rodiče u Moniky a Martina Broučkových. Díky nim jsem mohl poznat Sydney úplně jiným způsobem, než obyčejný turista. Nechce se mi domů, ale čas odletu se blíží.
Broučci a já
Bylo to fajn. Z Austrálie si odnáším nejen dvě zlaté medaile, jedno stříbro, ale i spoustu krásných zážitků, vzpomínek a nových přátelství. Na závěr bych ještě jednou rád poděkoval všem, díky nimž jsem mohl podniknout tuto užasnou cestu a těm, kteří se o mě v Austrálii hezky postarali
