Sliby se – prý – mají plnit. Janek Ledecký zpívá, že „sliby se maj' plnit
o Vánocích“. Vánoce se blíží …
A tak, když jsem se již jednou nezávazně zavázal, že se pokusím z hlubin svého nevědomí vydolovat nějaké vzpomínky na tu vzdálenou a úžasnou – ale dnes již neopakovatelnou – koloběhovou akci, tak se o to pokusím.
Je to již padesát let a tak je dost těžké se na to rozvzpomenout. Obzvláště, když si sebekriticky uvědomuji, že si mnohdy nemohu vzpomenout ani na to, co bylo minulý měsíc nebo minulý týden.
Ale jedno vím zcela jistě a určitě:
Alespoň jednoho celého toho podniku jsem se (jako zástupce spolupořádající organizace) zúčastnil jako doprovod s jedním ze svých luxusních automobilů značky DKW a na jiném ročníku jsem byl také, ale asi pouze nějak krátce :):):)
Laskavý čtenář jistě promine – ostatně již by na to měl být dostatečně zvyklý, pokud mu neunikla má předchozí (jistě pozoruhodná) dílka – to, že nebudu uvádět podrobnosti ze startovní listiny a již vůbec ne nějaké nepodstatné výsledky… :):):)
Některé události z této akce se mi zcela zřetelně vybavují, ale jiné asi již nenávratně zmizely spolu s mými hromadně mizejícími neurony. Některé bych si snad vybavil při jejich připomenutí povídáním s tehdejšími účastníky (a účastnicemi). (Z již nevelkého množství pamětníků by však bylo nutno vyloučit taková individua, která si již nejsou schopna zapamatovat ani počet oken v klubové místnosti, a svoji demenci přisuzují jiným.)
Mohlo by se snad dokonce stát i to, že bych mohl spolu splést události z různých ročníků, ale vzhledem k nepříliš valné úrovni historicky vypovídajících schopností mých literárních skvostů to asi nezpůsobí žádné další velké škody.
Mám totiž – jak jsem již zmínil – takový dojem, že ještě jiného ročníku jsem se také zúčastnil, že jsme tam ale tehdy jeli s naším Barkasem, ale již se mi nevybavují souvislosti.
Ne, toto není ten Barkas, který tehdy patřil Film klubu Praha, ten měl jinou barvu
a také si nemohu uvědomit počet oken … ale je to stejný typ.
Ne, toto není ten Barkas, který tehdy patřil Film klubu Praha, ten měl jinou barvu a také si nemohu uvědomit počet oken … ale je to stejný typ.
Základní údaje o Koloběžkové Rallye již tady někdo zmiňoval, tak pouze
připomenu to, co si o tehdejší organizaci pamatuji.
Jednalo se o (asi) desetietapový závod mezi Bratislavou a Prahou. Etapy měřily kolem
A to se jezdilo výhradně na doma upravovaných dederonských koloběžkách s pneumatikami 12,5 x 2¼. Každý den se nejela jedna etapa, uprostřed závodu byl odpočinkový den – ale je možné, že někdy byly i dva …
Závodu se zúčastňovala pětičlenná družstva, která však nebyla pojmenována po klubech svých členů, ale byla pojmenována (a na dresech označena) po svém sponzorovi. Tak bylo vytvořeno např. družstvo „Mladý svět“ nebo „abc“ – ono jich bylo více, ale ty ostatní názvy již zapadly příliš hluboko a nedaří se mi je vydolovat …
Získat sponzory bylo nutné, protože rozpočet na takovou akci byl – na tehdejší dobu a tehdejší ceny – opravdu vysoký. Bylo potřeba s předstihem zajistit množství úkolů, trasy etap a jejich schválení a policejní doprovod, zajistit stravování a také ubytování, autobus pro převážení závodníků a také ostatní nutná doprovodná vozidla. Vzhledem k tomu, že se jednalo o zajištění ubytování, stravování a vlastně
i programu pro asi 50 lidí, nebylo to nic jednoduchého. Internet tehdy nebyl, vše bylo nutno vyřizovat telefonicky nebo osobně, což vyžadovalo množství cest. Je pravda, že za částku, za kterou se tehdy dala uspořádat taková obrovská akce pro několik desítek lidí, za tu by se dnes dalo těžko koupit slušné ne moc ojeté auto.
Protože rallye se konala v období letních prázdnin, využívala se k ubytování a stravování z velké části školní a učňovská zařízení.
(Vysvětlení pro později narozené: V každém městě bývala škola nebo odborné učiliště s internátem, kde měli žáci a učni zajištěno ubytováni a stravování téměř zadarmo nebo za symbolickou cenu. Za obědy ve vysokoškolské menze jsem platil 3,20 Kč.)
A tak jsme také jednoho dne zavítali na internát jakési školy v Dubňanech. Protože koloběžkáři byli vždy veselá parta, i v Dubňanech se obveselovali svým způsobem. Za velmi legrační bylo tam považováno to, zaklepat na dveře pokoje,
a když někdo otevřel, polít ho vodou z přineseného kbelíku. Do této veselé zábavy se zřejmě chtěl také zapojit jakýsi redaktor z Mikrofóra (pořad pro mládež vysílaný v Československém rozhlase), vyslaný k nám za účelem reportáže, který se k nám do té doby choval značně přezíravě a povýšeně (asi se cítil na lepší reportáž, než s nějakými „blbečky na koloběžkách“ – jak sám říkal). A tohoto milého redaktůrka jsem potkal večer na veselé „kbelíkové“ chodbě internátu, šel proti mně, mával rukama, šklebil se (snad chtěl také vypadat vesele), vydával divné zvuky a v jedné ruce držel – v kapesníku – svazek kopřiv, kterými na mne útočil.
Bez jakéhokoliv pochopení pro jeho humor jsem mu řekl, ať se mezi nás neplete a jde do hajzlu. Vtom přišel „Sančo“ (Stanislav Trefný, asi
Zbytek noci strávil ten redaktůrek ve sprše a ráno již tam nebyl …
Aby však posluchači Československého rozhlasu nebyli ochuzeni o informace z Rallye Bratislava – Praha, byli jsme následně pozváni do rozhlasu, abychom tam prostřednictvím rozhlasových vln seznámili širokou veřejnost s koloběhovým sportem. Již si ani nepamatuji, kdo tam za koloběh ještě byl, ale vím zcela jistě, že ten povýšený a okopřivovaný redaktůrek tam nebyl.
Za veselou lze označit i příhodu, kterou si pamatuji z Čejče. Měli jsme tam dojednanou (a zaplacenou) ochutnávku vín v místním vinařství. Přišel tam za námi „takové bodré stréc“ a pozval nás do svého sklepa. Vůbec mu nevadilo, že nás tam k němu šlo asi třicet, chtěl nám předvést dobré víno „ a né také patoky“ …
Byl horký červencový podvečer a v chladném sklepě se krásně pilo. Horší již to bylo venku, když se člověk musel občas dojít ven vyčůrat. Tam venku nám nějak chyběla rovnováha.
A problémy nastaly, když jsme skončili a mělo se odjet. Závodníci to měli jednoduché – ti nastoupili do přistaveného autobusu, který je odvezl na ubytování. My, co jsme tam byli auty, my jsme to také měli poměrně snadné – mohli jsme se pevně držet volantů a nemohli jsme tak upadnout.
Ale ten dopravní policista, který nám ten den dělal doprovod, a který šel s námi i do toho sklepa, ten tam měl před sklepem služební motocykl. Přišel k němu, našlápl ho, chtěl nasednout a … upadl. Zvedl motocykl, našlápl ho, chtěl nasednout a … upadl. Zvedl motocykl, našlápl ho, nasedl, přejel přes cestu, spadl do příkopu
a tam usnul.
„Bodré stréc“ potom vyprávěl, že někdo zavolal VB, vébeci přijeli s kombíkem Volhou, dopravního policistu – tuhého jak prkno – tam šoupli i s jeho motocyklem
a odjeli.
Méně veselou – ale v závěru vlastně velmi veselou – příhodu si pamatuji z etapy, která vedla do Vyškova.
Ten den chvíli pršelo, chvíli nepršelo, sluníčko bylo někde pryč na dovolené
a silnice byla stále mokrá. V jednom úseku vedla silnice prudce dolů, ale v polovině toho prudkého klesání bylo nutno ostře odbočit vlevo ve velmi ostrém úhlu - snad téměř 45°. Stáli jsme tam a přijíždějící závodníky jsme na to rázně upozorňovali. Někteří z nich to nestačili zbrzdit, pokračovali dolů a potom se pěšky vraceli zpět. Někteří to stačili trochu zbrzdit, ale již nestačili včas a dostatečně odbočit, odbočili málo a skončili potom v rozmáčeném poli.
Až přijel „pifík“. Nevím – pochopitelně – jak se jmenoval, vím jen, že to byl člen družstva „abc“ a těm jsme říkali pifíci (pes Pif – postavička z časopisu abc). Tomu se ve veliké rychlosti podařilo zázračně odbočit na silnici vlevo, ale dostal smyk, neustál to, vypadl z koloběžky a setrvačností pokračoval dlouhým skluzem po mokré silnici snad
Byl v bezvědomí, tričko i trenýrky servané hrubým povrchem silnice, celý sedřený, ale dýchal, žil.
Naložili jsme ho do dékáwky a nejvyšší možnou rychlostí (občas říkám, že se sirkou v klaksonu) jeli jsme do nemocnice ve Vyškově. Po příjezdu do nemocnice naložili „pifíka“ na přepravní vozík a vezli ho nemocniční chodbou. Uprostřed chodby se pifík najednou probral, posadil se na tom pojízdném lehátku, rozhlédl se kolem sebe a zeptal se:
„Kde mám koloběžku?“
Lékař přicházející právě převzít pacienta po havárii se zastavil, vyvalil oči
a zahalekal na sanitáře:
„Rychle, rychle, on je v těžkém šoku!“
Druhý den byl odpočinkový, který jsme – mimo jiné – strávili zajímavou, ale značně náročnou prohlídkou místního pivovaru.
A následující den stál „pifík“, který vypadal, jakoby právě vypadl z mlýnku
na strouhanku, opět na startu. Aniž bych chtěl snižovat jeho bojovného ducha, mám však dojem, že do další etapy potom již nenastoupil a odjel domů do Ustí n/L.
Další příhodou, která sice není o koloběžkách, ale také s nimi souvisí, byla příhoda z Havlíčkova Brodu, dalšího z etapových měst.
Jel jsem s … a již je to tady opět, jeho jméno zmizelo, ale jeho stále vidím, jak leží na zemi za autem a rukama si zakrývá hlavu. Jeli jsme shora dolů po náměstí v Havlíčkově Brodě a najednou se z motorového prostoru ozval takový dunivý zvuk nasávaného vzduchu a za okamžik se jeho intenzita ještě zvýšila. Ihned mi bylo jasné, že se uvolnil tlumič sání a následně asi upadl.
Když jsem si uvědomil vzniklou závadu, odbočil jsem vpravo na cestu lemující náměstí v dolní části, zastavil jsem, vystoupil jsem a otevřel jsem kapotu s úmyslem banální závadu opravit. Jakmile jsem však kapotu otevřel, vyšlehl na mne plamen. Tlumič sání totiž spadl na akumulátor, došlo ke zkratu, a protože prostor pod nádrží byl zřejmě poněkud potřísněn benzínem, došlo k požáru.
Okamžitě jsem vzal z auta deku – hasicí přístroj jsem neměl – a vznikající požár jsem uplácal.
Výše zmíněný – zatím bezejmenný – kolega při spatření plamenů okamžitě vyběhl z auta, lehl si na zem za zadní nárazník, přikryl si hlavu rukama a čekal
na výbuch.
No, asi jsem ho zklamal, válel se tam po silnici úplně zbytečně, žádný výbuch se nekonal.
U těchto DéKáWek je nádrž na benzin nahoře v motorovém prostoru, pod ní je spádový karburátor, na kterém je nasazen válcový tlumič sání, a pod karburátorem, na podlaze motorového prostoru – pro snížení těžiště – je umístěn akumulátor.
U těchto DéKáWek je nádrž na benzin nahoře v motorovém prostoru, pod ní je spádový karburátor, na kterém je nasazen válcový tlumič sání, a pod karburátorem,
na podlaze motorového prostoru – pro snížení těžiště – je umístěn akumulátor.
Také bych mohl připomenout historku z půlnoční návštěvy skupinky koloběžkářů na kyjovském (pochopitelně již - vzhledem k pozdní době - uzavřeném) koupališti. Po návštěvě radniční vinárny se jim zachtělo koupele, avšak nějaký pozorný občan na tyto neplatící návštěvníky koupaliště zavolal hlídku SNB.
Policajti přijeli a baterkami si svítili na skupinku naháčů – kdo by si také do vinárny bral plavky. A trochu je překvapila ……… (kupodivu to jméno jsem asi nezapomněl,
ale nehodí se, abych ho tady zveřejňoval), když si zakryla oběma rukama oči a řekla:
„Pánové, můžete mi přestat svítit do očí?“
Ano svítili na ni, ale řekl bych, že do očí jí vůbec, ale vůbec, nesvítili…
Ale tuto historku napsat nemohu, ona neznámá by na mne mohla být poněkud naštvaná, že to tady rozšiřuji.
Ale také je možné, že to tehdy bylo úplně jiné děvče ….
A propos, nevíte někdo, co je s Alenou Vrátnou?
S pozdravem 3, 4 – trhni si nohou
Miloslav „Mašle“ Smola
Vánoce 2020
A, protože se také blíží Nový rok, dovoluji si poslat i – jak ode mne můžete očekávat – poněkud netradiční PF:
